Tenhle text napsaný s využitím materiálů z časopisu Wired byste si nemohli přečíst v pracovním dni, protože byste byli ve stresu a neměli byste čas. Teď je sice neděle, měli byste odpočívat, jenže už zase máte stres z toho, co přijde zítra. Paviáni jsou známí hlavně pro dvě věci: holou zadnici a sociální zvyky. Žijí v tlupách či větších uskupeních sestávajících z několika desítek jednotlivců, která mají přísnou hierarchii. Zatímco postavení samic je dědičné - dcera získává status po matce -, samci o vůdčí pozice bojují. Souboje jsou to často krvavé, ale v sázce je hodně. Vyšší postavení znamená víc sexu. Poražené čekají neradostné vyhlídky: podřízení, exil, smrt… Robert Sapolsky se v roce 1978, krátce po ukončení studia biologické antropologie, vydal do Keni, aby se tu rok věnoval terénnímu výzkumu. V savaně se pomalu představil jedné tlupě paviánů a nechal je, aby si na něho zvykli. Po pár týdnech už byl schopen rozpoznat jednotlivá zvířata. Dával jim přezdívky podle Starého zákona; byla to jeho soukromá pomsta bývalým učitelům z židovské školy, kteří odmítali teorii evoluce jako rouhačství. Sapolsky v Keni. Foto: 4thdegree.org „Nemohl jsem se dočkat, až si budu moct do zápisníku poznamenat, že Nebúkadnesar a Noemi šukali v křoví,“ vzpomíná. Do smíchu mu ale v divočině nebylo. Nohy ho svrběly od plísně, tělo měl pokryté štípanci, Masajové mu ukradli spoustu věcí, trpěl průjmy a cítil se strašně osamělý. A paviáni mu na náladě nepřidali. „Chovají se k sobě fakt hnusně, pořád proti sobě intrikují a dělají si zákeřnosti. Jsou jako šimpanzi, ale nemají žádné sebeovládání.“ Na druhé straně si uvědomil, že jejich kruté chování představuje příležitost pro zkoumání biologických účinků sociálních změn. Všiml si třeba, že samci na spodních příčkách sociální hierarchie jsou hubenější a plašší. „Tehdy jsem začal přemýšlet o tom, jak stresující to musí být, nemít žádný status. Nikdy nevíte, kdy vás někdo zmlátí. O sexu si můžete nechat zdát a na získání potravy se nadřete víc než ostatní.“ A tak se Sapolsky rozhodl otestovat hypotézu, že stres pramenící z postavení na nižších příčkách společenského žebříčku může ničit zdraví. V té době byl stres nahlížen jen jako mentální stav bez větších dlouhodobých důsledků. „Několik studií ukazovalo na jeho spojitost s vředy, ale to bylo tak všechno,“ podotýká vědec, který začal zuřivě sbírat data. Uspával paviány šipkami a v narkóze měřil funkci jejich imunitního systému, úrovně stresových hormonů a cholesterolu v krvi. Během posledních desetiletí už se tyto spekulace staly vědeckým faktem. Ukázalo se, že chronický stres je vysoce nebezpečný, a to jak pro paviány, tak pro lidi. Nezpůsobuje sice konkrétní nemoc - i spojitost s žaludečními vředy byla víceméně vyvrácena -, nicméně většinu chorob zhoršuje. V seznamu nemocí spojených se stresem najdete prakticky vše od běžné rýmy a bolesti zad po Alzheimerovu chorobu, deprese a infarkt. Přispívá k řídnutí kostí a svalové atrofii, u dospělých může spustit cukrovku a je významným původcem mužské impotence. Studie dokonce ukázaly, že právě psychologické faktory jako stres jsou významnější proměnnou rozhodující o délce života než geny či rizikové faktory typu kouření. Dopady jdou navíc přímo proti pokroku v lékařské péči: například na organismus válcovaný stresem mnohem méně působí antibiotika, účinnost ztrácejí i bypassy. Jak poznamenává Sapolsky: „Člověku můžete poskytnout maximální péči, ale když nevyřešíte problém se stresem, bude to k ničemu.