Čínský venkovan Sun Ťi-fa přišel o ruce, když s kamarádem chytali ryby pomocí výbušniny. V nemocnici ho ošetřili a nabídli mu bionické protézy. Tak drahé, že by je nesplatili do konce života ani jeho potomci. Tak si k novým pomohl sám, třebaže mu to trvalo osm let.
Svítá. Dneska mám na rozdíl od jiných dnů chuť vstávat. Můj soused Wu totiž přišel na geniální plán, který právě tohle ráno hodláme zrealizovat. Jdeme na ryby. Ale ne klasicky s pruty nebo se sítěmi. To bychom museli být na jezeře celý den, a na to teď uprostřed sklizně sóji a rýže není čas.
Wu byl teď nějakou dobu v Čangčunu, hlavním městě naší provincie Ťi-lin. Sehnal tu nejen dobře placenou práci, i když jen na pár týdnů, ale hlavně několik šikovných věciček. Vypadá to jako kovová krabička přišroubovaná k malé ploché destičce a celé je to obmotané párem tenkých dlouhých drátků.
slide_244958_1382924_free.jpg
Živé objetí umělou rukou: Sun Ťi-fa se svou vnučkou (Foto: seattleglobalist.com)
Zapřahám mulu do největší káry, co mám. Za chvíli bude plná ryb. V‚krabičkách’ je totiž dynamit. Wu mi cestou k pár kilometrů vzdálenému jezeru znovu vysvětluje, jak to funguje. V krabičce je kromě směsi hnojiva a kerosinu taky tužková baterka spojená s drátky, takže když je na koncích spojíte, uzavřete elektrický obvod a... bác. Jakmile to bouchne, utvoří se ve vodě rázová vlna. Ryby v okruhu desítek metrů to zabije, ale nepoškodí. Jenom jim praskne měchýř, co mají v těle, a bez něj nedokážou udržovat rovnováhu a plavat.
Za hodinu už jsme u jezera v místě, kde má Wu uvázanou loďku. Odmotává z jedné krabičky opatrně drátky, pokládá ji do vody a jde co nejdál od břehu. Pak škrtne oholenými konci drátků o sebe. Práskne rána a voda se rozletí do všech stran. Za chvíli se na hladině vynořují bílá rybí břicha.
Zkus to taky – vybízí mě Wu. Dej to támhle, kousek dál než já. Rozmotávám drátky... exploze! Vlastně ji vůbec neslyším, jenom cítím. Odhazuje mě to dozadu, do bambusového houští.
A s ním přichází bolest. Strašná řezavá bolest.“
Koukám vytřeštěně před sebe – v zorném úhlu se mi objevuje Wuova zděšená tvář. Hýbe ústy, jenže já nic neslyším. Wu se mi ale vůbec nekouká do očí, jeho zrak směřuje níže. Kouknu se tam taky a vidím svoje ruce. Místo dlaní změť černého masa, stříká z toho krev. Wu křičí, sundává si košili a trhá ji na dva kusy. Těmi mi pevně zaškrtí obě ruce pod lokty.
Krev už jen pomalu vytéká, Wu mě vede pomalu ke káře. „Ťi-fo, musíme rychle do nemocnice,“ snaží se o co nejklidnější tón, ale vidím, jak se celý třese. Cestou ke káře otáčím hlavu, koukám na jezero a bílá břicha ryb na jeho hladině... „Wu, slib mi, že ty ryby sebereš a prodáš,“ chci ještě říct svému příteli, ale jak k němu obracím zpátky svůj pohled, zatočí se mi hlava a víc už nevím.
Probouzím se až v nemocnici. Ruce v bambulích bílých obvazů, kterými místy prosakuje krev. Doktor při jednom z převazů říká, že jsem měl štěstí. Mohlo mě to zabít. Nebo urvat ruce až k ramenům – takhle jsem přišel ‚jen‘ o dlaně a zápěstí, ale loketní klouby budou v pořádku. Čili budu moct nosit protézy – funkční umělé ruce, které mají prsty ovládané pomocí elektronických senzorů.
Pahýly se mi hojí několik měsíců. Pak mi v nemocnici ukážou protézy. Lehké, v barvě vydělané vepřové kůže, s jakousi chabou napodobeninou prstů z nějakého plastu. A k tomu i účet – dva tisíce dolarů. Za jednu! To bych nevydělal ani za několik let, i kdybych vůbec sehnal nějakou práci. A o práci je tu velká nouze, u nás v rodině pracuje jen můj nejstarší syn. Objíždí průmyslová města v blízkém i vzdáleném okolí, dostane místo na dva tři měsíce a pak zase hledá dál. Je rád, když mu dají v přepočtu sto dolarů měsíčně.
My ostatní se živíme tím, co si sami vypěstujeme. Máme i pár slepic a dvě prasata. Když je náhodou něčeho víc, prodáme to na trhu. Hromadný lov ryb jsme s Wuem plánovali právě proto, abychom si mohli dokoupit nezbytné věci do domácnosti. Jenže já nechtěně škrtl jedním drátem o druhý, když jsem je rozmotával. Přežil jsem, ale nemám ruce. A přitom je potřebuju. Moje žena ani rodiče, kteří s námi žijí, to nezvládnou sami všechno obstarat.
V noci se mi zdává, že ruce mám. Přes den přemýšlím, co udělat. Jednou tak sedím a rukávy mi visí přes pahýly. Zahýbu předloktím – rukáv se pohne. Hýbu rukou nahoru dolů, doleva doprava – rukáv vykonává roztodivné pohyby. Za chvíli se naučím rukávy ovládat tak, že bych s nimi mohl hrát nějaké loutkové divadlo. Určitě půjde vyrobit si podle tohoto principu i funkční protézu.
french_prosthetic_hand_18th_century.jpg
Je zajímavé, že Sun Ťi-fa nakonec sestrojil téměř na vlas (tedy na drátek) stejný mechanismus, jako je tento francouzský z 18. století. (Foto: nlm.nih.gov)
Bavím se o tom druhý den s Wuem. Nakreslí podle mého návrhu plánek a pak se zavřeme k němu do dílny. Má tam všelijaké kusy starých plechů, hřeby, šrouby, dráty... Jenže to nakonec trvá osm let, než se nám úmornou metodou pokus a omyl podaří vyrobit věc, kterou skutečně můžu nasadit, dlouhodobě nosit a bez problémů ovládat.
Největší práci a koumání dá drátkový mechanismus, který přes naolejované tyčinky z hřebů ovládá kovové prsty. Konce drátků se musejí upevnit přesně na určitá místa na pažích, abych různými pohyby ruky zavíral a otvíral ocelovou dlaň i s prsty. Chce to mít trochu cviku, ale jde to.
Dneska už můžu dělat rukama úplně všechno. Kopám motykou zem, kosím srpem rýži, řídím traktor, hraju na harmoniku a v noci hladím svou ženu. Chtěl bych, aby můj vynález mohli používat všichni lidé, kteří přišli o ruce a nemají stejně jako já peníze na bionické náhrady...
Tady se se konečně můžete podívat na Sunovy ruce v akci:
A jaké to je, když vás bomba smete celého? Svědectví na vlastní kůži čtěte zde.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
