„Jsou tři hodiny odpoledne, ale venku je už tma. Navíc mrholí a mrzne. Celý den si proto hovím doma a koukám na televizi. Včera večer jsem se vrátila z několikadenní šichty v nemocnici a další nastupuju až za tři dny, tak si to užívám,“ vzpomíná na 16. prosinec 2008 zdravotní sestra Magdalene Makola (38), která pracuje na kardiologii v Královské nemocnici v Edinburghu.

Má sice britské občanství, ale původně pochází z Jižní Afriky a do Skotska přišla za prací před devíti lety. To, že je z JAR, je pro další vývoj událostí důležité. Stejně jako to, že si toho dne dopoledne dopřála vydatnou snídani skládající se z obrovité mísy ovesných vloček s mlékem a marmeládou a několika banánů.

„Najednou někdo zazvoní u dveří. Chlápek, kterého vidím kukátkem, je mi povědomý, takže mu otvírám.

‚Ahoj, vzpomínáš si na mě? Já jsem Justice,‘ říká trochu stydlivě. Docvakne mi, že je to krajan, kterého jsem naposledy viděla snad někdy před čtyřmi roky. ‚Potřeboval bych si u tebe schovat bágl a docela bych uvítal něco teplýho k pití, jestli ti to teda nevadí...‘ ‚No tak pojď dál, ale jenom na chvilku. Jsem strašlivě unavená, právě jsem se vrátila z práce.‘

Ano, záměrně mu lžu, protože sice cítím solidaritu s krajany, ale z něho mám divný pocit. Udělám mu kafe a budu doufat, že rychle vypadne. Snažím se ho mít pořád na očích, když on najednou říká: ‚Hele, co to máš za starý topení, měla by sis ho nechat vyměnit.‘ Prosmekne se mi za záda a shýbá se k radiátoru. Než se stačím otočit, chytne mě jednou rukou kolem pasu a druhou mi drtí krk, na kterém cítím ostrý chladný kov, zřejmě nůž. Drží mě tak silně, že se nedokážu vůbec pohnout.

‚Aby bylo jasno, jsem profík. Už jsem zabil hodně lidí. Takže teď budeš držet hubu a uděláš, co ti řeknu.‘ Sráží mě na zem, rve mi ruce za záda a já slyším skřípání rozbalující se izolepy. Svazuje mi nejdřív ruce a pak nohy. Nechává mě ležet na podlaze, chodí po bytě a otevírá zásuvky a skříně.

Justice Ngoma

‚Kde jsou prachy?‘ Říkám mu, že v hotovosti mám jenom pár liber v kabelce. Když zjistí, že je to pravda, ptá se dál: ‚Proč nemáš v peněžence bankovní kartu? Dělej, kde je?‘ Mlčím, tak do mě párkrát kopne. Nakonec mu tedy řeknu, kde ji najde. Je ve stejném šuplíku jako klíčky od mého auta.

Bere oboje, pak mi přehazuje provaz kolem krku a utahuje mi ho přes zápěstí.‚Jakej je PIN k tý kartě?‘ Říkám mu číslo, které mě zrovna napadne. Stejně mě zabije a možná ještě předtím znásilní, tak ať aspoň zůstanou na kontě peníze na pohřeb.

Nakonec mi obváže lepenkou i pusu, přes hlavu mi utáhne deku, hází si mě přes rameno a nese ven ze dveří. Odemyká auto a tlačí mě na zadní sedadlo. Vyjíždíme. Slyším, jak mu zvoní mobil.

‚Já vím, já vím. Buďte bez obav. Ne, to nebude nutné, nikomu neubližujte, prosím. Ty peníze dostanete zítra ráno,‘ říká vystrašeným hlasem. Připadá mi to jako věčnost, než někde stavíme a on vylézá ven. Dlouho se nevrací. Daří se mi dostat do vzpřímené polohy a buším hlavou o sklo.

Najednou se otevřou dveře. ‚Cos mi to, ty krávo, řekla za PIN, vůbec to nefunguje! Nezahrávej si se mnou. Nebo ti dám takovou lekci...‘ Strhává mi lepenku z pusy a já mu říkám správný PIN. ‚Bůh tě chraň,‘ řve na mě vztekle, práskne dveřmi a zamkne.

‚Máš štěstí,‘ říká, když se za pár minut vrací. ‚Setsakra štěstí, ale nějak málo prachů. To vyřešíme jinak. Teď polez ven!‘ Tahá mě ze dveří, otevírá kufr a cpe mě do něj. Pak zase někam jedeme a já vysílením usínám.

Když se probudím, auto stojí. Před očima mám černočernou tmu, ale o to líp slyším okolní zvuky. Jsme asi někde u letiště – zvenku burácejí motory startujících letadel. A zevnitř auta se ozývá chrápání. To snad není možný! Zkouším se pohnout a bušit zevnitř na kapotu, ale jsem úplně ztuhlá. Nakonec zas usínám a kompletně ztrácím pojem o čase. Občas se probouzím a pak dlouho ležím a snažím se počítat.

Plynou minuty, hodiny, ale mně to připadá jako celé dny. Mám ukrutnou žízeň a bloudím po patře jazykem, aby mi pusa úplně nevyschla. Paradoxně se mi chce strašně čurat. Nakonec to prostě pustím a vzápětí zase usnu. Na jak dlouho, nevím. Probouzí mě ostré světlo. Nade mnou se sklání on, rozcuchaný Justice s pomačkaným obličejem. Sundavá mi z hlavy deku a strhává lepenku z pusy. Je mrazivé ráno a my jsme někde na kraji okresky, kolem vidím jen hnědé mokré křoviny.

Vězení na kolech. Magdalene se svým červeným Opelem jezdila ještě několik let po únosu (Foto: Lesley Donald)

‚Teď mě dobře poslouchej. Tady je tvůj mobil, zavoláš do banky a požádáš o půjčku. Deset tisíc liber, je to jasný? Ať se to dá vybrat z tý tvý karty. Když ti nebudou chtít půjčit deset, řekni si o osm, ale na míň jak pět nejdi. A žádný podrazy, jinak je s tebou vmžiku konec.‘ Dělám, co chce. Drží mi mobil u ucha a já se snažím mluvit, jako by se nic nedělo.

V bance jsou ochotní, půjčka by nebyla problém, ale musela bych tam osobně dojít, ukázat doklady a podepsat nějaké papíry. Když mu to říkám, je vzteky bez sebe. Zalepuje mi zase pusu a cpe mě zpátky do kufru. Předtím mi ovšem bere můj mobil. Zanedlouho ho slyším vyzvánět z auta. Podle zvonění poznávám, že mi volá kolega z práce. To není možné, to už musí být 19. prosince a shánějí se po mně, protože jsem nenastoupila do služby.

Jak dopadlo? Dozvíte se na následující straně...