“ Stres lze samozřejmě popsat jako vedlejší produkt společnosti, která některé lidi vystavuje permanentní úzkosti, ale tento ,pocit‘ lze rovněž měřit v krvi a moči - je kvantifikovatelný glukokortikoidy, noradrenalinem a dalšími hormony vylučovanými z nadledvinek. Po první výpravě v roce 1978 trávil Sapolsky mezi paviány každé léto a počátkem osmdesátých let se stal svědkem vzácné události. Nejvýše a nejníže postavená samice porodily jen pár dní od sebe. Sapolsky si záhy všiml, že dcera nejvýše postavené samice dosahovala všech vývojových milníků podstatně dříve. Jako první chodila, jedla pevnou stravu a komunikovala s ostatními paviány. Status zkrátka přináší privilegia od samého počátku života. Sapolsky popisuje i výmluvnou scénu, která se odehrála několik týdnů po narození, kdy se novorozenci poprvé střetli: „Sotva se dokážou pohybovat, nicméně z pohledu na jiné mládě jsou nadšeni. Mládě nízko postavené opice jde pozdravit druhé mládě, když vtom ho matka drapne a odtáhne pryč. Chudák mládě netuší, co se děje, přitom právě dostalo první lekci ze sociální hierarchie. S vysoce postaveným mládětem si prostě hrát nemůže.“ Mládě nízko postavené samice dostává lekci z podřízenosti velmi brzy. Foto: Profimedia Podle Sapolského spočívá tragédie takové interakce v tom, že tento model přetrvá. „Můžu přijet za pětadvacet let, z mláďat budou zasloužilé samice, a přesto se budou chovat podle stejného vzorce. Kdykoli se potkají, níže postavená samice sklopí zrak. Takhle ji to učila její matka. Naučila se žít v nízkém postavení a byla vedena k tomu, aby se s tím vyrovnala.“ Jenže za tohle vyrovnání se platí vysoká cena. Podívejme se na laboratorní experiment, který proběhl v Severní Karolíně. Předmětem studie byli makakové, kteří podobně jako paviáni žijí v přísné hierarchii. Vědci zjistili, že u výše postavených makaků existuje menší riziko srdeční choroby, a to i v případě, že těmto jedincům byla podávána strava bohatá na tuky s vysokým obsahem cholesterolu. V dalším experimentu byly opice přesazeny do nového prostředí, kde byly nuceny bojovat, aby si udržely svůj sociální status. Rázem se jim zvýšil tep a krevní tlak. Účinek byl zjevný zejména na samicích. Za běžných okolností trpí srdečními chorobami dvakrát více samci, rozdíl ale mizí, ztratí-li samice své postavení. Paviáni dodržují přísnou hierarchii. Foto: Profimedia Podobně ničivý proces zjevně funguje u lidí. Lékaři se léta dohadovali, zda zvyšující se procento kardiovaskulárních chorob u žen může mít spojitost se skutečností, že stále více žen pracuje mimo domov. Tato souvislost se ale nepotvrdila, pracující ženy netrpí vyšším výskytem infarktu. V pravidle se vyskytly dvě nápadné statistické výjimky. U žen se srdeční choroby objevily častěji, pokud vykonávaly podřadné kancelářské práce nebo měly nepříjemného šéfa. Ukázalo se, že problémem není práce samotná, nýbrž podřízenost. Jedním z nejsmutnějších aspektů stresové reakce je to, že si ji člověk osvojí v útlém věku - negativní zkušenost z dětství může zásadně ovlivňovat to, jak se jedinec bude vyrovnávat se stresovými situacemi v dospělosti. Systém má bezchybnou biologickou logiku: je-li svět drsný a nepřátelský, dojde mozek k tomu, že musí investovat do stresového mechanismu, aby byl člověk obezřetnější. Funguje tu i kladná zpětná vazba, tzn. pokud trpíme chronickým stresem, jsme vůči účinkům stresu citlivější. Fyziologie, jež se za touto reakcí skrývá, byla objevena při laboratorních pokusech. Jsou-li krysy opakovaně vystavovány stresu, výrazně se jim zvětší amygdala, a to na úkor hippocampu, jenž má klíčový význam pro učení a paměť. Hlavním úkolem amygdaly, mandlovitého výběžku uprostřed mozku, je vnímat nebezpečí a zajišťovat stresovou reakci; je to zkrátka ta část mozku, která se aktivuje v temných uličkách a při sledování hororů. Se zvětšenou amygdalou