Nářky nad zónami už jste určitě četli i jinde, jenže opakování je matka moudrosti. Tím spíš, že se blíží volby a tohle je jasná ukázka toho, jak radní nas*ali většině voličů na hlavu pod záminkou snazšího parkování před vlastním domem.
V sedmi bodech vám ukážeme, že si několika modrými čarami nikdo nikam nepomůže, tedy s výjimkou radnice a pověřených drábů, kteří na řidičích trhnou nemalé peníze. Jestli to takhle půjde dál a nikdo v zónách nezavede řád a nepoužije selský rozum, budeme skutečně moci vůz za malé šrotovné dobrovolně odevzdat, protože nám nebude k ničemu. Radní nepochopili, že auto je prostředek pro přesun z bodu A do bodu B. Oni totiž počítají jen s tím bodem A, kde si parkování zaplatíte. Pražané tak budou moci jezdit na spanilé okružní jízdy, na kterých se budou modlit, že jim to jejich místečko nikdo nezasedne. Kdo se modlit nechce, protože je nevěřící, ten radši auto nechá doživotně na jednom místě a koupí si k parkovací kartě ještě lítačku na MHD.
Ještě než vyjmenuji hlavní bolesti staronového systému, dovolte mi drobnou poznámku. Už skoro jeden rok žiju v New Yorku, ve městě, které je k autům proslule nepřátelské. Natolik, že na ulicích vidíte především žluté taxíky a vozy údržbářů a řemeslníků. Ty jediné totiž mohou přes den beztrestně parkovat na ulici. Všichni ostatní se musí schovat na placená nadzemní či podzemní parkoviště, případně spoléhat na to, že jejich činžák má parkování zajištěné. Po ulicích se tu jezdí čtyřicítkou (nikoliv třicítkou jako nově na Smíchově), po mostech z Manhattanu se musí platit mýtné a pojistky jsou tu drakonické.
Přesto je celý systém lépe vymyšlený - údržbářům, zásobování a dalším profesím se přes den nemůže stát, že by nezaparkovali a přes noc mohou na ulicích stát i ostatní smrtelníci. Opravdu stačí trochu selského rozumu, aby systém modrých zón fungoval - přes den mohou být flexibilní a pro všechny, se soumrakem se z nich stane hájemství rezidentů. Jenže chtít po někom, aby používal hlavu, nebo se třeba zeptal lidí, co vlastně chtějí, to je příliš bláhová představa. A pak to dopadne takhle:
1. Míst je stejně málo
O parkovací kartu v nově zpoplatněných oblastech (Praha 5 a Praha 6) si zatím požádal jen zlomek lidí a radnice se tak může utěšovat pocitem, že všichni budou mít kde zaparkovat. Ostatní ale s poplatkem 1200 Kč na osobu a auto (pokud jich máte víc, zaplatíte za druhé desetinásobek) váhají, protože vědí, že parkovacích míst je méně než aut - a to i rezidentních. Vlastnictví karty vám tedy nijak nezaručí, že zaparkujete před barákem nebo dokonce ve stejné ulici. Chcete to vyřešit pronájmem garáže? Hodně štěstí, v Praze vás vyjde na podobné peníze jako malá garsonka.
2. Když hledat, tak pomalu
Až budete objíždět blok a hledat ostřížím zrakem volné místo, připravte se na to, že to zabere věčnost. V rámci zklidnění dopravy totiž magistrát snížil v mnoha oblastech rychlost z padesátky na třicítku. Skutečným důvodem ovšem je, že na třicítce může ulici zúžit a vyrobit tak další zpoplatněná parkovací místa. Faktem je, že na některých sice mohou zaparkovat i přespolní, ale vyjde je to dráž, než třeba parkování na Václavském náměstí nebo jinde v centru, kde se účtuje třicet korun na hodinu, kdežto na zónách je to 40 - 50 Kč za hodinu.
3. Odstavná parkoviště nikdo nestaví
Víc parkovacích míst nevyrobíte namalováním čar a zúžením už tak neprostupných ulic. Je potřeba postavit parkovací domy, podzemní záchytná parkoviště a další odstavné plochy. Radnice slibovala, že z modrých zón budou na tyto projekty prostředky, ale zatím se parkoviště spíše ruší, než aby se stavěla. Při prodlužování tras metra se na dostatečné kapacity nemyslí, ačkoliv při stavbě činžáků musí stavební firma povinně zajistit parkování pro rezidenty (ať už vnitřní nebo venkovní). Zajeďte si třeba do Drážďan nebo do Mnichova a v centru bez problémů zaparkujete za dvě eura na hodinu v mnoha moderních parkovacích domech. U nás najdete jen hrstku starých parkovišť s cenami podobnými těm německým, ale jejich kapacita už dávno nestačí potřebám města a jeho obyvatel. Zóny mají vznikat po navýšení parkovacích míst pro všechny, nesmí být falešnou záminkou k jejich případnému projektování.
4. Barvy vás zmatou
Radnice nově zavedla tři různé barvy parkovacích zón - modré, fialové a oranžové. Některé jsou jen rezidentní, jiné naopak krátkodobé. Bylo by relativně snadné se v tom zorientovat, kdyby to každá čtvrť neměla jinak. Navíc je tu ještě mobilní aplikace, jejíž uživatelé mají nárok na delší parkování, než ti, kteří komunikují jen s parkovacím automatem. Jenže kolik lidí tohle vlastně ví? Neznalost neomlouvá, důležité je se otřást a zaplatit.
5. K sousedům jezdit nemůžete
Zatímco jiná města vnímají rezidentní parkovací kartu jako kartu občana daného města a nedělají rozdíly mezi jednotlivými městskými částmi, Praha to má jinak. Nikoho asi nenapadne, že by se třeba lidé chtěli navzájem navštěvovat, jezdit na nákupy nebo za kulturou na druhou stranu Prahy nebo si tam potřebovali něco vyřídit u doktora nebo známého. Nikoho zjevně nenapadlo, že město žije a jeho tepnami - silnicemi - musí proudit auta odněkud někam.
6. A do práce taky ne
Co si budeme povídat, aktuálním trendem jsou dvě desítky firem nacpaných do velkých prosklených mrakodrapů, které sice mají podzemní garáže, ale s parkovacím místem leda tak pro vyšší management. Ostatní musí parkovat v okolí, což se ale nevyplatí, protože i kdyby nakrásno našli placené parkování, otočí v něm půlku denního platu. Že by měli jezdit na kole nebo MHD? Vysvětlete to lidem, kteří se nastěhovali do satelitů a vesniček Středočeského kraje, protože nechtěli smrdět ve městě a potřebovali k životu trochu přírody. Vysvětlete jim, proč na příjezdu po výpadovkách nejsou záchytná parkoviště, aby tu mohli vůz odstavit a pokračovat dál metrem. Kapacity těch stávajících jsou dávno mnohonásobně překonané a jde o ranní boj ve stylu kdo dřív přijde, ten dřív mele.
7. Přestěhujte se a vše začne nanovo
I rezidenti, kteří mají svou kartu a svoje vyhřáté místečko před barákem, by si ale měli dávat pozor. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Až se budete stěhovat, budete si muset kartičku vyběhat znova, seznámit se s novými podmínkami, ale hlavně doufat, že vás bude v místě bydliště míň než parkovacích kapacit. Jinak se z vašeho vozu stane bezcenné těžítko, syslící si svůj pruh asfaltu.
A TADY se podívejte, jak se proměnila Praha za poslední století.