Oculus Rift, Samsung Gear, HTC Vive a ve frontě jsou další. Virtuální realita nakročila do našich obýváků a jakkoliv se zaštiťuje především videoherním zážitkem, součástí jejího možného využití je i konzumace videa, které vás má vtáhnout do děje. A nebyl by to YouTube, aby se nového trendu nechytnul.
Ze začátku týdne server ohlásil nejen podporu lepší videokvality (především pro streamování videoher, nově i v rozlišeních vyšších než Full HD v 60 snímcích za vteřinu), ale především vyrukoval s několika 360 stupňovými videi, které bude taktéž možno streamovat živě. A ze záznamu dokonce funguje i polohový zvuk. Kam se podíváte, odtamtud uslyšíte zdroje zvuku, přesně jako ve skutečnosti.
Kamerek, jež umožňují snímání kompletního prostoru kolem dokola, už se na trhu několik objevilo, takže kumulaci nového materiálu ke koukání zdánlivě nic nebrání. Už tu máme salto přes formuli, průjezd surfaře mořskou vlnou, ale třeba i kompletně prostorovou znělku seriálu Hry o trůny. Jak vlastně na takové video koukat, aby vám nic neuteklo?
Ve hře jsme hybatelem dění – někam jdeme, a PROTO se tam něco začne dít, ať už děj sami způsobíme nebo se spustí nějaký skript. Hry jsou interaktivní, na rozdíl od filmu, pasivního a předem hotového díla, kdy nás kamera a střih vedou za ručičku a určují, kam se má naše pozornost ubírat.
Otázka za milion. Ale vážně. Zatímco u videohry virtuální realita ničemu nebrání, ostatně ve většině z nich se rozhlížíme uměle (myší, klávesnicí), ve filmech nás směřuje tvůrce a ten nepotřebuje, abychom se v kritický okamžik koukali zrovna někam doprava, protože jsme tam zahlédli sedmikrásku.
Jak se chcete koukat na film a sledovat debatu dvou postav, když se můžete kdykoliv podívat jinam a uteče vám tu důležitá replika, tu zvednuté obočí nebo okamžik, kdy někdo někomu něco podstrčil pod stolem?
A střih? Ten přece úplně vypadává ze hry, protože když nekoukáte tam, kam si tvůrce přeje, nebude střih navazovat a dávat smysl.
Jediným způsobem, kterým by podobná videa mohla fungovat, jsou staré dobré interaktivní filmy, kdy kamera jela na jeden záběr jako po kolejích a vy jste si pokaždé, když někam dojela, vybrali ze tří možných voleb a podle toho se příběh odvíjel dál. Starý dobrý kinoautomat, jehož větvení způsobovalo, že zápletka byla nesnesitelně banální a předvídatelná.
Dávat divákovi volnou ruku v ovlivňování čehokoliv je cesta do pekla. Historie už to několikrát dokázala, ale YouTube se samozřejmě musí tvářit jako udavač. Tedy udavač tempa, samozřejmě. Musí se hnát za novými trendy, bez ohledu na jejich pomíjivost. Musí nabízet novinky, ač ve formě nepříliš kvalitního záznamu (streamovat kompletní záběr kolem dokola se zatím nedaří úplně v HD, ačkoliv vám to přehrávač tvrdí – obraz je prostě mizerný), a musí se tvářit, že je na prahu největšího objevu ve videotechnologiích.
Schválně si některé to video pusťte. Nakonec se přistihnete u toho, že si ho musíte pustit několikrát nebo každou chvíli pauzovat, abyste vše prozkoumali a nic vám neuteklo. Takhle si další level videozážitku tedy nepředstavujeme. Co vy?
Komerční článek
Martin Miko