mnohem víc vnímáme potenciální rizika, v důsledku čehož zase trávíme více času ve stavu úzkosti. Konečným důsledkem je, že se stáváme zranitelnějšími právě vůči tomu, co nás zabíjí. Při této zjitřené citlivosti jsme rovněž náchylnější k chorobám spojeným se stresem. Podívejme se na jeden přirozený experiment, který se odehrál za druhé světové války, když bylo zhruba 70 tisíc finských dětí evakuováno a svěřeno do dočasné pěstounské péče ve Švédsku a Dánsku. Děti, které zůstaly ve Finsku, nepochybně zažívaly akutní stres, vždyť země byla vystavena pravidelnému bombardování. Nicméně ty, které byly odeslány do Švédska, žily ve stresu neustálém, který pramenil z odloučení od rodičů. Tento šok z dětství pro ně měl doživotní následky. Studie z roku 2009 ukázala, že ti Finové, kteří byli v letech 1939 až 1944 v pěstounské náhradní péči, umírali dvakrát častěji na kardiovaskulární choroby než ti, kteří za války zůstali doma. Ačkoli od konce války uplynulo přes šedesát let, tito lidé trpěli v podstatně větší míře vysokým krevním tlakem, cukrovkou druhého typu a klinickými depresemi. Člověk ovšem nemusí být poslán do Švédska, aby zažil stres; v životě se s ním setkáváme běžně. Nicméně stále více důkazů ukazuje, že chronický stres některým lidem škodí víc, zejména těm, kteří se nacházejí na dolních příčkách hierarchie. Odborníkem na slovo vzatým je Michael Marmot, profesor epidemiologie z University College v Londýně. Již pětadvacet let provádí tzv. Whitehallskou studii, což je rozsáhlý výzkum, který od roku 1967 sleduje 28 tisíc britských mužů a žen pracujících v centru Londýna. Na výzkumu je úžasná jeho uniformita. Všichni testovaní jsou britskými státními zaměstnanci, jsou součástkami rozsáhlého byrokratického aparátu. Všichni mají přístup k témuž systému zdravotní péče, nemusejí se bát o ztrátu práce a většinu svého dne stráví papírováním. Nízko postavení úředníci zažívají největší stres. Foto: ontarioarchitect.ca Tito úředníci jsou pro zkoumání dopadů stresu zajímaví ještě z jednoho důvodu: britská civilní služba je totiž tak jako paviání tlupa hierarchická a vyznačuje se přísnou klasifikací pro hodnocení zaměstnanců. Na spodních patrech najdeme poslíčky či vrátné, nad nimi jsou nižší úředníci, pak vedoucí oddělení a další odborní pracovníci. Posledně jmenovaní realizují strategie, které vytváří vedení, hlavně šéfové vládních úřadů. Marmot se rozhodl vyzkoumat, zda rozdílný status u „lidí, kteří nejsou ani extrémně chudí, ani extrémně bohatí“ může mít spojitost s různým zdravotním stavem. A rozdíly jsou skutečně obrovské. Ve věku 40 až 64 let se u pracovníků na dolních příčkách vyskytovala úmrtnost čtyřikrát častěji než u lidí v horních patrech. I když se přihlédne k rizikovým genetickým faktorům a chování, jakým je kouření a nárazové excesivní pití, úředníci v dolních patrech hierarchie měli téměř dvojnásobnou úmrtnost než ti nejvýše postavení. Na základě toho došel Marmot k závěru, že významné rozdíly ve zdraví jsou zapříčiněné hlavně stresem níže postavených. (Jeden konkrétní údaj: riziko mrtvice je z plných 75 % spojeno se socioekonomickým postavením jednotlivce.) Člověk je na svůj společenský status tak citlivý, že stačilo povýšení z nejnižší příčky hierarchie, a riziko srdeční choroby se snížilo o 13 %. Výsledky této studie však nejsou přímou analýzou stresu, alespoň ne tak, jak je stres obvykle definován. Vždyť lidé na vedoucích pozicích často popisují své zaměstnání jako stresující. V práci bývají déle a mají větší odpovědnost. Podívejme se na případ vysoce postaveného úředníka Nigela: „Měl jsem na starost dva tisíce lidí, byl jsem odpovědný za vše, co nějak souviselo s personalistikou, tedy smlouvy, společné služby. Byla to neuvěřitelně náročná práce, plná problémů a stresu, na druhou stranu mě to ale bavilo a měl jsem dobrý pocit z toho, že se mi to daří.