Do Tugendhatu už nemusíte

"Julku? Julku, tady Ruda. Tak si představ, že nás v tom Tugendhatu fakt nechaj natáčet. No nekecám, fakt. Co? Jak, co točit? Já nevim, tak něco splácněte, to se nějak vymyslí za pochodu, hlavní je, že nám dali to povolení, chápeš, ne?" Takhle nějak si lze představit telefonický rozhovor mezi režisérem Juliem Ševčíkem a filmovým producentem Rudolfem Biermannem, kteří stojí za koprodukčním milostným dramatem o nesnadné lásce stylizovaným filmovým medailonem o slavné vile Tugendhat.

Nový počin držitele několika Českých lvů je adaptací stejnojmenného románu Simona Mawera. Ten je skutečným osudem modernistické budovy a osudy těch, kteří v ní v průběhu věků žili, volně inspirován. Ve filmu sledujeme příběh Liesel (Hanna Alström), pro niž a její rodinu byl dům postaven, a její přítelkyně Hany (Carice van Houten). Dvě ženy spojuje silné pouto, které se s postupem času jen prohlubuje a mění v životní lásku. Aby ta došla svého naplnění, musí však přestát válku a několik režimů, navíc s nejistým finále. Standardní milostný příběh v dobových kulisách a s půvabnými protagonistkami. Co na tomhle může nevyjít?

Mít k dispozici štědrý rozpočet, jedinečnou natáčecí lokaci a zahraniční hvězdy evidentně nestačí, když jste prostě manťák. Carice van Houten, Hanna Alström, Karel Roden, Martin Hoffman, to je jen zlomek obsazení filmu. Všichni tito lidé hrát umí, to víme. Tak jak to, že ve Skleněném pokoji jsou k vidění jen strnulé, ploché, cituprázdné figuríny, které procházejí domem ve slow motionu, běží po ulici ve slow motionu, kouří cigarety ve slow motionu nebo hledí z okna ve slow motionu?

O náročném vyprávění, které neříká vše a divák s ním musí trochu spolupracovat, tedy nemůže být řeč, protože takové potřebuje silné postavy a silné výkony. Z pohledu na věc z různých úhlů stejně vychází jediná věc - Ševčík dostal zajímavou příležitost, přistoupil k ní riskantně a prostě to režisérsky nezvládl.

GALERIE Skleněný pokoj - recenze

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Natočit 104 minut o domě se nedá, to je jasné. Zřejmě proto se tvůrci tak urputně snaží odvyprávět příběh o velké lásce, jejímž nejvášnivějším projevem je detailní záběr na ženskou ruku sundávající ramínko negližé z cizího ramene. Samoanalýza sexuálních fantazií českých režisérů nikdy nebyla nudnější.

Ve výsledku to celé působí jako pěst na oko v naučném dokumentu o architektuře 30. let 20. století. Jediná vhodná distribuční plocha pro tento úmorný kus jsou webovky brněnského turistického informačního centra, záložka "Virtuální 3D prohlídka vily Tugendhat" - a i tam by to chtělo dost prostříhat. Ideálně ale někým jiným než Jaroslawem Kaminskim. Malá rada - když mají lidi v sále v půlce filmu pocit, že vypadla promítačka, tak to není dobrý.

Raděj než na Skleněný pokoj si do kina zajděte na italský snímek Šťastný Lazzaro.