Jsou mladí, mají celý život před sebou a jejich starosti byste občas chtěli mít, občas vůbec ne. Jo, aha, vy jste je vlastně už měli, máte nebo mít budete (pokud máte čerstvou občanku). Mění se totiž jenom kulisy a hlášky, podstata zůstává stejná. Proto jsou nám tyhle generační filmové pecky tak blízké, častokrát nás nutí k vědoucímu úsměvu a nedáme na ně dopustit.

1. Šeptej (1996)

Tímhle filmem vtrhl David Ondříček na filmová plátna. Dnešní teenageři moc nechápou, co průletem šestnáctileté původně naivní holky devadesátkovou klubovou Prahou, přesně myslel, ale modří, kteří tuhle specifickou atmosféru nebo aspoň její dozvuky zažili, vědí.

Je to prostě srdcovka, byť po těch letech trochu vyšeptaná. Připočtěte si k tomu zlidovění písničky od Wubble U Petal, skvělý výkon Táni Wilhelmové v hlavní roli, rozkošně rozcapeného Jana Čechtického a prkenného Jana P. Muchowa v rolích vedlejších, a předpokládám, že už to stahujete.

2. Samotáři (2000)

„Ty jo, co je to za město? To je Dubrovník?“

„Muži a ženy jsou dva různý živočišný druhy.“

„Každá holka někoho má, dokud není s tebou. Nebo spíš se mnou.“

„Myslím, že lidi jsou tady k sobě zlí. Protože čeština je zlá. Je to blbej jazyk. Tvrdej a složitej. Pořád nějaký možná a kdyby.“ „A aby a by.“ „Nikdo neumí říct, co chtěl.“ „Co by chtěl.“ „Ale určitě je tahle země pěkně zkurvená.“ „Tak to každopádně. Ostatně jako jakákoli jiná země.“

„Počkej, počkej, nech to. To je skvělá muzika. Ty jo, co to je za muziku?“ „To je státní hymna, ty vole.“ „Jo, jasně, státní hymna, dyť já jenom, že ji nehráli takle dlouho instrumentálně, tak sem na ní zapomněl.“

„No, máme tady výborný koláčky!“

„Poletíte s nima, kdyžtak? Já osobně s nima pokecám, smotnem brčko možná, ale nikam neletim, tady je to super, ne?“

„Kluci z kapely mi řekli, že už jednu holku mám...“

„Hulení tady prostě nemá zatím vybudovanou tradici.“

„To máš z toho života, jakej vedeš!“ a další...

Kopice nesmrtelných hlášek, opět skvělá hudba, životní role Jiřího Macháčka a další z generačních zpovědí Davida Ondříčka. (Já myslím, že kdo viděl, nepotřebuje komentář, a kdo neviděl, je divnej – Galadriel – csfd.cz)

3. Šakalí léta (1993)

První porevoluční plnokrevný český muzikál, ke kterému rokenrolem vibrující hudbu složil Ivan Hlas. Ve filmu exceluje Martin Dejdar a Josef Abrhám. Navíc první celovečerák Jana Hřebejka. „Na kolena“ hrál ve své době na kytaru každý, kdo byl schopen se naučit pár základních akordů.

4. Vlasy (1979)

Geniální Formanova muzikálová obžaloba války ve Vietnamu s neméně geniální chytlavou hudbou Galta MacDarmota a kamerou Miroslava Ondříčka. Berger přišel k odvelení do války jak slepý k houslím. A stálo ho to život. Stejně jako spoustu dalších mladých Američanů.

Vlasy jsou filmem vrcholně sociálně/politicky kritickým – radost ze života, byť někdy trochu barevnější díky LSD, střídá zmar, o jehož smyslu mnozí pochybují. Naivní iluze jsou prostě potřeba. Bez nich bychom byli prázdnými skořápkami bezduše následujícími konzervativní systém.

Právě kontrast divokých, spontánních a živelných mladých Američanů s nesmyslnou mašinérií války, která život bere, skvělá hudba a texty a Formanova brilantní přirozená režie dělají z Vlasů film, který i po desetiletích baví, dojímá a zanechává stopu.

5. Pomáda (1978)

Pozitivní klasika s fantasticky vykrouceným Travoltou a ve finále skvěle vytuněnou slušňačkou Olivií Newton-John šlape dodnes. Příběh je možná lehce pitomoučký, ale o tom je pop. Když k tomu navíc přičteme parádní melodie, strhující taneční čísla, dobové oblečky a atmošku, je naprosto pochopitelné, že z Pomády se stal kult. Na letní lásku se prostě nezapomíná.

