Hip-hop jako pouliční hudební žánr během posledních 30 let postupně zmutoval na několika frontách do několika různých podob. Narozdíl od biologického vývoje organismů není však v tomto případě výstupním produktem nové stádium evoluce, právě naopak – jedná se o klinickou smrt celého žánru. Tyto hlavní mutace najdeme hned 4.  

1. Mutace do neškodné komerční blitky

Pryč je éra ostrého rapu, pouliční estetiky, sociálního poselství a kontroverze. To, čeho se interpreti jako Public Enemy, N.W.A., Run DMC nebo třeba i Beastie Boys nebáli, dnes už hip-hopovým MTV modelům ani nepřijde na mysl. Hip-hop začal neúmyslně jako odpověď na punk z ghetta. Víceméně politický obsah, drzost a naturalistická estetika, to všechno z něj dělalo revoluční umělecký směr. Jenomže podobně jako například u graffiti byl i hip-hop absorbován mainstreamem a vykastrován. Už komerční úspěch řečených interpretů předznamenal cestu, jíž se vydají jejich následovníci. Proto můžeme sledovat videoklipy z prostředí paláců v Beverly Hills, kde se u bazénu válí zkoksovaní hip-hopoví producenti v objetí prdelatých tanečnic, které doufají, že se za pár kuřeb v backstagi stanou hvězdami showbusinessu. Texty se prakticky tématicky od těchto výjevů nijak výrazně neodchylují. Opravdu hluboká náplň. Čest výjimkám, kterými v tomto případě myslím především přeživší staré dinosaury žánru a Eminema. Nešahat na Eminema, prosím. Ten má aspoň koule ještě pořád někoho urazit a umí rapovat. Zbytek se potácí ve splaškách a pseudopopkulturním bahně. Kulturní integrita a smysluplnost obsahu? Po smrti.  

2. Mutace do evropských napodobenin

Pokud nepočítáme výjimky jako jsou francouzské anarchistické hip-hoperky nebo různé multižánrové experimenty, evropský hip-hop je většinou dost chudou napodobeninou zámořského originálu. Nejvíc to samozřejmě platí u nás aneb jak se kluci z Prahy tváří drsně, protože v dětství vykradli kočárkárnu v paneláku nebo při oslavě osmnáctin rozkopali pár košů na Žižkově a policajti je odvezli na záchytku. Hmm...badass! Nejblíž autentičnosti se ze známějších domácích hip-hoperů blíží asi Vladimír 518 se svým poměrně úzkým napojením na underground nebo celkem vtipná recesistická skupina Supercroo, jejíž dva protagonistéi James Cole a Hugo Toxx už ale v posledních letech natolik zabředli do vlastní vyhulenosti, že už ani jejich provokativnosti nedávají smysl. Poslouchat „Děvko, jsem v hajzlu“ šest minut v kuse opravdu můžeme i v angličtině. A všichni ti drsní macho rapeři, jejichž líná ospalá a opatrná flow uspí už po minutě i nočního hlídače v chomutovském autobazaru sjetého chánovským perníkem? No tak, nenechte se vysmát. Autentičnost a důstojnost? Po smrti.  

3. Mutace do naprostých českých bizarností

Existují samozřejmě také úchylné zvrácenosti, díky kterým i celý český hip-hopový mainstream vypadá jako první liga. Ano, řeč je o posměšném idolizování vyloženě postižených jedinců, jakým je například Metrix a především o samotné existenci nepříliš dobře skrytě retardovaných bohatých synků, jimž kraluje sám velký Leo Beránek. Prakticky vše, co tato hříčka přírody veřejně udělá nebo prohlásí, by se mělo tesat. Do kamene přivázaného k Leově vyrýsovanému opálenému tělu a celý komplex pak po spartánském vzoru shodit ze srázu. Světu by se ulevilo a celková karma českého národa by se zlepšila zhruba o polovinu. Po Leově zmizení ze scény by už zbývali jen váleční kolaboranti s nacisty a kovaní komouši. To, že příznivci tohoto bizarního úkazu považují jeho tvorbu za hudbu nebo dokonce za hip-hop si snad ani nezaslouží komentář. Jen houšť. Zdravý rozum a soudnost? Po smrti.  

4. Mutace zpět do undergroundu

Faktem zůstává to, že hip-hop v posledních několika letech vymizel ze zorného pole středního proudu. Před 10 lety jste potkávali hip-hopery nebo minimálně hip-hopovou módu téměř všude. Nemohli jste jít po ulici, aniž byste nezahlédli alespoň několik kalhot pod zadkem, rovných kšiltů a případných bižuterních imitací zlatých šperků. Pokud jste chtěli pejorativně něco označit za plytký mainstream, téměř vždy jste mohli použít hip-hop jako symbol. Dnes? Ticho po pěšině. Hip-hopeři spálili vytahaná trika a koupili nová v H&Mku, zúžili kalhoty, nasedli na vintage jízdní kola a odjeli si dát club maté na Náplavku. Pardon, začíná nám zima, už migrují na Vinohrady a do Krymské v pražských Vršovicích. Nicméně hip-hoper jako druh prakticky vyhynul. Tedy alespoň v široké veřejnosti. Co je důvodem? Návrat zpět do podzemí. Možná trochu nechtěný a způsobený prostým nezájmem mainstreamu, nicméně to je právě důvodem, proč můžeme pořád najít spoustu autentických, syrových a ostrých umělců v rámci žánru právě v undergroundu. Možná se to zdá jako krok zpět, ale já se spíš ptám: Není tam hip-hopu líp? Undergroundový hip-hop? Stále naživu.