“ Všimněme si zmínky o stresu: není pochyb, že Nigel sám sebe vnímal jako člověka, který je pod tlakem. Teď si ale jeho výpověď porovnejme s výpovědí písařky: „Každý den jsem nastoupila do písárny a psala. Bylo to naprosto ubíjející. Mohly jsme sice u práce jíst sladkosti a kouřit, což bylo fajn, ale nesměly jsme mluvit.“ Ve zprávách lidí jako Marjorie se objevuje jeden společný motiv - problémem není stres, ale naprostá absence vlády nad věcí. „Lidé, kteří jsou nuceni vyřizovat spoustu e-mailů, právníci pracující přes noc, takoví lidé jsou vystaveni vysokým nárokům,“ píše ve své studii Marmot. „Pokud ovšem mají nad svou prací kontrolu, způsobuje jim nižší stres a nemá tak negativní dopad na zdraví.“ Data tento model stresu na pracovišti potvrzují. Náročná pozice se může vyznačovat zvýšením rizika srdeční choroby a úmrtí - nicméně víc než hodiny přesčas nás zabíjí pocit, že na životě nejde nic změnit. Podle Sapolského výzkumu nesouvisí negativní důsledky stresu s množstvím práce. Foto: pbs.org Stres je záležitostí chemie. V zadní části mozku se začnou uvolňovat glukokortikoidy, což jsou stresové hormony, které tělo uvádějí do stavu vyšší bdělosti. Zvyšují hladinu cukru v krvi a rovněž zastavují neklíčové tělesné procesy, jako je trávení nebo imunní reakce. „Tělo se prostě chová maximálně efektivně,“ vysvětluje Sapolsky. „Když člověka honí lev, bylo by zbytečné plýtvat silami na tlusté střevo. Stejně tak ovulace může počkat.“ Ale glukokortikoidy mají poměrně závažné vedlejší účinky: pokud zůstanou v krevním řečišti, jak k tomu může docházet při chronickém stresu pramenícím z nízkého postavení, škody se akumulují. Lze to přirovnat k tomu, kdyby vláda investovala příliš prostředků do ministerstva obrany. Tělo se tak bojí války, že nespravuje silnice ani neinvestuje do školství. Účinky stresu se jeví jako zvlášť toxické pro mozek: podle některých nových výzkumů zpomaluje neurogenezi, tedy zrod nových neuronů. Dendrity se zmenšují a poznávací funkce je poškozena. Jde o podobné změny jako například u Alzheimerovy choroby. Mimořádně znepokojivý je způsob, jímž jsou tyto účinky předávány z generace na generaci. Pokud je březí samice makaka vystavena stresovým stavům - stačí troubení klaksonu -, mládě se narodí se sníženou neurogenezí. Toto prenatální trauma, stejně jako trauma zažité v dětství, má celoživotní důsledky. Mláďata opic vystavených stresu během březosti mají menší hippocampus, vyšší hladiny stresových hormonů a častěji trpí úzkostí. Ne každý stres má ale tak negativní účinky. Další experimenty ukázaly, že intenzivní cvičení - například běh na trenažéru - může rovněž způsobovat vyplavování glukokortikoidů, a přesto je jeho dopad příznivý. Tyto anomálie vedly vědce k hledání dalších molekul, které by mohly v mozku sloužit jako tlumiče stresové reakce. Nejpravděpodobnějšími kandidáty jsou neuromodulátory jako dopamin a oxytocin, které se vyplavují, když zakoušíme rozkoš. Pocity štěstí - třeba schopnost nacházet význam v práci, i když je stresující - možná mohou vyvážit toxické účinky glukokortikoidů. Robert Sapolsky už dnes do divočiny moc nejezdí. Stres ho pořád zajímá, pracuje ale s jinými nástroji. Neuspává paviány, nýbrž dohlíží na molekulárně-biologickou laboratoř, jejíž regály jsou plné ledniček a sešitů s poznámkami. Jeho hlavní výzkumný projekt je velmi ambiciózní: chce vytvořit jakousi vakcínu, která zabrání tomu, aby měl chronický stres zakoušený během života ničivý účinek na naše tělo a mozek. „Je nejvyšší