22. května 1985 byl dopaden nejznámější český sériový vrah Jiří Straka, známý jako Spartakiádní vrah. Jeho příběh je v podstatě obyčejný: mladý kluk, tři vraždy, deset let ve vězení, kastrace, propuštění, svatba a život na severní Moravě. Prázdno, žádné charisma, nic – přesto se mu každých pět let dostává ze strany českých médií nebývalé pozornosti. Jeho příběh je ale ve srovnání s jinými sériovými vrahy – jako třeba s Charlesem Sobhrádžem – jen obyčejná česká nuda.

sobraj4.jpg

Stopování budoucích obětí (Foto: Ilustrace: Chris Grosz)

Charles Sobhrádž (Charles Sobhraj) je důkazem, jak osudově nás formuje naše dětství. Narodil se v dubnu 1944 v Saigonu vietnamské matce a indickému krejčímu. Ten ale rodinu záhy opustil. Matka měla pocit, že za to může syn, a dávala mu to pořádně ‚sežrat‘. Později si vzala francouzského vojáka, který vyženěného ,syna‘ odmítal přijmout. Sobhrádž tak prožil mládí s pocitem, že ho nikdo nechce a nikam nepatří.

Zoufale touží po lásce a uznání. Přeje si vyniknout a všem dokázat, že za něco stojí.
Protože ale nevěděl, jak na sebe strhnout pozornost, začal krást auta. Ve francouzské Marseille, kam se rodina mezitím přesunula, mu za to hrozilo vězení. Na falešné doklady se proto s přítelkyní rozjel po zemi do Asie. Začátkem sedmdesátých let tudy přes Balkán a Indii vedla tzv. hippie highway – cesta, po které na Východ putovaly tisíce západních hledačů osvícení. Sobhrádž rychle zjistil, že si může vydělávat na živobytí jejich okrádáním. Jako mnohokrát později mu při tom pomáhalo, že byl okouzlující a zábavný společník a že si rychle dovedl získat důvěru.

Následovala mnohaletá ‚spanilá jízda‘ po většině asijských zemí, lemovaná zločiny. V Indii se Sobhrádž živil krádežemi aut a pašováním. Když se ale pokusil přepadnout klenotnictví, začalo mu tam být horko. Na kradený pas proto utekl do Thajska, kde začal promyšleně budovat gang. Měl mu nahradit rodinu a dát lásku, kterou v dětství nepoznal. Obdivovatele získával tak, že nejdřív vytvořil problém, který pak jakoby zázračně vyřešil.

Turistům třeba ukradl pasy a pak ,zařídil‘, aby jim je údajní zloději vrátili. Nebo jim otrávil jídlo, a pak se o ně dojemně staral. Na jaře 1975 se takhle seznámil s americkou turistkou Teresou Knowlton. Jenže se něco pokazilo. O pár dnů později našli její napůl spálenou mrtvolu. Po této první vraždě následoval řetězec dalších. Většina Sobhrádžových thajských obětí byla nalezena na pláži v plavkách, což mu vyneslo přezdívku Bikini Killer. Používal jednoduchou metodu: náhodné známé omámil drogami přidanými do pití a pak je uškrtil.

Další přezdívku, Had, Sobhrádžovi daly jeho fenomenální útěky. Z afghánské věznice uprchl, když zdrogoval stráže. Z řecké věznice se dostal poté, co zapálil mikrobus, ve kterém ho s ostatními vězni převáželi. V roce 1971 v Indii sehrál zánět slepého střeva. Dostal se do civilní nemocnice, kde si už jen počkal na jeden z mnoha výpadků proudu, a utekl...

sobraj3.jpg

Le serpent en liberté - Had na svobodě. Vrah hrdě po propuštění pozuje s novinami. (Foto: Foto: gq.co.uk)

Když byl Sobhrádž v roce 1975 v Thajsku pro důvodné podezření ze šesti vražd zatčen, podplatil vyšetřovatele a utekl do Singapuru. Turisty zabíjel i v Nepálu, Indii a Malajsii.
V červenci 1976 se Sobhrádž v indickém Dillí spřátelil se skupinou šedesáti Francouzů, kterým dal ,léčivé‘ pilulky proti průjmu. Špatně ale spočítal dávku. Droga začala působit moc rychle, takže se turisté začali kácet na zem ještě v hotelové hale. Přivolaná policie gang pozatýkala a kdosi promluvil o předchozí vraždě izraelského turisty v Kalkatě. Sobhrádž změnil soudní proces v cirkusovou show, při níž volal, že je hrdinou osvobozeného boje národů Asie proti ,západnímu imperialismu‘. Nepomohlo to. Byl odsouzen ke dvaceti letům vězení ve věznici Tihár v Novém Dillí.

sobraj.jpg

Všichni jsou hrdí na svou práci - indičtí policisté i samotný vrah (Foto: Foto: france24.fr)

To, co by jiní chápali jako trest, pro něj bylo příjemnou dovolenou. Díky svému osobnímu kouzlu a dostatku peněz se rychle spřátelil s vedením věznice. V jeho luxusně vybavené cele nechyběla televize a lednice s alkoholem. Přijímal návštěvy a pro jídlo si nechal posílat do vybraných restaurací. Musel ale řešit kritický problém, který ho mohl stát krk. Thajsko totiž žádalo Indii o jeho vydání ihned po propuštění, aby ho mohlo soudit za ,bikiny vraždy‘. Kdyby k tomu došlo, podle thajských zákonů by Sobhrádž dostal provaz.

