1. Konec již vymřelé dynastie
Vražda ruského cara Mikuláše II. je obecně považována za pád dynastie Romanovců spolu s jejím posledním panovníkem a jeho rodinou. Není to ale úplně tak pravda. Mikuláš II. nebyl posledním ruským carem a striktně vzato nebyl ani Romanovcem. 15. března 1917 byl Mikuláš II. donucen k abdikaci a carský trůn předal svému bratru Michailovi, který se tak stal posledním carem. Michail nicméně na trůnu setrval pouhý den a poté abdikoval bez určení následovníka. Stejně jako Mikuláš II. byl i jeho bratr Michail následně bolševiky zastřelen.
Co se dynastie Romanovců týče, prvním ruským panovníkem této dynastie se v roce 1613 stal car Michail Fjodorovič. Původní rod Romanovců vymřel po meči roku 1730, když zemřel vnuk cara Petra I. Velikého Petr II. Roku 1762 pak vymřeli Romanovci carevnou Alžbětou, dcerou Petra I., také po přeslici. Následníkem trůnu se stal vnuk Petra I. Velikého Petr III., který nicméně rodově spadal pod dynastii Holštýnsko-Gottorpskou. Jeho pokrevní linie pak vládla Rusku až do roku 1917, nicméně užívat pro ni označení Romanovci je historicky nepřesné. Správným pojmenováním rodu Mikuláše II. by bylo dynastie Holstein‑Gottorp‑Romanov.
2. Pád cara a jeho zajetí
Osudnými se caru Mikuláši II., který byl mimo jiné bratrancem jak britského krále Jiřího V., tak německého císaře Viléma II. (všichni tři měli společnou babičku – britskou královnu Viktorii), staly události Únorové revoluce v Petrohradě. Moc převzala prozatímní vláda a Petrohradský sovět, car byl 15. března 1917 donucen k abdikaci a již jako civilní občan Nikolaj Romanov byl spolu se svou rodinou a několika dvorními dámami transportován do vyhnanství na Sibiři. Zde ve městě Tobolsk pak bývalého cara zastihly události říjnové revoluce.
Po vypuknutí občanské války v dubnu 1918 bylo rozhodnuto o tom, že Romanovci poputují do Moskvy před soud. Za tímto účelem byli nejprve jen bývalý car a jeho choť Alexandra Fjodorovna přepraveni z Tobolsku do Jekatěrinburgu, kde pro ně byl zabaven dům po důlním inženýrovi Ipaťjevovi. Za carským párem dorazilo o několik dní později i jejich pět dětí. Zde se Romanovci stali obětí provokace nechvalně proslulé bolševické tajné služby Čeky. Mikuláš II. uvěřil nastrčenému bolševickému agentovi, že je schopen zajistit pro něj útěk do Velké Británie, čímž si de facto podepsal ortel smrti.
3. Poprava, které ani čeští legionáři nezabránili
V noci na 17. července 1918 vtrhl do ložnice bývalého carského páru jejich bolševický poručník Jakov Jurovskij a pod záminkou, že se schyluje k jejich transportu do emigrace, donutil Mikuláše II., carevnu Alexandru a jejich pět dětí se obléct a shromáždit se ve sklepě Ipaťjevova domu. Namísto pomoci ale dorazila popravčí četa. Jurovskij přečetl, že car byl spolu s celou rodinou odsouzen k smrti, a pak sám ranou z pistole zavraždil nejprve Mikuláše II. a následně jeho jediného syna, neduživého careviče Alexeje. Popravčí četa pak začala chaoticky střílet do carevny a jejích dcer Olgy, Taťány, Marie a Anastázie.
Ženy měly do šatů všité diamanty, což je částečně uchránilo před kulkami. Bolševik Pjotr Jermakov proto musel některé postřelené členky carské rodiny ubodat bajonetem. Zároveň byli popraveni i lidé, kteří se chystali s carskou rodinou do exilu – jejich osobní lékař Jevgenij Botkin a několik členů služebnictva. Jen o několik málo dní nestihli Romanovce zachránit českoslovenští legionáři, kteří osvobodili Jekatěrinburg 27. července. Spekuluje se i o tom, že paradoxně přibližující se legionáři, kteří by mohli cara zachránit ze spárů bolševiků, byli příčinou zbrklého rozhodnutí cara na místě popravit a utéct.
4. Rozsudek smrti od samotného Lenina
Oficiální sovětský tisk o smrti cara dva dny mlčel. Až 19. července bylo oznámeno, že bývalý panovník byl popraven na příkaz Výkonného výboru Uralu za vytrvalé útoky proti sovětskému Rusku. Realita je nicméně podle historických svědectví taková, že Výkonný výbor Uralu byl jen prodlouženou rukou nejvýše postavených komunistů, kteří o popravě Romanovců tajně rozhodli několik dní předtím. Trocký ve svém deníku přímo označil Vladimíra Iljiče Lenina za toho, kdo si smrt cara prosadil, aby odpůrci bolševiků neměli živoucí symbol starých pořádků.
Těla zavražděné carské rodiny byla po popravě polita kyselinou a zapálena a následně v tajnosti převezena asi 20km od Jekatěrinburgu, kde byla zakopána. Následně byly zničeny veškeré důkazy a záznamy o tom, kdo a jak Romanovce popravil a co se stalo s jejich ostatky. Panovnická rodina měla být navždy vymazána z historie nového komunistického Ruska. To se ale naštěstí nepovedlo.
5. Objev ostatků, svatořečení a falešná Anastázie
Nadšencům do historie a archeologie se podařilo již v roce 1979 lokalizovat místo posledního odpočinku zavražděné carské rodiny. Objev nicméně musel být utajován až do pádu Sovětského svazu. V roce 1991 došlo k exhumaci těl, v roce 1998 byly pak ostatky většiny identifikovaných členů rodiny slavnostně pohřbeny v Petropavlovském chrámu v Sankt-Petěrburgu. V roce 2007 k nim přibyly poslední objevené ostatky careviče Alexeje a jeho sestry Marie. Analýza DNA mrtvých těl potvrdila jejich totožnost, vzájemné příbuzenské vazby i příbuznost s žijícími panovníky, mimo jiné s britskou královnou Alžbětou II.
Již v roce 1920 se v Berlíně objevila mladá dívka, která o sobě tvrdila, že je carskou dcerou princeznou Anastázií, která utekla popravě. Říkala si Anastázie Čajkovská a později Anna Andersonová, a ač jí mnozí lidé věřili, jednalo se o podvodnici, s největší pravděpodobností bývalou polskou textilní dělnici, která si chtěla netradiční cestou vydělat. Spekulace o falešné Anastázii, jež zemřela v USA v roce 1984, definitivně vzaly za své v roce 1991, kdy byly odhaleny ostatky pravé Anastázie. Celá bývalá carská rodina byla v roce 2000 ruskou pravoslavnou církví svatořečena a prohlášena za mučedníky. Na místě zdemolovaného Ipaťjevova domu, kde byli Romanovci zavražděni, byl vybudován jim zasvěcený chrám Všech svatých Na krvi.
Zde si můžete připomenout humorné výroky britského prince Philipa, který je vzdáleným prasynovcem zavražděného cara.