"Tiskl jsem si pušku k hrudi. Amy, moje manželka, ležela vedle a já už nemohl udělat nic, abych změnil její definitivní rozhodnutí: odejít ode mě.   Amy a David v dobách, kdy oba brali a byli šťastní... ale všeho do času.   Pervitin mi zahalil život do mlhy. Věděl jsem, že ztrácím všechno, co pro mě bylo důležité, ale nemohl jsem to nechat jen tak. Tak jsem zvedl pušku k bradě a zmáčkl spoušť. PRÁSK! Pervitin jsem poprvé zkusil v jednadvaceti. Bydlel jsem tehdy s tátou a ten jel v drogách docela fest. Měl jsem rád koks a taky jsem hodně hulil, a když mi jednou táta nabídl perník, neváhal jsem. Totálně mě to nakoplo, cítil jsem se fantasticky a dodalo mi to obrovskou sebedůvěru. Kluci v práci, co jezdili s náklaďákama, ho měli vždycky haldy. Smažili všichni. Perník jsem kouřil nebo šňupal skoro každý den. Brzy se ze mě stal závislák. Blbý na týhle droze je, že když víte, jak na to (dáváte si "zdravotní pauzy"), můžete být závislý celá léta, aniž by to lidé z vašeho okolí poznali. Když se ale Amy jednou domákla, že beru piko, začala šílet. Prosila mě, ať přestanu. Jenže já nechtěl. Místo toho jsem ji nakonec naučil brát to taky. Myslel jsem si, že když bude závislá, tak mě přestane otravovat a všechno bude v pohodě. A tak jsem jí nakukal, že jí pomůžu zhubnout, ona to zkusila a zakrátko v tom jela stejně "hluboko" jako já. Ze svých 108 kilo jsem zhubl na sedmdesát a Amy během jednoho týdne shodila pět kilo. K jídlu nám stačila jedna bageta týdně. Dohromady! Nespali jsme třeba deset dnů v kuse, pak jsme byli zesláblí a vysušení. Ale jistým způsobem šťastní, protože jsme při dojezdech trpěli spolu. Jenže zanedlouho nastoupily stíhy, halucinace a agresivita. Úplně jsem zmagořil, obviňoval jsem Amy, že se mě snaží otrávit a že mi zahýbá. Mlátil jsem ji - byla samá modřina. Občas jsme spolu ještě spali, ale už to nebylo ono.   Na Davidovi už je vidět, že není "úplně v pořádku".   Viděl jsem, jak domem procházejí lidské stíny. Byly temné a měly dlouhé nohy, jako duchové. Snažil jsem se je zastřelit puškou. Do zdí, stropu i nábytku jsem vystřílel díry. Ale i potom jsem pořád dál slyšel kroky a také, jak mi někdo něco šeptá do ucha. Byl jsem úplně mimo. Po pěti letech se Amy rozhodla s perníkem přestat. Když jsem jí nabízel šluka, cukala sebou a třásla se, což jsou přesně abstinenční příznaky, když to přestanete brát. Snažil jsem se udržet její závislost, abych v tom nebyl sám, ona ale byla dost silná a vydržela. Jednou odpoledne jsem přišel domů sjetej jak sáně a Amy se rozzuřila. Měla toho po krk a začala si balit věci. Šel jsem za ní do ložnice a prosil ji, ať neodchází. Byl jsem tak slabý, že jsem ani nevydržel rovně stát. Svalil jsem se na postel a koutkem oka jsem zahlédl svou pušku. Požádal jsem Amy, aby si na chvíli se mnou lehla, a snažil jsem se ji přesvědčit, ať zůstane. Položila si hlavu na polštář vedle mě a prohlásila, že je konec, že prostě odchází. Převalil jsem se, popadl pušku a během několika sekund vystřelil.   A takhle to vypadalo na místě činu.   Byl jsem tak nacpaný pervitinem, že místo abych ztratil vědomí, cítil jsem, jak se mi propadá obličej a lítá ze mě maso všude kolem. Bolest byla příšerná. Amy začala ječet. Upadl jsem na podlahu a obličej si držel v dlaních. Co jsem to, doprdele, udělal?! Odlifrovali mě do nemocnice. Tam jsem se po třech dnech probudil. Amy byla vedle mě a s brekem mi sdělila, že jsem si odstřelil jazyk, rty a zuby a roztříštil si v obličeji všechny kosti kromě očních důlků.   V nemocnici.   V nemocnici jsem musel několik měsíců zůstat. Učil jsem se úplně od začátku mluvit a jíst. Tedy až poté, co mi vyrobili novou pusu a nový jazyk. Amy tam se mnou zůstávala každou noc. Jak jsem se zotavoval ze zranění, musel jsem se také rvát s abstinenčními příznaky. První tři týdny v protidrogové léčebně byly kruté, ale zvládl jsem to. Perník mi chyběl tak, že jsem občas brečel jako dítě. Kdykoli jsem to ale chtěl vzdát, vzpomněl jsem si na všechno špatné, co jsem provedl Amy, a co jsem ze sebe udělal. Byl jsem rozhodnutý, že taková troska už být nechci.   A takhle vypadá David dnes.   Když se mi dnes lidi podívají do tváře, přesně vidí, co tahle droga umí s člověkem udělat."   David a Amy jsou spolu dodnes. Když se David zotavil, začali jezdit po celých Spojených státech jako tzv. motivational speakers. Vyprávějí svůj příběh jiným drogově závislým, kteří se snaží abstinovat. Mnohé to od dalšího braní opravdu odradí - negativní motivace je totiž mnohdy silnější než pozitivní. David o svém životě s drogami napsal dokonce knihu.   Ještě že dnes plastická chirurgie velmi pokročila, jinak by David mohl skončit třeba TAKHLE.