Tyhle dokonalé fotky rozmanitosti naší planety zachytil francouzský fotograf Yann Arthus-Bertrand, jeden z největších odborníků na leteckou fotografii. Jeho snímky se často objevují v prestižních časopisech, vydal už přes 60 knih fotografií snímaných většinou z vrtulníků nebo horkovzdušných balonů. Dokumentuje na nich Zemi v její syrové podobě. Tyhle snímky jsou na první pohled krásné, ale když se podíváte trochu víc zblízka a v souvislostech, zanechají některé z nich hořkou pachuť.
1. Skleníky San Augustin v blízkosti Almeríe, Andalusie, Španělsko
Tohle je průšvih - moře plastu - největší koncentrace skleníků na světě pokrývá přibližně 40 000 hektarů. V této oblasti spadne jen asi 200 mm srážek ročně, což technicky znamená, že tahle oblast je pouští. Přesto se v ní Španělé rozhodli pěstovat ovoce a zeleninu.
Ty rostou na umělém substrátu z písku pokrytém černým plastem. Polovina z nich byla zasazena nezákonně a některé z rostlin čerpají vodu z fosilních podzemních vod. Ekologická rovnováha je tak narušena, půda je znečištěna hnojivy, pesticidy a fungicidy, které pěstitelé používají ke zvýšení produkce a výnosů. Své výpěstky poté exportují do celé Evropy.
2. Ruční písečné bagry, Kalaban Koro, Bamako, Mali
Když se zešeří, jsou tyto kánoe ukotveny v písku na březích bývalé rybářské vesnice na pravém břehu řeky Niger. Písek je také to, proč tu vůbec jsou a proč je jich tolik. Rostoucí poptávka po štěrku a písku ke stavebním účelům způsobila, že se sem hrnou lidé ze všech koutů země, aby pracovali a žili za - západním úhlem pohledu - směšné peníze, většinou 1 dolar denně. Počet obyvatel se z původních 130 000 v roce 1960 zvýšil na nynějších 1,8 milionu. Jejich práce spočívá v zadržení dechu, ponoření se na dno řeky a nabrání písku do kbelíku, který někdo další vytáhne nahoru a naplní jím kánoi. Takto ručně se vytěží několik milionů m³ ročně.
3. Mladé dívky nesoucí náklad na hlavě, Dogon, Bandiagara, Mali
Během období sucha v Africe, ženy a dívky často ujdou až 10 kilometrů, aby získali vodu k pití a mytí. Kvůli tomu často opouští školu. V regionu Dogon v Mali je tak mnohem víc negramotných žen než mužů. Bují tu i mnohoženství a především brutální a necivilizovaná praktika - ženská obřízka. Podle statistik je v Mali obřezáno kolem 4. roku věku neuvěřitelných 92 % žen. Ještě horší je, že většina obyvatel Mali - mužů, ale i žen - tuto barbarskou praktiku schvaluje jako součást své identity a kultury. Bolestivé celoživotní zmrzačení je vnímáno jako nezbytný akt k tomu, aby byla dívka správně vychována a mohla se pak dobře vdát.
Ženská obřízka je praktikována v 29 zemích v Africe, na Blízkém Východě a ve východní Asii, asi 5 % zmrzačených žen ale žije i v severských zemích. Momentálně živoří na celém světě více než 125 milionů rituálně obřezaných žen a dívek. A stále přibývají.
4. Satelity na střechách, Aleppo, Sýrie
Ani Aleppo, jedno z nejstarších měst na světě, ve kterém momentálně řádí bitva, se nevyhnulo modernizaci. Les parabolických antén, které zachytí televizní programy z celého světa, ale "neroste" zdaleka v celé Sýrii. Jen zhruba 40 % z 20 milionů Syřanů mělo, předtím než stát začal drancovat IS, na okně satelit a jenom 330 tisíc z nich vlastnilo mobilní telefon. K internetu bylo připojeno zhruba 77 000 lidí - většina z nich navíc pouze v práci.
5. Kolonie terejů, ostrov Eldey, nedaleko Islandu
Island a jeho okolí jsou domovem velmi rozmanitých populací ptáků. 70 druhů tu hnízdí pravidelně a dalších 300 dočasně. 14 kilometrů jižně od Islandu leží ostrov Eldey, sedmdesátimetrová skalní skoba, přírodní rezervace, ve které nachází každoročně útočiště obří kolonie terejů, bývá jich tu až 40 000. Terejové jsou specifičtí tím, že si svého partnera volí na celý život.
6. Označení pole s geneticky modifikovanou kukuřicí v Grézet-Cavagnan, Lot et Garonne, Francie
Pole s geneticky modifikovanou kukuřicí označila v roce 2006 organizace Greenpeace symbolem křížku v kruhu. Aktivisté toto označení viditelné z nebe vytvořili na protest proti rozhodnutí francouzských soudů, které jim zakázaly publikovat umístění polí geneticky modifikované kukuřice na svých internetových stránkách. Tato symbolická akce měla ukázat, že evropské právo vyžaduje, aby produkce GMO byla transparentní a zavazuje společnosti jejich pěstování hlásit. Více než 70 % Francouzů si podle výzkumu veřejného mínění uskutečněného právě v roce 2006 přálo dočasný zákaz geneticky modifikovaných plodin, aby mohl být posouzen jejich dopad na zdraví a životní prostředí.
