Samo o sobě by stačilo, že zadek Kanyeho partnerky Kim Kardashian, kterému nemůže konkurovat ani John Goodman v nejlepších letech, zabírá minimálně polovinu online trafficu a obyčejný uživatel jednoduše nemá na výběr, jestli ho občas vidět chce, či ne. West je možná ve svém oboru třída, ale pomalu mu již táhne na 40 a v tomto úctyhodném věku by mu již mohlo dojít, že kvalitní a nekvalitní umění se nedělí podle toho, jestli ho dělá nebo zná páně Kanye West, či ne.

Ve skutečnosti ne všechno, co je populární a řemeslně skvělé, obstojí i pod kriticky náročnější lupou. Kanyemu se nedá upřít, že na rozdíl od kolegů v rap/r’n’b oboru, kteří si na nic nehrají, se, i když trochu naivně, pokouší o umělecký či estetický přesah, přestože jeho epické klipy jednoduše nejsou Federico Fellini, ale pouhá změť obrazů, která se za každou cenu snaží působit arty. Jeho muzika sice není zdaleka tak debilní, jako je to u moderních popových hvězd zvykem, ale samotná snaha jedné z největších hvězd středního proudu pasovat se do role Aristotela a diktátorsky rozhodovat o tom, co je dobré a co je špatné, působí velmi směšně. Zvláště když se Kanye čas od času přizná, že tvorbu hudebníka, kterého ještě o několik hodin dříve zašlapával do země, vlastně nikdy neslyšel a nyní, když jí tak poslouchá, musí uznat, že to vlastně docela jde.

West je svým způsobem takovou alegorií všech těch miliard lidí, kteří si nedokáží vytáhnout hlavu ze zadku a umí jen plivat na věci, o kterých nemají ani páru. Jen je přec jen o trochu šikovnější. Kanye má jakousi obsesi Beyoncé. Myslí si, že pokud zrovna není na nějakou cenu nominován on, měla by jí vyhrát ona a má nezkrotitelnou touhu o tom všechny informovat, ideálně z předávacího pódia, na kterém zrovna vůbec nemá co dělat. Zvláštní je, že ceremoniály různých cen nenechají vedle Westa pro jistotu klečet 120 kilového ochranáře. Letošní Grammy totiž byly již třetím předáváním, během něhož se Kanye objevil nezván na pódiu.V roce 2006 na MTV Europe Music Video Awards ještě kopal sám za sebe, v roce 2009 na americké obdobě těch samých cen již skočil do proslovu vítězné Taylor Swift kvůli Beyoncé, stejně jako tomu bylo tentokrát. Naposledy se tedy nechopil mikrofonu a na poslední chvíli zase odkráčel. Beckovo vítězná a slavná chvilka se však navždy přetavila v trapnou, přestože si nejdříve diváci mysleli, že to celé byl od Kanyeho celkem povedený vtípek. Když se ale pár hodin poté v rozhovoru (při němž stál v hloučku žen tvořených více než z 50 % silikonem) rozohnil, že zpěvák Beck, který zvítězil v kategorii album roku, by měl respektovat „umělectví“ a předat cenu Beyoncé, bylo jasné, že to West vše myslí zase smrtelně vážně. Poté, co si stěžuje, jak jsou opravdový umělci jako on a Beyoncé zašlapáváni do země a nehodlají to již snášet, mu začne přitroublá moderátorka - esence pokrytectví zábavního průmyslu, přitakávat a smíchy se kroutit v křečích. Kde jsou doby, kdy byl Kurt Loader mlád a típnul by mu cigaretu o čelo? Kanye, jež sklidil poklony od svých fanoušků na Twitteru, že nechal ve své písni zahostovat jakéhosi starého chlapa s poslední šancí prorazit jménem Paul McCartney, za pár dní celkem mimoděk přiznal, že Beckovo album opravdu neslyšel, dokud mu jej „náhodou“ nezahráli v jedné newyorské restauraci.Nikdo však nedokáže mít tak průzračný a výstižný pohled na aféru tohoto typu jako Noel Gallagher – ten ošklivější a talentovanější z bratrského dua, které léta táhlo kapelu Oasis. Noel, jak známo, ovčáčkovsky expresivními výrazy také nešetří. Jeden příklad za všechny - pozvání na inaugurační party Tony Blaira v 10 Downing Street okomentoval slovy „ty krávo, zk*rvenej dopis od zk*rvenýho ministra vlády, to bych k*rva měl jít.“ Gallagher momentálně se svou kapelou High Flying Birds vydává desku Chasing Yesterday a tak udělal v posledních týdnech několik rozhovorů, mj. pro Rolling Stone či Stereogum. Když přišla řeč na Westa, Gallagher měl arzenál připraven:

„Vím, že se náš kamarád Kanye dělal na jednom předávání trošku šaška. [...] Tak za prvé by někdo měl tomu chlapci koupit slovník. Pak by si měl nalistovat termín „umělectví“ a nechat si projít hlavou, jestli mu to jakýmkoli způsobem připomíná Beyoncé. Jestli je vydělávat si kroucením zadkem považováno za umění, pak je přesně tam, kde by měla být, nebo ne? A pokud můžu podotknout: Beck umí hrát na bendžo. Bendžo – to z něj dělá génia. [...] Já umím na bendžo a jsem zk*rvenej génius. Pokud on umí hrát na bendžo, tak taky musí být génius. Takhle to prostě funguje. [...] Celej tenhle problém můžeme zjednodušit na dvě věci. Beck si muziku sám píše, ok? Tady to končí. Buď si musíte najmout zk*rvenej tým autorů, osm producentů a devět zvukařů, nebo si to všechno nazpíváte, zabroukáte a zahrajete sám, já nevím. Vy se rozhodněte. Já vím, na jaký straně řeky stojím.“

Pro Rolling Stone svůj argument zopakoval v trochu explicitnější verzi:

„Já tomu dementovi posílám slovník, i mu ho k*rva podepíšu, ať si v něm najde, co znamená „umělectví“ .

Svojí si na Twitteru přidal i Liam Gallagher, nutno přiznat, že invencí svého bratra stále nehýří:

„Kanye West! Totální sr*čka.“

Ke cti oběma Gallagherům je převážně to, že když už o něčem mluví arogantně, alespoň to znají. Noel ve stejném rozhovoru pro Rolling Stone řekl, že má rád Westovu píseň „Black Skinhead“, Liam mu zase po Twitteru vzkázal, že je na milión mil vzdálený své první desce „The College Dropout“ – že to bylo opravdové „umělectví“. Faktem sice je, že ani jeden z Gallagherů neudělal nic světoborného od třetí desky Oasis. Jejich veřejné promluvy však reprezentují rock’n’roll asi stejně výstižně, jako rozhovory Kanye Westa vystihují zábavní průmysl.

Pozn.: Termín „artistry“ , který použil West a po něm jej zopakovali oba Gallagherové, je v angličtině častější než český ekvivalent „umělectví“ , ale i v tomto jazyce se v onom významu používá spíše pouze „art (umění)“. „Artistry působí zvlášť v tomto typu diskurzu lehce pozérsky a pseudointelektuálně.

Anketa

Kanye West je:

Anketa se načítá...

šašek

homosexuální ryba

génius

skutečný umělec

dement

A je lepší Olympic, nebo Katapult? Posuďte ZDE.