Maskotem mistrovství světa v hokeji je medvěd Macejko. My jsme se vypravili udělat rozhovor s Jurajem Lukáčem, nejproslulejším slovenským ochráncem medvědů, vlků a divoké přírody. Hovor se točil hlavně kolem piva a hokeje. A protože když nemůže Juraj na pivo, musí pivo za ním - tedy na hřeben opuštěného a divokého pohoří Čergov.
Ing. Juraj Lukáč v 70. letech vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze. Posléze se coby výzkumný pracovník věnoval kybernetice a robotickým systémům, podílel se kupříkladu na vývoji technologií pro mladoboleslavskou Škodovku nebo zařízení pro vykovávání tankových kanónů pro armádu. Před dvaceti lety, v roce 1998, se ale jeho profesní život radikálně změnil. Stal se z něj „radikální“ ochránce přírody, jak jej nazývají ostatní jeho ‚kolegové‘, jimž on na oplátku přezdívá „salónní environmentalisté“. Od slov o ochraně divoké přírody přešel k činům, založil Lesoochranárské zoskupenie VLK a s ním i první soukromou rezervaci v Evropě, vznik dalších pak tímto svým činem inspiroval či se na něm přímo podílel.
Kdy jsi začal pít pivo?
V rychlíku mezi Prahou a Košicemi. Předně je třeba stručně vysvětlit pojem „imprinting“ – česky „vtištění“ nebo „vtiskování“. Jde o proces učení vázaný na časově omezené období v určité fázi vývoje jedince, který vede k dlouhodobým a obvykle trvalým a nezvratným změnám chování. Tak to říká teoretická definice z oblasti psychologie a etologie, kterou v praxi demonstroval Konrád Lorenz, když čerstvě vylíhlým káčatům dokázal „imprintovat“ papírovou krabici jako jejich matku. U mě tenhle proces proběhl daleko později a příjemněji, a to právě s krušovickým pivem.
Jak k tomu došlo?
Když jsem začal studovat pražské ČVÚT, vydržel jsem celý první ročník pivo vůbec nepít. Dával jsem přednost limonádám, protože to je příjemný sladký nápoj – zatímco pivo mi připadalo moc hořké a obecně nedobré. Tak nějak jsem to měl odmalička zažité. Jenže pak jsem začal jezdit z domova do Prahy slavným československým rychlíkem Medzilaborce. Cesta z města dnešního Warholova muzea až na pražskou univerzitu v lehátkových vozech trvala tehdy dvanáct hodin, jezdilo se přes noc a prodávali tu pivo. Jenom Krušovice. S těmi jsem se tehdy nikde jinde nesetkal, ani v žádné hospodě Praze, takže pro mě to byla známka určité exkluzivity. Navíc cesta díky nim daleko příjemněji utíkala, takže Krušovice se do mně tehdy „otiskly“ jako symbol dobré chuti a pohody.
Dnes ale trávíš čas hlavně pobytem a prací v divoké přírodě, ne cestováním vlakem...
Pivo mi chutná v podstatě kdykoli, ovšem nejlépe právě někde venku, v terénu a v přírodě, kam si ho člověk musí přinést v batohu na zádech a dopřává si ho jako odměnu. Pro mě to rozhodně není jen nějaký „alkohol“, nýbrž zároveň nápoj i pokrm, tekutý roztok vitamínů a minerálů, tonikum, které rozpouští napětí psychické i fyzické. Pivo je prostě zlatá věc.
Jaká piva máš nejradši? Zasáhla tě kupříkladu móda hořkých piv IPA?
Vůbec nic mi ta nová svrchně kvašená piva neříkají. Já jsem odkojený spodně kvašenými hořkými ležáky českého typu. Pro mě musí mít dobré pivo přiměřeně vydatnou sladovou chuť a chmelovou hořkost. Kromě piva piju často i bylinné čaje, v nichž jsou hlavní složkou chmelové šištice z Žatecké oblasti.
Je ti bližší pivní, vinná nebo pálenková kultura?