čas se věnovat problému se vší vážností a nabídnout pacientům jiné druhy léčby než psychiatrickou terapii a diazepam. Někdy prostě nestačí člověku říct: Víte, měl byste se naučit odpočívat,“ podotýká Sapolsky. O možnosti léčby na úrovni DNA začal uvažovat už v roce 1992, kdy byla genová terapie ještě v plenkách. Tehdy se jeho myšlenka jevila jednoduchá: jsou-li glukokortikoidy tak toxické, nejde je prostě zastavit dřív, než bude pozdě? Cíl byl prostý, v cestě však stálo několik technických překážek. Ta první spočívala v tom, že glukokortikoidy z krevního řečiště odstranit nelze, protože se podílejí na řadě dalších významných funkcí, například pomáhají člověku utéct před nebezpečím. Za druhé bylo třeba obejít bariéru v mozku: specializované kapiláry, které zabraňují kontaminantům v krvi proniknout do mozku. Při hledání vakcínového koktejlu, který dodá do mozkové kůry silný mix genů působících proti stresové reakci, strávil Sapolsky několik let ve slepých uličkách. Pak ale začal se svými studenty postgraduálního studia zkoumat herpetické viry. Herpes simplex, který způsobuje opary, byl nadějnou volbou, protože dokáže snadno proniknout do mozkových buněk. Sapolského tým tedy postupně z viru vymazal všechny nebezpečné geny a nahradil je kombinací ,neuro-ochranných‘ genů. Ty zvyšují produkci antioxidantů a látek napodobujících estrogen, který potlačuje mnohé ze zhoubných účinků. Mozkové buňky infikované Sapolského verzí viru herpes simplex by tak v případě stresu byly proti negativním dopadům imunní. Otázka zněla, jak dosáhnout toho, aby se geneticky modifikovaný herpes aktivoval pouze ve správný okamžik, a poté se opět ,vypnul‘. Tenhle technický problém už ale naštěstí vyřešila sama příroda. „Viry nejsou blbé,“ vysvětluje Sapolsky. „Neaktivují se, dokud člověk není zranitelný a jeho imunní reakce potlačena.“ Jak takový virus pozná, že jsme ve stresu? K Sapolského příjemnému překvapení byl herpes vybaven nezbytnou genetickou výbavou: automaticky monitoruje proudění glukokortikoidů v krevním řečišti. Virus se sám vyvinul tak, že začíná uvolňovat geny v okamžiku, kdy je hostitel zmáhán světem. „Viry nejsou blbé,“ říká Sapolsky. „Neaktivují se, dokud člověk není zranitelný a jeho imunní reakce potlačena.“ Foto: pbs.org Po několika letech genetického inženýrství začal Sapolsky modifikovaný virus herpesu infikovat krysám, které pak podrobil výrazně stresovým podmínkám spouštějícím příval glukokortikoidů. Modifikovaný virus začal během několika minut produkovat neuro-ochranné proteiny, které pak výrazně snížily počet odumřelých buněk. U krys, kterým byl infikován virus, bylo ztrátě neuronů prakticky zabráněno, zatímco ty ostatní přišly v téže části mozku o téměř 40 % neuronů. „Mám-li být upřímný, dodnes žasnu, že to vážně funguje,“ přiznává Robert Sapolsky. Bude ovšem trvat ještě dlouhé roky, než se bude moci přistoupit ke klinickým testům: „V dohledné době tenhle objev nikomu nepomůže, ale podařilo se nám dokázat, že opravdu dokážeme zmírnit poškození buněk způsobené stresem.“ Stejně jako paviáni v buši i my žijeme ve stratifikované společnosti, za což platíme určitou cenu. Máme deprese, bolí nás záda, smršťuje se nám mozek, ucpávají tepny a oslabuje se nám imunitní systém. Náš beztak krátký život se ještě zkracuje. Jednoho dne nám možná věda poskytne možnost, jak těmto škodám zabránit, jak utišit stres přímo v samém zdroji. Jsou to ovšem jen prostředky první pomoci - dodatečné řešení čehosi, co je hlavně společenský problém. Dětem sice říkáme, že život není spravedlivý, ale už se nezmiňujeme o tom, že nás tahle nespravedlivost doslova mrzačí a že mnozí z nás zemřou kvůli tomu, kde se narodili.