Tragičnost ztroskotání ruské jaderné ponorky Kursk nelze zpochybnit a celá událost se dá jistě řadit mezi významné okamžiky mezinárodního dění z přelomu tisíciletí. I proto vznikl stejnojmenný belgický snímek v režii renomovaného Thomase Vinterberga. Pokud měl být tento počin sentimentálním pomníkem drtivé havárie, která si vyžádala 118 životů, pak dobrá práce. Jakýkoliv jiný význam ale film postrádá.
Podle skutečné události...
Ke které došlo v roce 2000 na palubě jaderné ponorky K-141 Kursk. 155 metrů dlouhá jaderná ponorka K-141 Kursk byla pýchou Severního loďstva ruského válečného námořnictva. Během cvičení v srpnu 2000 se na palubě nacházelo118 členů posádky. 12. srpna otřásly trupem Kursku mohutné exploze, které plavidlo poslaly do hloubky 108 metrů, na dno arktických vod Barentsova moře. Hrstka, která se dostala na nezatopenou záď, přežila a začala zoufalý boj s časem. Záchranou operaci komplikovalo nejen zchátralé vybavení, ale především odmítavý postoj ruské vlády přijmout zahraniční pomoc.
Zdá se téměř neskutečné, aby takový příběh nevzbudil v pozorovateli dojatý, soucitný, možná vůči byrokratům rozezlený pláč nebo alespoň pocit. Obzvlášť v případě, když je pod projektem režisérsky podepsán Thomas Vinterberg, autor vynikající Rodinné oslavy či opěvovaného Honu, kterým nechybí ani strhující atmosféra, ani tíživé vyznění. A přesto se to stalo.
Vinterbergův Kursk je jako trojnohá chobotnice rozkročen mezi nudnou lekcí novodobé historie, rodinným dramatem a survival filmem. Na ploše 117 minut sledujeme zoufalé uvězněné námořníky, kteří bojují o přežití, ale čím déle čekají na pomoc, která nepřichází, tím víc propadají beznaději. Do toho prožíváme zoufalství jejich matek a manželek, které se bezmocně snaží alespoň získat informace o svých drahých. Sentiment z plátna prosakuje rychleji než ledová voda do potopené ponorky, a to za pomoci hojného počtu smutných klišé v podobě spásných akcí vyvedených v poslední možné vteřině, životu nebezpečných návratů pro rodinné fotografie či symbolické předání pamětních hodinek synovi jednoho z utonulých ponorkářů.
Nejzajímavější mohla - a měla - být politická linka dobového kontextu, a to i vzhledem k obrovskému počtu konspiračních teorií a nevyjasněných záležitostí navázaných na potopení ruské ponorky. Ta tu ale stojí pouze jako nutné pozadí a je navíc vyvedena šablonovitě a černobíle.
To jde na vrub i castingu a výkonu důstojnické trojice, která zosobňuje mocnosti, jichž se trágedie Kursku týkala. Uhlazený miláček davu Colin Firth hraje britského komodora Russella s neodolatelným přízvukem a bez náznaku morální poskvrny. Ani na okamžik nepomýšlí na to zneužít kritické situace k získání tajných informací druhé strany, jde mu jen o životy nebohých námořníků. Proti němu stojí zlý, seschlý a (herecká legenda jistě promine) hrobem čpící Max von Sydow coby admirál Petrenko zastupující vládní aparát Ruska (postava Vladimira Putina byla ze scénáře vyškrtnuta).
A mezi těmito extrémy se coby diplomatický umírněný prvek zmateně kolíbá obtloustlý kníratý admirál Grudzinsky, který sice vlastenecky a s láskou vzpomíná na zlatou éru Sovětského svazu, ale když dojde na lámání chleba, nebo spíš záchranu ruských mořeplavců, chápe, že národní pýcha a hlavně paranoia musí jít stranou zdravému rozumu.
Pokud rádi trávíte večer partnerskou hádkou následující po špatném zodpovězení otázky "Miláčku, byl bys smutný, kdybych umřel/a?", Kursk je jasná volba, jinak ale můžete nedotaženou dvouhodinovou snahu diváka rozplakat nechat (od)plavat až na temné dno Barentsova moře.
A tady se podívejte na 8 počinů Jana Prušinovského, které byste si měli pustit.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
