Žaluj pro vlastní dobro

Nevím, jak vy, ale já byla na základce hodné děvče. Řekli mi, že kantoři a kantorky jsou autorita, která se musí poslouchat. Že je to většinou banda životem zničených, zapšklých bytostí, co nenávidí děti, mi začalo docházet až s pubertou. Všechny ty roky předtím jsem ale člověka za katedrou brala jako vzor a někoho, kdo mě učí a formuje mě (a určitě jsem nebyla sama). Kéž by jim to někdo zatrhnul!

V Německu se krajně pravicová strana AfD rozhodla konat a spustila web, na kterém mohou žáci nahlašovat ty učitele a učitelky, kteří jim budou při výuce podstrkovat své politické názory. Oficiálně jde o to, aby kantoři udržovali neutralitu výuky, neoficiálně je to pochopitelně tažení německých nácků proti levici a vůbec všemu, s čím sami nesouhlasí. Že to sklidilo tunu kritiky a je to maximálně úsměvné, to asi není třeba říkat. Já bych se ale pozdržela u té myšlenky veřejného upozorňování na nevhodné chování učitelů.

Začni život traumatem

Dodnes mám v paměti tři svoje učitele ze základní a střední školy a fakt to nejsou něžné nostalgické vzpomínky. Zeměpisářku/tělocvikářku s extrémně vysokým hlasem a extrémně nízkým prahem trpělivosti, která nosila zaříznuté červené silonové tepláky a naopak nenosila podprsenku. Dále obézní a nemytou učitelku na rodinnou výchovu, která sexuální osvětu šesťaček pojímala jako přehaně barvité popisování vlastního sexuálního života s mladším partnerem a závěrem tělocvikáře vysazeného na pěkná děvčata, který moje gymplácké punkové já nutil dělat dřepy navíc za černé oční linky a pravidelně mě nechával prolézt jen s odřenýma ušima a s komentářem, že se na mě nedá dívat.

Nikdo nepopírá, že učitelská práce je nevděčná. Hodně stresu za málo peněz a kupa harantů různých povah na starosti. Zároveň je ale třeba si říct, že někteří kantoři jsou, kulantně vyjádřeno, svině. Za mých mladých let neexistovalo, že by po stížnosti doma rodiče nastoupili na učitele a nechali ho vyhodit za byť jen náznak nekorektního chování. Vždycky to byli oni proti nám, dospělí proti omladině. Pomoz si sám vzdorem a zhorši to, anebo tiše trp. Dozvuky socialistických móresů ještě my, děti devadesátek, známe moc dobře.

Mít tak tehdy nějaké místo, kam by se dali veřejně sdílet nehezké zkušenosti s těmi prvními vzory! Stránku, kde by se řešily drobnosti, co se šikanou, traumatizováním a buzerací pouze hraničí, nicméně je potřeba jim věnovat pozornost a kde by se takových věcí případně mohli chytit lační novináři a pořádně to rozmáznout, aby měl člověk definitivní klid. Jó, to by hned bylo jinačí vyrůstání. Mladičký student z občasných narážek nepozná, jeslti je jeho učitel pravičák nebo levičák. Že je mu dost nepříjemné, aby mu v jeho dvanácti letech funící prasnice líčila, že to doma nejradši dělá na misionáře, to už ale ano - a ovlivní ho to výrazně víc.