7:30 – Budík zvoní jak šílený. Už to začíná.

7:31 – Zamáčkl jsem budík a tím to taky končí. Nevím, co tady blbnu, když makám až od desíti.

8:30 – Teď už fakt musím vstát. Bude mi totiž trvat hodinu, než se připravím. Vnitřní směrnice mekáče totiž přikazují, že zaměstnanec musí být čerstvě oholen, odchlupen, musí hezky vonět a být učesán. Manažer Radim mě pokaždé očuchá, jestli voním.

9:30 – Pobíhám po bytě s toaleťákem po celým ksichtu a těžce nestíhám. Protože se každý den musím holit, tak jsem se opět a tradičně pořezal. Pokožku na obličeji mám už jako papír. Vůbec se mi do tý práce nechce, ale dneska tam bude Žaneta. Dneska ji sbalím.

spacemonkeysfx.deviantart.com_.jpg

Podle vnitřní směrnice musí být zaměstnanci vždy hladce a čerstvě oholeni. Každodenní holení poškozuje pleť, s čímž se potýkají hlavně zaměstnankyně. (Foto: spacemonkeysfx.deviantart.com)

10:01 – Jsem na místě. Dorazil jsem o minutu později, takže si mě manažer Radim podá. To on má rád. Nesnáším ho.

10:30 – Manažer Radim mě nejdřív očuchal a pak mi přidělil práci na kase, ale ještě předtím si mě hodlal přezkoušet. Ptal se mě, při jaké teplotě se smaží hranolky, jaká teplota je v lednici, kolik zubů můžu ukázat, když se na zákazníka usmívám a jak dlouho můžou být taštičky v ohřívači. Koho to zajímá? Ty vole, já studuju jadernou fyziku a manažer Radim, kterej má včelařskej učňák, pracuje tady dvacet let, dotáhl to na zástupce vedoucího směny a za dalších dvacet let tady bude pořád strašit, než tady jednoho krásného dne natáhne brka, mě bude takhle cvičit?

11:00 – Manažer Radim mi dal konečně pokoj, takže můžu jít za kasu, usmívat se na lidi (podle vnitřních směrnic se musím na lidi usmívat, ale nemůžu ukázat zuby. Pouze na známé můžu ukázat dva přední zuby) a vnucovat jim k jejich hranolkům celé meníčko.

11:30 – Super. Žaneta je na kase hned vedle mě. To vypadá dobře.

12:00 – Tak dneska první debil. Přišel nějakej chlap a chtěl pět rohlíků. Zkusil jsem udělat humor na Žanetu, ale nechytla se. Ještě není nic ztraceno.

12:30 – Manažer Radim usoudil, že mi bude dělat dozor na kase. Kontroluje, jestli nabízím úplně všechno a jestli při usmívání neukazuju zuby. Ten člověk si žije ve svým vlastním světě.

13:00 – Manažer Radim konečně odešel. Do budovy totiž vniklo pár pošahanců s transparenty, že mekáč vykořisťuje celý svět, takže je Radim podle instrukcí ze směrnice požádal rázným, leč milým hlasem s úsměvem (nejsem si jist, jestli v tomto případě může ukázat zuby), aby opustili budovu. Samozřejmě, že dostal do držky. Hned se mi pracuje lépe.

13:30 – Žaneta už se konečně chytla. Začal jsem klasický hovor o počasí. Vypadá to slibně.

13:35 – Dobře rozehranou hru s Žanetou jsem promarnil. Při hovoru o počasí jsem jí dychtivě olíznul předloktí. Bylo to moc brzo? Každopádně se se mnou už nebaví. Nechci žít.

14:00 – Konečně přišel další debil. Když byl na řadě, tak vytáhl hřeben a začal si česat vlasy, zatímco se sledoval v odraze zrcadla na sloupu vedle mě. Pak odešel. Je to takové oživení. Jinak ty lidi už mě začínají vytáčet. Stojí, pořád čumí na ty cedule za mnou, domlouvají se, co si dají, zdržují frontu a nakonec si stejně dají cheesburger.

14:30 – Manažer Radim se vzpamatoval z nakládačky a už tady zase šíří hrůzu. Lidi moc nechodí, takže bych si normálně mohl dát oraz. To ale nemůžu, protože podle směrnic firmy musí být zaměstnanec pořád v pohybu. Takže tady leštím jak blbec pořád dokola pult. Manažer Radim se na mě usmívá. Má radost, že jsem pochopil koncept této konglomerace a jdu tomu naproti.

libcom.org_.jpg

Oddanost, cílevědomost, poslušnost, flexibilita a nasezení zaměstnancům Mcdonald´s není cizí. (Foto: libcom.org)

15:00 – Žaneta odešla domů, čímž končí veškerý můj zájem o tuto práci. Fyzicky jsem pořád zde, ale v mé představě jsem na lepším místě.

16:00 – Nějakej hnidopich po mě chtěl seznam alergenů, tak jsem mu suše oznámil, že veškeré pokrmy obsahují pyl a korýše, načež mě rozzuřený manažer Radim vyrazil od kasy a šoupnul mě na Lobby. To je vznešený název pro mytí hajzlů, utírání stolů a odnášení táců.

17:00 – Na Lobby je to hrůza, ale zase tady neotravuje Radim. Ještě to musím hodinu vydržet a pak půjdu domů. Ten čas tady vůbec neutíká. Před hodinou jsem se díval na hodinky, bylo za šest minut pět, a teď se podívám znova a je pět hodin. Vypadá to, že se tady zastavil čas.

18:00 – Konečně. Domů. Manažer Radim sice ještě vyhrožoval, že si mě přezkouší z teploty hranolků, ale já jsem regulérně odešel do šatny. Sice na mě hulákal něco o nekázni, ale na to kašlu. Mám padla.

18:10 – Při odchodu jsem si ještě nakoupil večeři. Coby zaměstnanec mám všechno za polovinu, čehož jsem využil. Večeři jsem zakoupil v ceně celého mého dnešního výdělku, takže jsem tu byl dneska zadarmo. Přemýšlím, že změním práci. Jestlipak by mě vzali u KFC?

A TADY se můžete podívat na 10 věcí, které jsou potřeba na pořádný hamburger.