Přesně před 54 lety došlo na Václavském náměstí k tragické smrti osmnáctiletého Jana Zajíce. Ten dne 25. února 1969 spáchal sebevraždu sebeupálením. Stal se tak prvním následovníkem Jana Palacha, na jehož pohřbu se ke svému činu definitivně odhodlal. Svěřil se svým kamarádům, nikomu z nich se jeho rozhodnutí zvrátit nepodařilo.
Kdo nebojuje, nezvítězí
„Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno o kolik,“ stálo mimo jiné v prohlášení, které bylo nadepsané „Občané Republiky československé!“. Hloubavý Jan Zajíc na sebe vzal úlohu Pochodně číslo 2. Popudilo ho, že se navzdory činu Jana Palacha vracel život do starých zajetých kolejí a rozhodl se, že se pokusí společnost vyburcovat.
Jan Zajíc, který studoval na střední průmyslové škole v Šumperku, těžce nesl nespravedlnost a porušování morálních zásad. Situace se zhoršila po srpnu 1968. Zvláště v Šumperku to bylo hodně zlé, neboť se sem uchýlila posádka sovětských vojsk. Od té doby se začaly studentům na internátě ztrácet peníze, cennosti a jiné věci. Ředitel školy z toho obvinil studenty, byl totiž zarytým komunistou a nechtěl se pouštět do křížku s jednotkami Varšavské smlouvy. Zajíc to dost nelibě nesl a postavil se aktivně za studenty, za což si od ředitele vysloužil kázeňský postih. Byla to pro něj tehdy první velká rána.
Nejsilnějším impulsem pro jeho sebeupálení byl však čin Jana Palacha, který zemřel 19. ledna 1969. Zajíc se vypravil do Prahy, kde se u pomníku sv. Václava připojil ke skupině studentů a dělníků a držel spolu s ostatními protestní hladovku. Protest ukončila až Veřejná bezpečnost. Zajíc však i poté zůstal spolu se svými spolužáky v Praze, a to až do 25. ledna 1969, kdy se konal pohřeb Jana Palacha.
Už během této návštěvy Prahy mluvil o tom, že se upálí. Své odhodlání sdělil Oldřichu Vítovi, který se mu to snažil rozmluvit. Když se loučili, nabyl Vít dojmu, že se mu to podařilo. Přesně o měsíc později se však ukázalo, že jeho odhodlání bylo hodně velké.
Marné pokusy blízkých
O svém rozhodnutí navázat na čin Jana Palacha mluvil pak i po návratu do školy, hodně lidí jej však nebralo vážně. O jeho odhodlání se dozvěděli i jeho učitelé a ředitel internátu, na kterém byl ubytovaný. Ti všichni promluvili mladému studentovi do duše a nabyli dojmu, že se myšlenky na sebeupálení nakonec vzdal.
Webu Aktuálně.cz se podařilo získat svědectví rodiny Jana Zajíce, ze kterého vyplývá, že jeho nejbližší o jeho úvahách neměli tušení. Zajícův bratr Jaroslav se nechal slyšet, že kdyby o tom věděl, zabránil by mu v tom klidně i za použití násilí.
Jenže Jan jim své nejniternější pohnutky neprozradil. Jakou těžkou újmu jim způsobí, moc dobře věděl. Napsal jim o tom v omluvném dopise na rozloučenou, kde se jim snažil vysvětlit, co ho k činu vedlo.
Rodina by možná měla dost síly jej od činu sebeupálení odradit, jeho kamarádi, kteří to věděli a dokonce s ním na konci února 1969 do Prahy jeli, to nedokázali. Argumentoval tím, že nejde o něj, ale o celý národ.
Chtěl, aby jeho příkladu následovaly další lidské pochodně. Přesvědčoval své kamarády ze Šumperka, aby udělali totéž, co on. Dne 8. března 1969 se měla upálit jeho spolužačka Eva Vavrečková. Ta při výslechu uvedla, že jí Zajíc říkal, že jestli se má po něm někdo upálit, tak daleko více zapůsobí, když to bude holka. Přislíbila mu tehdy, že by to mohla udělat.
Zajíc původně uvažoval, že se upálí 1. března 1969, nakonec však svůj čin provedl už 25. února 1969, což je datum mnohem symboličtější. Bylo to přesně měsíc od pohřbu Jana Palacha, navíc se jednalo o 21. výročí komunistického převratu.
Jako místo upálení si zvolil prostor před Národním muzeem. Domníval se, že když vzplane na stejném místě jako Palach, podaří se mu vyburcovat mnohem více lidí.
Počítal s tím, že se na svůj čin připraví na toaletách Národního muzea, jenomže tam bylo zavřeno. Nakonec se kolem půl druhé odpoledne uchýlil do průjezdu jednoho domu v horní části Václavského náměstí, kde se polil hořlavinou. Měl ještě požít jed či kyselinu, aby tolik netrpěl. Vše ale dopadlo jinak, než plánoval.
Historik Petr Blažek pro web Aktuálně.cz uvedl, že student se chtěl zapálit až na Václavském náměstí, za tím účelem si vyrobil pochodeň, ale oheň na něj přeskočil ještě v průjezdu. Šokovaného studenta se rychle zmocnily plameny a na náměstí už vyběhnout nestihl. Zemřel na místě.
Maminko, tatínku, bratře a sestřičko!
Jeho dopis rodině začínal slovy: „Až budete číst tento dopis, budu už' mrtev nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. Žel bohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem ho snad zajistím lepším. Znám cenu života a vím, že je to to nejdražší.“
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
