Kdo nemohl pracovat, ten šel do pochodu

Květen 1945, konec války. Čerstvě osvobozené Československo se připravuje na jednu z nejtemnějších kapitol své historie, tzv. divoký odsun Němců, kdy se občané plánují zbavit svých německých sousedů ještě předtím, než vláda stihne provést organizované přesídlení německého obyvatelstva. V druhém největším městě republiky to vře – Brno patří k oblastem s největší německou menšinou a již 29. května 1945 nařizuje tamější Zemský národní výbor vyvedení německy mluvícího obyvatelstva, které nemůže být použito na nucené práce. Jedná se tedy o ženy, mladé dívky, děti pod 14 let a muže starší 60 let.

Hned následující den přijdou zástupci brněnské Zbrojovky za předsedou národního výboru a rázně žádají okamžité splnění vyhošťovacího nařízení. Dělníci se ke všemu ještě nabídnou, že se na vyhánění budou ochotně podílet – jelikož až do konce války vyráběli všichni ve Zbrojovce munici pro Hitlerovské Německo, bojí se teď, že budou nařčeni z kolaborace a pomocí při vyhánění se chtějí ve svých očích očistit.

Šílené horko a krutí dozorci

Organizátoři začínají 30. května shromažďovat všechny, kterým jsou vydávány přídělové lístky s označení D, tedy Němce, a okolo desáté hodiny večer vychází první skupina na pochod k více než 55 kilometrů vzdálené rakouské hranici. Davy vyhnanců s bílou páskou s písmenem N, kterých je přes 20 tisíc, doprovází příslušníci revolučních gard poskládaných ze sotva dvacetiletých dělníků ze Zbrojovky.

Ti se k davu bezbranných Němců, kterým není poskytnuta voda ani jídlo, chovají se značnou krutostí – kdo padne na zem vyčerpáním z obrovského horka, ten dostane ránu gumovou hadicí či v horším případě pažbou pušky. Nezřídka se stává, že zubožený Němec, často dítě, již nevstane a je dozorci zahrabán.

GALERIE Brněnský pochod smrti

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Kdo cestu zvládne, ten skončí v nouzovém ubytovacím táboře v Pohořelicích, kde Češi zřídí pro vyhnané Němce ubytování v budovách, které za války nacisté postavili pro válečné zajatce a totálně nasazené. V naprosto nevyhovujících podmínkách brzo propukne epidemie tyfu a úplavice – spolu se soustavným týráním ze strany dozorců v táboře denně zemře i 70 lidí, kteří jsou následně házeni do masových hrobů.

Zbytek pochoduschopných Němců se, ať již na vlastní pěst nebo pod dozorem gard, dostane do Rakouska, jehož úřady jsou na celou situaci naprosto nepřipravené, a vyhnanci se tak musejí spoléhat na pomoc ze strany místního obyvatelstva, které má ale vlastních problémů až dost. Po Vídni pobíhají osamocené skupiny žen a dětí, které žebrají o jídlo a později jsou přesunuty do internačního tábora.

Otřesná slepá pomsta na německém obyvatelstvu si vyžádala minimálně 1700 obětí, ale přesný počet zemřelých civilistů se nikdy nedozvíme – podle rakouských odhadů mohlo v pochodech na následky vyčerpání, týrání či nemocí zemřít až přes 4000 lidí. Dlouhá léta se pak o pochodu smrti nesmělo mluvit. Komunistický režim odmítl připustit, že by na odsunu nenáviděných Němců bylo cokoliv špatného a přeživší organizátoři si zase odmítali připustit svůj podíl viny na smrti bezbranných starců, žen a dětí. Až v roce 2015 odhlasovali zastupitelé Brna Deklaraci smíření a společné budoucnosti, ve které upřímně litují spáchaných zvěrstev.

A tady si přečtěte, že Hitlerovým architektem Speerem se organizátoři koncertů inspirují dodnes.