Určitě ta pivní, a bez dalších „přísad“. Dodnes úplně nechápu ty staré pány, štamgasty pražských hospod z dob mých studií, kteří si do piva házeli panáka zelené a říkali tomu „magické oko“. Mně nejvíc sedí čistá pivní kultura, což se týká nejen pití, ale i jídla. Známý kanadský historik Paul Magocsi, původem Rusín, má zajímavou teorii, která je podle mě pravdivá – totiž že se Evropa hospodářsky a kulturně dělí na základní regiony: jižní vinný, severní kořalkový a mezi tím je ve střední Evropě region pivní. Zcela jiné vztahy mezi lidmi panují ve vinném regionu a jiné v kořalkovém, v obojím případě jsou ale o něco divočejší než v pivním.
img_6874_2.jpeg
Pohoří Čergov, ve kterém se nachází první soukromá rezervace Vlčia, již spravuje Lesoochranářské sdružení VLK, jehož je je Jural Lukáč náčelníkem (Foto: Pavel Vondráček)
Máš tím na mysli, že pivo ve své podstatě konzumenty spíše zklidňuje, a díky tomu k sobě mají blíže?
Nabízí se to jako logické vysvětlení, ale jsem v tomhle obezřetný. Kdysi jsem vedl vášnivé diskuse se sportovci, kteří mi radili: „Běhej, a budeš zdravý.“. Já jsem oponoval, jestli nechtěně nezaměňují příčinu s důsledkem – protože co když je to spíše „Jsi zdravý? Tak se ti dobře běhá.“ Ovlivňuje pivo či víno naše myšlení, nebo nás naopak naše myšlení předurčuje k tomu, že dáváme přednost pivu či vínu – inu, pravděpodobně se to ovlivňuje navzájem. A ať tak, či onak, mně sedlo nejvíc právě pivo. Třebaže na Slovensku, kde se setkávájí spíše kultury vinné a kořalkové, nejsem v tomto ohledu úplně mainstream.
img_9603.jpeg
Skutečný medvěd Macejko a jeho stopa. Oproti tomu plyšovému moc přátelský není. (Foto: Pavel Vondráček)
Teď se koná Mistrovství světa v hokeji v Bratislavě a Košicích. Ty tahle obě města dobře znáš – jaký je mezi nimi rozdíl?
Bratislava je vykořeněné město, připomíná mi to situaci u vás v Sudetech – původní obyvatelstvo, které si k danému místu vytvořilo během mnoha generací hluboký vztah, bylo nahrazeno jiným obyvatelstvem, které sem stále jaksi „nepatří“. Už kdysi, když jsem přijel z Prahy do Bratislavy, připadala mi Bratislava jako hlavní město státu velmi „směšná“ – i když ve srovnání s Prahou je spousta dalších větších hlavních měst směšná. Na druhou stranu Košice coby původně maďarské město sice změnou obyvatelstva také utrpěly, ale dokázaly si zachovat svého původního historického ducha, jsou zkrátka takové lidštější.
Když přijedou čeští fanoušci do Košic, na co by se tam měli soustředit kromě hokeje?
Doporučil bych jim prostudovat si webové stránky authentickosice.com, které provozuje Slavomír Stanič. Má zde unikátní ‚retro cestovku‘, která vás starou škodovkou stodvacítkou proveze po socialistické minulosti města, a to včetně hokejového stadionu nebo jedné krčmy, která stále vypadá a funguje jako dejme tomu v 70. či 80. letech. Za návštěvu stojí též Tabačka, skvělý pohostinský podnik vybudovaný v bývalých industriálních prostorech.
A když pojedou z Bratislavy do Košic nebo obráceně, kudy jet a kde se případně zastavit?
Určitě bych nejel přes Tatry, tedy tou nejprofláknutější, byť možná nejrychlejší cestou po dálnici přes Žilinu – i když ta je dnes díky historickému jádru jednoznačně krásným ‚kapesním‘ evropským (hornouherským) městem. Ale daleko lepší je ‚zapíchnout‘ to v Iĺave, dát se doprava do Valaskej Belej, což je sama o sobě zajímavá vesnice, a odtud pak nahoru na sever do Čičman, kde je nádherný skanzen s původními dřevěnými domy s malovanými ornamenty. A třebaže jsou Čičmany už poněkud profláknuté a možná i kýčovité, okolní vesnice a místní krajina připomínají ještě to skutečně autentické Slovensko. A odtud se pak dají objet Nízké Tatry spodem přes Horehroní až do Košic.