V České republice se jako první komerčně pěstovanou GMO plodinou kukuřice firmy Monsanto. Zatímco v EU výměr zemědělské půd oseté GMO plodinami v roce 2008 poklesl, v ČR se osetá plocha zvětšila a byla druhá největší po Španělsku. V dalších letech pak její výměr klesal. V roce 2013 činila plocha osetá GMO plodinami 4500 hektarů. Důvodem snížené produkce je administrativa spojená s pěstováním geneticky modifikovaných plodin, potíže s odbytem a vyšší cena osiva.
V roce 2012 byla v odborném časopise Food and Chemical Toxicology zveřejněna vědecká studie, podle které bylo mezi myšmi krmenými geneticky modifikovanou kukuřicí NK 603 po 17 měsících pětkrát víc mrtvých jedinců než v jiných skupinách. Většina samiček navíc onemocněla rakovinou prsu, samečci pak nádory kůže nebo ledvin. Později však bylo prokázáno ovlivňování experimentu a studie byla vědeckou obcí odmítnuta jako zmanipulovaná s cílem získat popularitu.
7. Palmová plantáž poblíž Pundu, Borneo, Indonésie
Na ostrově Borneo nahrazují palmové plantáže stále častěji panenské tropické pralesy. Důsledkem je ztráta 80 % původní flóry a až 90 % vymizení zdejší fauny. Hlavní příčinou odlesňování v některých částech Asie je vzrůstající světová poptávka po palmovém oleji. V roce 2008 se Indonéské souostroví stalo největším producentem palmového oleje na světě. V roce 2011 pak indonéská vláda přijala dvouleté moratorium na odlesňování. V následujících pěti letech by pak mělo být na základě usnesení vlády vysazeno 7 miliónů hektarů nových lesů. Palmový olej se používá k výrobě mnoha čistících prostředků i kosmetiky, ale také biopaliv.
8. Uhelný důl, Delmas, Jihoafrická republika
V Jižní Africe se uhlí používá k výrobě 94 % elektrické energie. Zemi se však nedaří uspokojit poptávku po ní a uvažuje o otevření dalších uhelných elektráren. V Evropě se uhelné doly hromadně zavírají, protože nejsou příliš výnosné, ale použití levné pracovní síly cenu uhlí zásadně snižuje. Vzhledem k tomu, že část z nich je povrchových, jsou pracovní podmínky horníků méně náročné než v podzemních dolech. V Jihoafrické republice je ještě spousta nevyužitých nalezišť této nerostné suroviny. Problémem je ale její spotřeba, která prostřednictvím skleníkového plynu CO² znečišťuje životní prostředí.
9. Male - hlavní město Malediv
Hlavní město Maledivské republiky se nachází mezi dvěma atoly a na 1,5 km² se v něm soustředí politické, správní, hospodářské i kulturní funce celé země. Bydlí tu více než čtvrtina všech Maledivanů, zhruba 70 000 lidí.
Proti stoupající mořské hladině je město chráněno moly postavenými díky technické a finanční pomoci Japonska. Vrchol atolu sice dosahuje 4 metry nad hladinu moře, ale 80 % ostrova se nachází pouze 3 metry nad touto úrovni a odborníci se obávají, že Maledivům hrozí v krátkodobém horizontu zaplavení. Ale ještě předtím budou čelit dalším problémům - zvýšené erozi pobřeží, narušení životního prostředí mořských živočichů a volně rostoucích rostlin a zasolenosti podzemních vod - to vše kvůli zvýšené letecké a námořní dopravě.
10. Sklízení bavlny, Banfora, Burkina Faso
Na jihu Burkiny Faso - státu v Západní Africe se bavlna sbírá stále ručně. Vlákna rostlin, které jsou vysoké 1 až 2 metry, se shromáždí do jakési "koule" a následně jsou prodávána většinou firmě SOFITEX působící ve městě Banfora. Zdejší klima je pro pěstování bavlny ideální, ta totiž vyžaduje minimálně 120 dnů slunečního svitu ročně.
Burkina Faso je největším producentem bavlny na africkém kontinentu a práci má díky bílých chomáčkům až 3 miliony lidí, včetně 2 milionů výrobců. Vývoz bavlny tvoří 60 % z celkového vývozu země. Úřady původně odmítly povolit pěstování GM bavlny, ale v roce 2008 s cílem zajistit pravidelnou produkci své usnesení revokovali a její pěstování raději schválily. Jinde by totiž její sběrači a zpracovatelé práci nenašli.
A TADY máte 12 nejděsivějších katastrof, za které může člověk.
Podobné články
Jan Studnička
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
