Klidná (skoro) do konce
Tu noc spala třiadvacetiletá bruneta klidně. V erární hnědé teplákové soupravě oddychovala na vězeňském kavalci, jako by ji za pár hodin nečekalo nic zvláštního. Jenže čekalo. 12. března 1975 došlo k oběšení Olgy Hepnarové, poslední popravené odsouzené vražedkyně v Československu.
Podle vyprávění bachařů byla ledově klidná až do cílové rovinky. Až když si vyslechla, že na ní bude proveden absolutní trest, a dva zřízenci v bílých rukavičkách ji spoutanou vedli po schodech ve vězeňském bloku, došlo jí, co se stane, a začala se rvát o život. Vřískala, že nechce, ječela jak na lesy, odmítala jít, kus cesty ji tak dozorci museli vléct, posléze chvíli i nést. Uklidnila se, až když kolem jejího krku utáhli oprátku. V ten moment jako by se „vypnula“ a spolu s ní i její tělesné svěrače; pokálela se, pomočila a nakonec i pozvracela.
V cele smrti, která měla asi 3 na 3 metry, smrti kriminálnice přihlížel jen kat a jeho pomocník. Na kovovém háku byl namotán provaz. Hepnarovou na něj pověsili stále spoutanou a když pak zazněl signál píšťalky, poklop pod jejíma nohama se otevřel. Škubající se tělo sklouzlo asi půl metru pod úroveň podlahy, vaz zlomen nebyl. Žena se tedy nakonec udusila. Tělo pak bylo odvezeno do strašnického krematoria a urna s popelem protokolárně předána řediteli věznice.
Život ve válce
Dle dozorců si Hepnarová svůj trest zcela zasloužila – a něco na tom je. Přeci jen zcela záměrně a chladnokrevně najela vozem na tramvajovou zastávku, přiznala dokonce i to, že až na druhý pokus, protože při tom prvním zrovna mnoho cestujících nastoupilo do MHD a ona by tak ze světa sprovodila málo lidí. Hepnarová společnost nenáviděla, ještě víc ale nesnášela samu sebe.
V podstatě celý život bojovala s psychickými problémy, vztah s matkou, která ji nechala zavřít do blázince už v pubertě, k tomu nepřispěl, odcizení od otce a starší sestry také ne. Navíc pak přišla krize sexuality, asi od sedmnácti měla Olga vztahy s muži i se ženami, i když preferovala spíš druhou skupinu. Zároveň ale nebyla schopná skutečného citu nebo vztahu. Odpor k lidem vyústil až v neschopnost jakéhokoliv kontaktu s okolím a definitivní, tragický konec této ztrápené mysli už dobře známe. K činu se od začátku hrdě hlásila a litovala, že mezi mrtvými nemohli být i její rodiče. Byl to její trest pro bestiální společnost, napsala v dopise těsně před zločinem.
I když obhajoba stavěla na tom, že u Hepnarové začíná bujet schizofrenie, ona sama problémy či dokonce nemoc popírala a ani znalecký posudek nic takového neprokázal. Finální rozsudek ale žena přijala zcela bez emocí.
A tady čtěte 5 brutálních faktů o kanibalovi Ladislavu Hojerovi.