Paralela mezi odpůrcem singletracků a Adolfem Hitlerem je nevkusná, uznávám. V tom základním je ale přiléhavá – neskutečná demagogie, totální absence věcných argumentů a zarážející míra sobectví.
Hitlerova kniha Mein Kampf se nedá číst. Kdysi jsem to zkoušel, abych se o jednom z nejzrůdnějších období historie dozvěděl něco bližšího. Po pár stránkách jsem ale tu slátaninu musel odložit. To prostě nešlo… A stejný dojem jsem teď měl, když jsem se pokusil udělat si názor na fanatický boj farmáře Josefa Čepelky proti pár klukům, kteří rádi jezdí na kole.
Občanská společnost
Základní kostra příběhu je velmi jednoduchá. Ve Lhotě u Trutnova žije Jan Rejl, který na speciálním terénním kole jezdí takzvané singletracky. To jsou sjezdy po více či méně kolmých a drsných tratích, na kterých občas skáčete přes kameny, létáte klopenými zatáčkami a vůbec si dopřáváte adrenalin. Občas je to sice o hubu, ale někoho to prostě baví.
Na jaře 2014 se Rejl dohodl s vlastníkem lesa nad vesnicí (město Trutnov), kterému se říká Čížkovy kameny. Založil spolek Trutnov Trails, vyběhal všechna potřebná povolení a začal budovat síť singletracků. V Česku tenhle relativně nový sport už funguje třeba v Rychlebských a Jizerských horách, na Vysočině nebo na Šumavě.
Trutnovská radnice to velmi přivítala. Zaprvé jde o tzv. „měkkou“ a šetrnou turistiku, zadruhé se v okolí města něco pozitivního děje a zatřetí se na tom podílejí občané „zdola“. Singletracky nebudují žádné subdodavatelské stavební firmy, ale sami cyklisté, kteří na nich chtějí jezdit. Každý víkendu tu prostě probíhá neplacená brigáda dobrovolníků, kterým jde o společnou věc. Vznešeně se tomu říká „občanská společnost“.
Na život a na smrt!
Singletracky ale hlavně mohou do Trutnova přitáhnout sportovce, kteří sem přivezou peníze. Pro lokální obyvatele je to docela důležité, protože turisté jinak Trurnovem jen projedou na cestě do Krkonoš a moc tu toho neutratí.
Radnice proto začala projekt singletraků sponzorovat. Podstatné je, že podpora jde napříč celým politickým spektrem od ODS přes ČSSD a ANO až třeba ke komunistům. Ukazuje to, že projekt není kontroverzní a že se na něm v rámci zdravého rozumu shodnou všichni.
Jenže peníze od města probudily kritika přímo ve Lhotě. Sedlák Josef Čepelka singletrackům vyhlásil válku doslova na život a na smrt. Sepisuje petice a zaplavuje úřady podněty, suplikami a udáními. „Megalomanský“ projekt prý Čížkovy kameny změní v Disneyland a dojde k „totální devastaci chráněného biotopu“. Podívejte se na jeho stránku na Facebooku.
Co zjistily kontroly?
Abych si na věc udělal názor, do Lhoty jsem zajel a Čížkovy kameny si nezávisle prošel jak s Rejlem, tak i s Čepelkou. Zakladatel projektu argumentuje věcně. Popisuje, co se v lese buduje a proč a vysvětluje, jakými kroky se snaží minimalizovat dopady singletracků na přírodu. Jistě – každá sportovní aktivita něco pozmění. Ale je rozdíl, pokud vykácíte stromy a paseky vylijete betonem a asfaltem, nebo tam jen uděláte úzké cestičky pro kola.
snimek_obrazovky_2017-11-03_v_10.39.40.png
„Kazisvět“ Jan Rejl je nejenom zakladatelem Trutnov Trails, ale i vystudovaným přírodovědcem (Foto: Trutnovinky)
Stavitelé Trutnov Trails k tomu využívají místní materiál. V lese tak spatříte jen štěrkované nebo pískované pěšiny a sem tam klopenou rampu z kamenů nebo dřeva. Kdyby se tu přestalo jezdit, příroda to tu během dvou tří let pohltí v procesu, kterému se odborně říká sekundární sukcese. Prostě to zaroste a pomalu zmizí. Singletracky se tak v ničem neliší třeba od dávných lesních cest našich předků.
