21. srpna 1968 se občané Československa probudili do rána, které bylo jiné než rána předešlá. V ulicích byly tanky armád Varšavské smlouvy, které přes noc vpadly na naše území, aby tak započaly přes 20 let trvající sovětskou okupaci. Ke vpádu "spojeneckých" vojsk a okupaci by možná nedošlo nebýt zvacího dopisu s žádostí o "bratrskou pomoc", který pětice vrcholných československých komunistických představitelů poslala generálnímu tajemníkovi komunistické strany SSSR Leonidu Brežněvovi. Připomeňme si pět vlastizrádců, kteří neváhali svou zemi zaprodat komunistickému teroru.
1) Alois Indra
Slovenský komunista byl původně železničním úředníkem, který do strany vstoupil ještě před druhou světovou válkou. Vystudoval vysokou školu ÚV KSČ, čímž mohl strmě stoupat po stranických žebříčcích, až se dostal do Prahy, kde se stal vedoucím plánovačem Ústředního výboru. Kromě poslaneckého mandátu vykonával i ministerské funkce předsedy Státní plánovací komise a ministra dopravy a byl členem Ústředního výboru KSČ, čímž se řadil mezi nejvýše postavené komunisty.
Indra jako představitel silně sovětsky orientované frakce KSČ stál za myšlenkou pozvání sovětských vojsk, aby zastavila sílící reformní hnutí v Československu. Po vpádu vojsk 21. srpna 1968 se Indra pokusil sestavit neústavní a kolaborantskou vládu. Následně se stal jedním z nejnepopulárnějších politiků v zemi a sílil jeho vliv na probíhající normalizaci a dlouhé roky byl předsedou Federálního shromáždění. Indrův odchod z politiky byl jedním z požadavků Občanského fóra během sametové revoluce. 29. listopadu 1989 Indra na nátlak rezignoval na funkci poslance, v lednu 1990 byl vyloučen z KSČ a v srpnu téhož roku ve věku 69 let zemřel.
2) Drahomír Kolder
Kariérní komunista z Ostravy byl rozporuplnou postavou. V 60. letech byl nejprve poslancem Národního shromáždění, po roce 1968 pak poslancem Federálního shromáždění. Do toho zastával několik funkcí v Ústředním výboru KSČ. Než se z něj stal jeden z předních představitelů prosovětského kolaboračního křídla strany, byl naopak vnímán jako jeden z reformátorů. V roce 1962 stanul v čele komise revidující oběti komunistických čistek v 50. letech a zapříčinil se o rehabilitaci přes 400 lidí včetně Rudolfa Slánského a osob odsouzených k smrti v procesu s ním. V první polovině 60. let Kolder spolu s Alexanderem Dubčekem a Josefem Smrkovským patřili k reformátorům, kteří kritizovali kroky prezidenta Novotného. Přispěl i k obměnám vysokých stranických postů, kde staré stalinisty vystřídali mladí funkcionáři.
Následně ale zcela otočil a stal se jedním z nejortodoxnějších komunistů tvrdě vystupujících proti jakýmkoliv reformám. Poté, co podepsal zvací dopis, se po následném vpádu sovětských vojsk měl stát členem kolaborantské vlády, což ale nevyšlo, jelikož ÚV KSČ se oficiálně postavila proti invazi. Kolder a Vasil Biľak byli jedinými členy Ústředního výboru, kteří nehlasovali pro rezoluci odsuzující vpád vojsk do Československa. V průběhu normalizace následně i sami Sověti pochopili, že na tak otevřených kolaborantech jako Kolder nemohou svůj vliv v Československu stavět. Kolder tak byl jmenován v letech v letech 1969–1972 relativně bezvýznamným ministrem s funkcí předsedy Výboru lidové kontroly. Z pětice, která podepsala, zemřel jako první, když na den přesně 4 roky po zahájení okupace v pouhých 46 letech podlehnul infarktu.