Podle mezinárodního práva platila thajská žádost dvacet let. Sobhrádž proto potřeboval zůstat ve vězení déle. Šel na to velmi originálním způsobem. V roce 1986 objednal záplavu jídla a pití a uspořádal za mřížemi opulentní party, na kterou kromě spoluvězňů pozval i strážné. Netušili, že občerstvení je nacpáno drogami. Nenapadlo je to i proto, že šlo o muže, který díky úplatkům věznici často opouštěl na krátké ,procházky‘ a zase se do ní vzorně vracel. Tentokrát to ale bylo jinak. Když se strážní probudili, byl pryč – ale jen proto, aby se po dvou týdnech nechal zatknout. Za útěk dostal dalších osm let, přesně jak potřeboval. Když byl pak na jaře 1997 propuštěn, Thajci už na něj nedosáhli.

Odletěl do Francie a najal si PR agenta, který promyšleně pracoval na jeho image. Ne že by ale Sobhrádž své zločiny skrýval. Neměl pocit, že by udělal něco špatného. Vraždy naopak považoval za svého druhu sportovní výkon. A protože v životě ,něco dokázal‘, ochotně poskytoval rozhovory novinářům a pózoval fotografům. Chtěl se stát celebritou, což se mu povedlo. Šlo i o peníze. Za interview inkasoval pět tisíc dolarů. Za práva na knihy a filmy o svém ,dobrodružném‘ životě dostal víc než patnáct milionů dolarů.

Geniální zločinec mohl dožít v klidu a luxusu. Jenže udělal chybu – v létě 2003 se vypravil do Nepálu. Není jasné, co ho k tomu vedlo. Každopádně ale zapomněl, že je tam stále na seznamu hledaných osob. Jakýsi novinář ho poznal na ulici v Káthmándú a informoval policii, která Sobhrádže obratem zatkla. Za vraždy dvou turistů v roce 1975 pak dostal doživotí. V roce 2004 se sice opět pokusil utéct z vězení, ale plán selhal. Nepomohlo ani, když Sobhrádžův právník požádal francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, aby u Nepálců intervenoval za jeho propuštění. Jde prý o ,rasistický komplot‘...

sobraj2.jpg

I mistr vrah se někdy utne (Foto: Foto: france24.fr)

Celkový počet Sobhrádžových obětí není znám. Velmi často se přesouval po celé Asii, takže se neví, které vraždy mu lze připsat. Zdá se, že jich bylo nejméně dvanáct, ale snad až dvaatřicet. Na rozdíl od většiny svých smutně proslulých ,kolegů‘ každopádně Sobhrádž nebyl psychopat ani úchyl. K zabíjení ho nehnalo sadistické puzení jako Hannibala Lectera z Mlčení jehňátek, ani při něm neprožíval sexuální vzrušení jako skutečný český ,spartakiádní vrah‘ Jiří Straka. Byl to pro něj prostě jen způsob, jak získat to, po čem toužil: dobrodružný životní styl a vysoký ekonomický standard.

Sobhrádžovy oběti měly jedinou smůlu: vlastnily peníze a pasy. A tak jim je prostě bral. Zabíjel zcela bez emocí. „Byla to moje práce, nic víc,“ řekl později novinářům. „Připadal jsem si jako generál, který dává vojákům rozkaz k palbě. Ví, že zemřou lidi, ale musí zvítězit v bitvě...“

Psychologové v této souvislosti mluví o anetické osobnosti, která chápe druhé jen jako nástroje k uskutečňování vlastních cílů. Když někoho podrazíte, okradete nebo zabijete, nejspíš budete trpět výčitkami svědomí. Anetická osobnost ne. Nemůže za to. Je to duševní mrzák, kterému chybí soucit stejně, jako fyzickému mrzákovi chybí ruka nebo noha. Takových lidí běhá po světě překvapivě mnoho. Čím větší jsou ,svině‘, tím lepší jsou manipulátoři. Často jsou to ti nejschopnější vrcholoví manažeři, kteří dosahují úspěchů právě proto, že své podřízené berou jen jako ,lidský materiál‘.

Tak a teď si Sobhrádže představte na místě svého šéfa. Jediný rozdíl je v tom, že šéf vás nezdroguje ani neuškrtí...

A tady si přečtěte krvavý příběh o tom, jaké to je přijít na čínském venkově o ruku.