To ostatně potvrdily i kontroly dvou nezávislých institucí, které se uskutečnily na základě udání Josefa Čepelky. Odborníci z Agentury ochrany přírody a krajiny letos na jaře dospěli k závěru, že vliv terénní cykloturistiky je v lokalitě srovnatelný s dopady pěší turistiky. Tedy prakticky nulový. Nespokojený stěžovatel pak na cyklisty poslal i kontrolu České inspekce životního prostředí. Uskutečnila se letos v září a kritiku odpůrců singletracků kontrola zcela vyvrátila. „Nebylo zjištěno ohrožení nebo poškození životního prostředí ani omezení plnění celospolečenských funkcí lesa, které by bylo v rozporu se zákonem,“ uvádí se v kontrolní zprávě.
Počuraný les, kde žijí víly
Po kopcích mne po Janu Rejlovi provedl i pan Čepelka. Rozhazoval přitom rukama, křičel a nadával. „Žil tu dudek, chřástal, čáp černý, otakárek fenyklový… Jenže trailisti to tu všechno zničili a les kvůli nim začíná usychat. A když se Rejla zeptáte, co ví o přírodě, kouká na vás jako puk. Ví o ní totiž hovno!“
Nesměle namítám, že duchovní otec singletracků je absolventem oboru biologie a ochrany životního prostředí na olomoucké univerzitě a učitelem přírodopisu na trutnovském gymnáziu. „To mi ani neříkejte!“ rozohní se pan Čepelka ještě víc. „Takoví lidé že učí naše děti?!“ Bývalého pokrývače pana Čepelky se tedy zeptám, jak dalece rozumí přírodě on sám. „Pane, já tady žiju!“ začne vysvětlovat. „Do tohohle lesa chodíme s dětmi na houby a když byla moje manželka malá, věřila, že tu žijou víly! Já přece poznám, jak nám to tady ti lumpové devastujou! Podívejte se sám!“
Dívám se velmi pečlivě (v ekologii jsem koneckonců odborník), ale nevidím nic než přírodní cestičky pro kola. „Jen kvůli trailistům se k nám nedávno z lesa stáhlo vyplašené stádo divočáků, kteří mi pak rozryli louku,“ vrší pan Čepelka jeden nesmyslný argument za druhým. „A nedávno tu jeden trailista dokonce močil do potůčku!“
Splašení koně a krávy
„Ano, to je skutečně děsivé,“ říkám si v duchu s úsměvem, zatímco poslouchám Čepelkovo láteření: „Naši dědové by to nedovolili, protože byli vlastenci. Trailistům by prostříleli gumy! Jde o promyšlenou taktiku, řízenou z ciziny. Nadnárodní výrobci drahých kol, cyklistických obleků, přileb, brýlí, rukavic, energetických tyčinek a dalších předražených věcí úplně zblbli mladé české kluky. Když se jim ten divný sport podaří dostat na Čížkovy kameny, bude to pro ně obrovský byznys. Jan Rejl za pár šupů zaprodal českou přírodu!“
Hmmm, takže spiknutí korupčníků… A pak se pana Čepelky zeptám, co mu na singletracích vadí ze všeho nejvíc. „Že mi ti kluci lítají kolem baráku na kolech,“ vyhrnkne. „Plaší se mi koně a krávy. Dřív jsme tu měli klid!“
Tohle je tedy skutečná podstata věci. Můžeme zapomenout na údajné ničení přírody i na odborné posudky, které to vyvrátily. Ve válce pana Čepelky je životní prostředí jen zástupným tématem, které má odvést pozornost od jeho osobních zájmů. Označuje se to anglickou zkratkou NIMBY („Not in my backyard“, což by se dalo přeložit jako „Ne na mém dvorečku“). Pan Čepelka jinými slovy říká: „Postavte si ty svoje singletracky kdekoli jinde, jen ne u mě za barákem“.
Válka o lebensraum
Je to prostě generační střet, ve kterém statkáře sobecky nezajímá vůbec nic jiného než jeho klid. Prostě mu vadí, že mu kolem statku jezdí kluci na kolech. Za jeho mladých let to přece nebývalo – do lesa se chodilo pěšky. Je to stejné, jako když se před sto lety někde sedláci bouřili proti stavbě železnice. Dneska se tomu smějeme. A stejně se za pár let budeme smát i panu Čepelkovi, muži, který bezohledně hájí svůj lebensraum, životní prostor.
Ne, pan Čepepka nikoho nezabil, nevymyslel žádné rasistické zákony, nepostavil koncentrační tábory ani nerozpoutal světovou válku. Jeho způsob argumentace je ale v zásadě stejný, jako byl způsob argumentace autora Mein kampfu...
A TADY si přečtěte o osmi nejdrsnějších cyklistických krpálech světa.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