3) Oldřich Švestka
Rodák z Teplicka byl nejprve dělníkem a následně po absolvování obchodní akademie úředníkem. Během druhé světové války se Švestka podílel na komunistickém odboji proti nacismu a v roce 1945 vstoupil do KSČ. Bezprostředně po únorovém převratu v roce 1948 se Švestka dal na dráhu novináře a jako oddaný straník byl jmenován členem disciplinární komise Svazu československých novinářů. Dlouhodobě působil v redakci Rudého práva, z toho několik let jako šéfredaktor. Šéfoval i stranickému ideologickému plátku jménem Tribuna.
Zvací dopis Švestka podepisoval jako člen předsednictva ÚV KSČ. Po sovětské okupaci byl sice z Ústředního výboru vyloučen jako kolaborant a vrátil se k práci jako šéfredaktor Rudého práva, během normalizace v 70. letech ale jeho hvězda opět začala stoupat. Opětovně byl jmenován členem ÚV KSČ a posléze i jeho tajemníkem. Hned třikrát za sebou zasedl ve Sněmovně lidu Federálního shromáždění. Pádu komunismu se Oldřich Švestka nedožil. Zemřel v 61 letech v roce 1983.
4) Antonín Kapek
Strojní zámečník z Roudnice nad Labem vzhledem k členství v KSČ a vhodnému dělnickému původu mohl vystudovat po únoru 1948 Fakultu strojního inženýrství na ČVUT. V Ústředním výboru KSČ byl členem přes 30 let, z toho 18 let byl členem předsednictva. Zároveň v 60. letech působil jako generální ředitel podniku ČKD Praha a v Praze byl i vedoucím tajemníkem místní organizace KCŠ. Byl zároveň jedním z největších oblíbenců prezidenta Novotného.
Už před podpisem zvacího dopisu Kapek v ruštině vedl korespondenci se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem. Jak před invazí, tak po ní až do roku 1989 byl Kapek poslancem. Jako pražský tajemník KSČ nechal mimo jiné bezdůvodně zbourat cenné novorenesanční nádraží Praha-Těšnov, které bylo jedné z nejhezčích evropských nádražních budov. Mimo jiné byl Kapek i českým agentem KGB. Dožil se sametové revoluce, byl přinucen k rezignaci na všechny funkce a vyloučen z KSČ a v květnu 1990 se v 67 letech oběsil na své chalupě.
5) Vasil Biľak
Slovák rusínského původu, který jako svou národnost uváděl ukrajinskou, patří k nejvíce nechvalně proslulým komunistům a je bezesporu jednou z nejnenáviděnějších osobností Československa 20. století. Vyučil se krejčím, ale s tak mizernými výsledky, že ve výučním listu měl poznámku, že k šití pánských sak by vůbec neměl být připouštěn. Nevzdělaný a neschopný Biľak tak začal budovat kariéru jako bolševik. Už v roce 1936 vstoupil do Rudých odborů a v roce 1945 pak do KSČ. Po "studiu" na Vysoké škole politické užíval titul RSDr. a zakládal si na tom, aby byl oslovován jako pan doktor.
Už před podpisem zvacího dopisu byl Biľak jedním z nejvíce zanícených stalinistů a rusofilů v rámci KSČ a po vpádu okupačních vojsk se velkou měrou podílel na potírání veškerých dozvuků Pražského jara, jakýchkoliv reformních tendencí a byl jedním z duchovních otců normalizace a s ní spojených totalitních represí. Měl zásadní vliv na zahraniční politiku Československa a vždy dbal na to, aby se držela sovětské doktríny. V 80. letech patřil k největším kritikům Gorbačovových snah o přestavbu. Jako jediný ze signatářů zvacího dopisu se dostal před soud, kde čelil obvinění z vlastizrady, nicméně Biľakovo stíhání bylo po jedenácti letech zastaveno s tím, že svědkové již zemřeli a není tak možné získat důkazy pro Biľakovo odsouzení. Vasil Biľak se dožil 96 let a zemřel v roce 2014. Když mu slovenští komunisté postavili pomník, skončil politý rudou barvou a nápisem SVINĚ.
Zde si připomeňte otce kubánských komunistů Fidela Castra.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