Dá se to také vzít úplně jinudy – spodem přes jižní Slovensko. Betliar nebo Krásná Hôrka u Rožňavy jsou už dosti známé, ale jsou tu i další pozoruhodnosti stranou cest jako Zadialská dolina nebo Silická planina. Jde historicky o maďarské území, které bych doporučil labužníkům pro tamní gastronomii – jsou tam tzv. čardy (csardy), maďarské krčmy, jedna z nejlepších je u Turni nad Bodvou. Maďarská kuchyně je unikátní, zvláštní a Češi ji moc neznají, ale stojí rozhodně za to.
Další ne moc prozkoumaná část je okolo Vihorlatu na východ od Košic – jediná ‚katastrofa‘, jíž se rozhodně doporučuji vyhnout, je Zemplínská Šírava. Ale staré vesničky okolo Vihorlatu stojí za návštěvu. Směrem dolů k maďarské hranici, která je zde už hodně blízko, je zvláštní kraj se zbytky lužních lesů, žije tam jediná původní želva z celého území (Česko)Slovenska, želva bahenní (korytnačka močiarna). Z Košic je to blízko do rezervace Tajba, kde žije. A i zde jsou maďarské csardy. Tam už jste ale pod hranicí té vinné Evropy s unikátními tokajskými víny.
A kdo je zaměřený spíš na města, ať se vydá do Prešova, což je velmi zajímavé místo, které téměř vůbec neztratilo svůj původní historický ráz.
A co Osadné, tedy vesnice, kde máš své „sídlo“?
Tam máme hospodu U Borisa, kde jsou k mání i i Krušovice. Je to takové místo setkávání domorodců, vlastně plnohodnotný kulturní prostor. I když má zavřeno, lidé si nakoupí pivo v obchodě a sejdou se u něho na terase. Já sám mám doma zásobu piv, ale chodím si je vypít k němu, protože tam se člověk dozví důležité věci. Máme tam jednoho ministra zahraničních věcí, další je ministr obrany a nejméně tři jsou předsedové vlády.
V Německu v některých hospodách mají takovou pěknou věc – košíček u vchodu, kam každý příchozí odloží svůj mobil.
My máme něco podobného na našich srazech sdružení VLK. A v hospodě by se to mělo zařídit též – protože dvě nejhorší věci v místech, kde lidé pijí pospolu pivo, jsou mobil a televizor. Obojí odtahuje pozornost od toho podstatného, proč se lidé nad pivem scházejí – tedy od vychutnávání piva a debatování.
Ale když běží hokejové mistrovství, tak je televize naopak plus, nebo ne?.
No to samozřejmě, tam naopak funguje televize jako sjednocující médium. Proč by se měl člověk dívat doma na hokej a pít pivo sám, co z toho bude mít, když v krčmě sedí ti nejlepší brankáři, nejlepší útočníci a hlavně nejlepší a nejzkušenější trenéři? Všichni už se těšíme na hokej a sejdeme se u Borise nad pivem.
Je nějaký rozdíl mezi Čechy a Slováky, co se týče hokeje, fandění...?
Myslím, že ne nijak zásadní. Ani ve hře, ani ve fandění. Mohl bych se pustit do rozboru současného stavu, který asi není úplně radostný, což spočívá podle mě hlavně v tom, že chceme všechno hned, ale podceňujeme přípravu – jak trénink od píky ve sportu, tak školství a vzdělávání obecně v životě. Nejsme jako Finové, k nimž vzhlížíme a s nimiž se coby stejně početným národem chceme porovnávat. Jenomže ti už nejméně třicet let pracují právě na té edukaci od základu.
Ale jeden velký rozdíl mezi Čechy a Slováky vidím na poli své profese. Když Češi táboří v horách někde na svahu, kopou si kolem stanů odtokové kanálky. Protože v českých lesích půda neplní svoji přirozenou úlohu – zadržovat déšť. Když přijedete k nám, jako teď nedávno na konci dubna, když pršelo několik dnů v kuse, zjistíte, že ani při 30 mm srážek za noc vám do stanu nic nezateče. Kvalitní lesní půda je porovitá a všechno stačí vstřebat.
Juraj Lukáč je duchovním otcem mnoha záslužných akcí. Některé se týkají i České republiky. Chcete pomoci české přírodě? Podívejte se na stránku Všechno pro nic.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
