Je přeci jasné, že lidé neradi dávají svým dětem jména po diktátorech, masových vrazích a jinak neoblíbených a zlých "celebritách". Nebo je to jinak?
Je Adolf diktátorské jméno?
Dnes už se jen málokteré české dítě může pyšnit tímto šlechetným jménem, přesněji řečeno tím, že jej tak rodiče pojmenovali.
Konkrétně – budeme-li brát jako děti všechny jedince české národnosti (převážně mužského pohlaví) do věku osmnácti let, je jich v naší zemi k dnešnímu dni pouhých jednašedesát (61).
Ale pozor, celkem u nás žije 2904 Adolfů – ovšem s věkovým průměrem 68 let. Rozvrstvení Adolfů v populaci podle věku názorně ukazuje tento graf:
snimek_obrazovky_2015-06-17_v_16.09.20.png
Nejvíce dětí bylo u nás jménem Adolf pojmenováno v roce 1939 (celkem 156). Od roku 2010 vidíme opět stoupající tendenci (od 0 ke 4)
Padá tím hlavní teorie, s níž jsem tento článek začal psát: totiž že Adolf bylo a stále je jméno stigmatizované kvůli tomu, že jeho nositelem byl náhodou též jeden z největších mágů davové psychózy a zároveň masových vrahů lidských dějin.
Ale když se pozorně podíváte na předchozí graf, zjistíte, že největší propad zaznamenal Adolf v průběhu 2. světové války s absolutním minimem v roce 1946. Poté zase narůstal až do poloviny let padesátých (tedy v době nejčerstvější paměti na válečné hrůzy „za Hitlera“) – než nakonec obliba toho jména postupně a zřejmě zcela samovolně upadala.
V redakci jsme se totiž krapet rozčílili, že zatímco Adolfa všichni zatracují, jeho souputníka (co se týče manipulace a masakrování národů) Josifa V. Stalina při výběru křestního jména pro své ratolesti mají naopak v oblibě. A tak jsme prozkoumali i ‚Josefův‘ jmenný graf:
A ejhle: zde najednou vidíme skok těsně po válce (mezi roky 46 a 46 je cca 20% nárůst), který mírně ‚doskočil‘ rok poté, ačkoli pak už je zase tendence klesající, přičemž největší propad sledujeme v roce mezi lety 52 a 53, kdy milovaný vůdce (sovětského a tehdy i našeho lidu) zemřel a na povrch začaly vyplouvat různé skutečnosti, které byly posléze souborně pojmenovány jako „kult osobnosti“.
Do českých matrik se dokonce dostalo i originální Stalinovo (tedy Džugašviliho) křestní jméno Josif, ovšem jen jako taková anomálie v řádku jednotek, a to vysloveně:
Daleko výrazněji reagovali obyvatelé tehdejšího Československa na jméno Ivan – to je sice rovněž spojeno s neblaze proslulým vůdcem, ovšem vládnoucím již tak dávno v historii, že konkrétně na něj naše kolektivní vědomí jistě nereagovalo (na Ivana IV. zvaného Hrozný nadávají leda tak školáci, protože se o něm musejí učit v dějepise – stěží mu ale budou něco zazlívat i mnoho let poté v době, kdy počnou potomka). Tady zjevně zafungoval „Ivan“ coby symbol pro Rusy neboli Sověty v roce 1968.
Tohle jméno u nás zaznamenalo kulminaci v roce 64, aby pak o pět let později (rok po osudném okupačním roce 1968) spadlo o cca 80%. Poněkud se zmátořilo během normalizace – pravděpodobně ne kvůli propagandě a opětovnému příklonu obyvatelstva k myšlence „se Sovětským svazem na věčné časy (a nikdy jinak)“, jako spíš následkem toho, že se tehdy lidé cítili nejbezpečnější ve svých postelích, díky čemuž jsme tehdy zažili populační explozi – a Ivan bylo prostě jedno z jmen, která kalendář nabízel.
A nakonec – reagují dnes lidé nějak na mírumilovně znějící, ovšem s nepříliš mírumilovným vůdcem spojené jméno Vladimír?
Podle všeho ne – tohle jméno svůj vrchol v našich zemích zažilo v padesátých (a ze stejných důvodů jako Ivan se drobátko nadechlo i v letech sedmdesátých), ale od té doby je stabilně na ústupu, Putin nePutin.
A zde jsou nejlepší vtipy na Babišův legendární přeřek na jeho nedávném projevu.
Podobné články
Komerční článek
Martin Miko
Doporučujeme
