Kytovci však mají ochránce, kteří se ve své lásce nezastaví před ničím. Ani před potápěním lodí. Bitva o životy velryb zuří v Jižním ledovém oceánu. Na jedné straně stojí (nebo spíše pluje) Nisshin Maru – sto třicet metrů dlouhá plovoucí velrybí jatka a továrna na zpracování masa v jednom. Oficiálně je ale tahle japonská loď „výzkumnou stanicí“. Patří japonskému Institutu pro výzkum kytovců, který prohlašuje, že velryby zabíjí jen proto, aby zjistil, jak je co nejlépe ochránit před vyhynutím.
Japonsko je spolu s Norskem a Islandem jednou z posledních tří zemí světa, které mořské kytovce ještě loví, i když s „vědeckým alibi“. Každý rok jich Japonci zabijí kolem tisícovky. Používají k tomu sonary, GPS a dalekonosná harpunová děla s výbušnými hlavicemi. Vyhlédnuté velryby tak nemají žádnou šanci uniknout. Je to asi stejné, jako kdybyste se vydali na zajíce s kulometem. Mnohokrát bylo ovšem prokázáno, že úlovky z lodí, jako je Nisshin Maru, končí místo laboratoří v talířích Japonců, kteří velrybí maso považují za lahůdku.
Jak vystopovat velrybáře
„Jakápak věda?! Tohle je vrchol pokrytectví! “ mračí se Paul Watson, šéf ‚pirátů‘ z nevládní organizace Sea Shepherds (Mořští pastýři), která Japoncům na moři tvrdě šlape na paty. „A taky je to asi stejný nesmysl, jako kdybyste Da Vinciho obraz Mona Lisa chtěli chránit tím, že ho rozřežete na kousky, abyste ho ,odborně prozkoumali‘.“
Charismatický Watson velí ‚pirátské‘ flotile v čele s mateřskou lodí Steve Irwin, ke které patří i dvě helikoptéry a několik průzkumných dronů. „Abyste mohli velryby hájit, musíte nejdřív přesně vědět, kde se na ně velrybáři chystají zaútočit,“ vysvětluje Watson. „Ke stopování Nisshin Maru a dalších vraždících lodí používáme družice, radary a v poslední době i drony.“
Takže žádné naivní puberťačky, které se slzami v očích křičí: „Neubližujte zvířátkům!“ Tohle je prostě regulérní válka s nejmodernější výzbrojí na obou stranách. Zatímco se velrybáři chystají k masakru, Pastýři se jim pověsí na paty a brání jim v práci. Slouží jim k tomu hlavně rychlé nafukovací čluny, které z paluby Steve Irwinu spustí během pár minut.
Bomby versus zvuková děla
Nejsnadnější, nejstarší, ale i nejriskantnější metodou je dostat se na člunech mezi harpuny a velryby a krýt je vlastními těly. Ani Japonci si totiž nedovolí ohrozit životy aktivistů. Případné zranění nebo smrt někoho z Pastýřů by pro lovce znamenala mediální sebevraždu, která by zřejmě vedla k obratu veřejného mínění a potravních zvyklostí i v zemi vycházejícího slunce.
Další účinnou metodou je ucpávání výtokových kanálů, kterými je z Nisshin Maru odčerpávána odpadní voda. Když totiž nefungují, nemohou ‚plovoucí jatka‘ lovit. Pastýři k tomu vymysleli ‚bomby‘, které jen stačí strčit do příslušných otvorů a odpálit. O zbytek se už postará rychle tuhnoucí pěna, kterou do kanálů rozmetají rozbušky. Velrybí jatka to vyřadí až na několik dnů.
Správné umístění ‚bomb‘ ale znamená složité manévrování člunů těsně podél boků lodi – pod hustou palbou japonských vodních děl a gumových projektilů. „V poslední době proti nám používají i vojenské zvukové zbraně LRAD,“ stěžuje si Watson. „Když se dostanete do jejich akční zóny, pronikavý rámus vám rozkmitá všechny svaly a kosti v těle.“
Zvuk LRAD je přitom vysoko nad hranicí bolesti. Zasažený člověk je dezorientovaný, omdlévá a může mít až trvalé následky.
Anketa
Dali byste si velrybí steak?