6. Starci na chmelu (1964)

„Ten příběh, který uvidíte a co tak divně začíná, ten mohlo prožít vaše dítě, ať chce či nechce rodina. Ten může prožít vaše dítě a nikoli jen na chmelu a když se nad ním zamyslíte, dosáhl svého účelu,“ zpívají v úvodu ‚muži v černém‘. Láska na chmelové brigádě, které zpočátku všichni hážou klacky pod nohy, je už legendární. Svůj zásadní podíl na tom mají i písničky jako třeba Milenci v texaskách nebo Den je krásný. Prostě nadčasovka, jak má být.

7. Černý Petr (1963)

Další nestárnoucí klasika. Ahooooj!

„Pronikavá psychologická a sociologická generační studie s komediálním nadhledem a porozuměním pro svět otců a synů své doby je mozaikou drobných zdánlivě bezvýznamných událostí v životě 16letého učně... Líbezné ilustrace pubertálních nejistot a exhibicí, nezapomenutelný dětinský spor okolo pozdravu Ahoj, dialogy vyvolávající dojem autentických rozhovorů, kresba malého českého člověka v jeho uzavřeném světě, zábavná metafora o úskalích vstupu do života, ale i společenská alegorie. Film autenticky zobrazuje hledání se mladých lidí a generační odcizení, odhaluje v podtextu pokleslost poměrů poznamenaných provinčností a frázovitostí.“ Tolik naprosto trefný text distributora.

8. Kouř (1990)

„Muzikál totalitního věku“ podle Tomáše Vorla. Rozkošně absurdní dílko, které mezi směšnými řádky nabízí celkem hloubkovou a vlastně vůbec ne vtipnou sondu do všedního normalizačního socialistického života. A nad tím vším Arnoštek točí svoje hity tutový. Každopádně to nebylo moc fajn, na rozdíl od filmu. Ten rozhodně fajnový je.

9. Vrať se do hrobu (1989)

Milan Šteindler sám sebe zrežíroval celkem bravurně. Vrať se do hrobu patří rozhodně k jeho povedenějším kouskům. A co teprve, když rozjede repertoár zděšených a zoufalých grimas, když přestává stíhat své spolužáky nebo když za ním na party zavítá vyzobaná slunečnice (tchýně).

10. Diskopříběh (1987)

Mrkváče, trvalé, barevně přeplácaná móda s ledoboreckými rameny plus debžotní, ale extrémně chytlavá hudba Michala Davida. Hlavní roli „vykraveného ťululum“, které si ve finále uvědomí, že táta měl pravdu a Jitka není kráva výborně ztvárnil nejmladší z rodu Hrušínských, kterému obstojně sekunduje v roli zoufalého otce Ladislav Potměšil. Stejně si na něm potají leckdo nostalgicky ujíždí, když už ho televizní stanice čas od času opráší, protože plastičtější ztvárnění osmdesátek bychom jen těžko hledali.

11. Trainspotting (1996)

I v té největší žumpě se může skrývat spousta srandy. Perfektní Ewan McGregor, neméně výborný soundtrack, kterému dominuje neohratelná ústřední píseň Born Slippy od Underworld. Stejně neohratelný je i film. Ale bacha: Drogy jsou špatné, áno? Choose life!

12. Kids (1995)

Cesta do pekel bandičky rozjeté mládeže působí syrově a autenticky (mimo jiné i díky obsazení samými neherci) a zadere se vám hluboko pod kůži, kde jeho ozvěna zůstane napořád. Mladičký ichtyl s chorobným strachem z AIDS souloží zásadně jen s pannami. Průser je, že jediný, kdo AIDS má, je on sám, což pochopitelně netuší. Všudypřítomnou kulisou k nevědomému zasévání smrti jsou drogy a násilí. A opět skvělý soundtrack.

A dva neopomenutelné seriály:

13. Přátelé (začátek: 1994)

Americký sitcom, na kterém jsme vyrostli. A bylo to moc příjemné. Kdo by neznal Rachel, Joeyeho, Rosse, Phoebe, Moniku a Chandlera a jejich životní peripetie, které nejsou nijak hluboké a zásadní, ale mají prostě šmrnc a vtip? Prostě pohoda jazz.

14. Beverly Hills 902 10 (začátek: 1990)

Seriál, ve kterém si všichni se všemi neustále o všem promlouvali – parodie, která původně neměla tuto ambici. Ale všichni jsme Brendu, Brandona, Dylana, Kelly, Donnu, Davida, Stevea, Valerii a Andreu žrali a slintali celý týden před dalším dílem. A navíc, nostalgie se na kvalitu neptá.

A pokud máte rádi filmy, mrkněte ještě, které z nich nadzvedly ze židle kritiky i obecenstvo.