V srpnu 1956 se začal uvádět do praxe prezidentem Eisenhowerem odsouhlasený systém státních dálnic (Federal Aid Highway Pact). Spojené státy se tak začaly měnit překotným tempem do podoby, kterou známe dnes.
Původní návrh přitom ležel na stole už od roku 1939, kdy USA reagovala na evropské megaprojekty dálnic (autostrady v Itálii, autobahny v Německu). Žádná země nepotřebovala velké dálnice víc než Amerika, ale kde na to vzít biliony dolarů. Po oklepání se z finanční krize třicátých let přišla pozdní účast ve druhé světové a válka v Koreji. Až v půlce padesátých let bylo rozhodnuto o stavbě kontinentálních dálnic. Počítalo se s tím, že 90 % nákladů zaplatí Američané prostřednictvím fondu pro výstavbu dálnic, kam se odváděly daně z pohonných hmot, mazadel a dalších výrobků částečně souvisejících s automobilovým průmyslem. Zbývajících deset procent pak platily státy, přes které dálnice vedly.
Eisenhower tlačil projekt kupředu, protože se jako osmadvacetiletý zúčastnil dnes už slavného vojenského konvoje v roce 1919, kdy se armáda pokusila přejet tehdejší USA (z New Yorku do San Franciska) s pomocí džípů a tanků. Trvalo jim to dva měsíce a cestou museli překonávat celou řadu překážek, neustále opravovat vozy a zjišťovat, že na některých místech se prostě projet nedá. Bahno zanášelo poloosy, písek věznil těžké vozy na dlouhé hodiny a cestou se dokonce vozy propadly skrz několik mostů. Amerika tehdy spoléhala především na železnici a tzv. Lincoln Highway byla místy spíš pro koně než pro automobily. Není náhodou, že první Fordovy vozy byly vlastně i schopnými offroady.
V padesátých letech se začalo rovnou modernizací a překlenováním slavné Route 66, která existovala už od roku 1926. Tím odstartovalo období zániku malebných městeček podél Route 66, kterým vzaly turisty velké a moderní pumpy, fastfoody a obchodní domy vystavěné podél dálnic. Za překotnou výstavbou tehdy stál ještě jeden důvod. Během studené války USA potřebovala v případě jaderného útoku dostat obyvatele rychle z velkých měst do bezpečí. Evakuaci tehdejší silniční síť zoufale nevyhovovala. I proto se dálnice podařilo rychle prosadit, ačkoliv onen vojenský argument nakonec vůbec nepřišel na přetřes - zástupci všech států věděli, že dálnice jsou potřeba jako sůl.
V roce 1992, po 36 letech stavění a o nějakých 500 miliard dolarů dál, byla konečně Amerika křížem krážem pospojována. Kvetla tak nejen kultura fastfoodů a dálničních motelů, ale Američané se přestěhovali na předměstí, která vyrostla poblíž dálničních sjezdů. Města se začala rozšiřovat podél asfaltových tepen a už nebylo metropolí, ve kterých byste se bez auta obešli (s čestnou výjimkou New Yorku, Washingtonu D.C. a částečně i San Franciska).
Většina států si na stavby dálnic vydělávala vybíráním mýta, přičemž v některých oblastech jsou dálnice stále ještě placené, ale většinou se jedná o zpoplatněné obchvaty velkých měst, jinak jsou dálnice v USA zdarma... a podle toho také často vypadají. Staví se nicméně dál a dál, jen ty opravy v některých místech trochu váznou. Není divu, když je potřeba se starat o 77 tisíc kilometrů dlouhou dálniční síť.
Jenom v několika státech, většinou daleko od měst, jsou rychlostní limity srovnatelné s evropskými (80 mil v hodině, resp. 130 km/h). Jinak platí, že jižní státy s větším podílem dálnic vedoucích skrz řídce obydlená území, mají vyšší limity (většinou 120 km/h), zatímco např. severovýchodní státy na pobřeží (Nová Anglie) mají limity nižší, blížící se 100 km/h. Nejrychlejší (placenou) silnicí v USA je texaský obchvat nedaleko Austinu, kde se smí jezdit až 140 km/h. Americké dálnice jsou členitější a díky nižším rychlostním limitům i podstatě klikatější, není výjimkou, že zdoláte převýšení mnoha stovek metrů.
Nejvyšším bodem amerických dálnic je 3410 m. n. m. na báječné vyhlídkové dálnici I-70, kde často musíte před zatáčkami zpomalit až na nějakých 40 mil v hodině (65 km/h). Je to taková kombinace dálnice a horského průsmyku. Jinde zase dálnice vede městem a jezdí se krokem, viz nejvytíženější komunikace v zemi, osmiproudá I-495 skrz Los Angeles.
Pro srovnání s ČR. K lednu 2016 máme cca 1213 kilometrů dálnic (ve skutečnosti jen 775 km, zbytek jsou rychlostní silnice, které jsou nově dálnicemi pouze na papíře), přičemž ty první se začaly v rámci projektu Hitlerovy dálnice stavět ještě za druhé světové války. S jejich dostavbou se počítalo koncem čtyřicátých let, ale s nástupem komunistů k moci byly zvoleny jiné priority. Návrat k výstavbě dálniční sítě nastal až s rostoucí intenzitou provozu začátkem šedesátých let. V roce 1967 se začala stavět dálnice D1 z Prahy do Brna, přičemž její poslední úsek byl dokončen v roce 1980.
A TADY se podívejte na 9 věcí, které má Amerika jen díky Čechům.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
