Probereme to chronologicky. Nebuďte proto zaskočeni vzrůstající měrou absurdnosti. Nebo naopak?

1. Salvador Dalí: Deštivé taxi (1938)

Zakomponovávání živých či mrtvých zvířat do uměleckých výtvorů má své (zatím krátké) dějiny, které začínají nástupem surrealismu. Konkrétně v roce 1938, kdy Salvador Dalí vytvořil pro vstupní halu Galerie krásných umění v Paříži tuhle trojrozměrnou instalaci. Uvnitř seděly dvě figuríny. Po jedné z nich lezli burgundští šneci, kteří se živili salátem a révou zalévanou deštěm padajícím ze stropu. Vedle oficiálního názvu se ujala také lidová přezdívka Figurína hnijící v taxíku.

2. Robert Rauschenberg: Monogram (1955)

Tenhle americký výtvarník neměl vysloveně zálibu ve zvířatech – jen pro svá díla používal různé, v padesátých letech „pro umění neobvyklé“ předměty včetně odpadků, a byl tak jedním z prvních průkopníků pop-artu.

3. Joseph Beuys: Jak vysvětlit obrazy mrtvému zajíci (1965)

Německý umělec, který ve svých dílech zužitkovával válečné zkušenosti. Jako pilota Luftwaffe ho sestřelili nad Krymem. Přežil, ale ošklivě popálený. Tamní kozáci ho léčili tradičním způsobem – namazali ho tukem a zabalili do plstě. Právě na popáleniny se zdá odkazovat i jeho „maska“ na tomhle živém obraze; oficiálně má ovšem Beuys hlavu potřenou medem a pokrytou plátkovým zlatem: med je symbolem bratrství a tepla a zlato jako alchymistická matérie symbolem maskulinní touhy po rozumném vysvětlení všeho. A ten zajíc je mrtvý, zastřelený. Později uspořádal další zvířecí performanci, tentokrát ale s kojotem – živým kojotem, s nímž se nechal na týden zavřít do klece v galerii Reného Blocka v New Yorku. Při tom byl (víte proč) zabalen do plstěného pláště.

4. Annette Messager: Hosté na odpočinku (1972)

Francouzská umělkyně bez akademického lejstra – z pařížské École des Arts Décoratifs ji vyhodili, protože místo na přednášky chodila do galerií, muzeí a biografů. Tenhle jednorázový počin zopakovala později v devadesátých letech, kdy pletla zvířátka z vlny a nasazovala jim vycpané zvířecí hlavičky – jiné, než by k nim správně patřily, aby tak názorně ilustrovala heslo „šaty dělají člověka“, tedy že pomocí oblečení mohou lidé lhát, podvádět a dělat ze sebe někoho, kým ve skutečnosti nejsou.

5. William Wegman: Žába I. a II. (1982)

Americký fotograf a jeho výmarští ohaři. Jedna z nejslavnějších instalací, kdy ze svých pejsků udělal žabičky. Ale už předtím (a i potom) s nimi dělal různé psí kusy, viz třeba zde:

6. Thomas Grünfeld: Misfits, Frankenstein, Déformation Professionnelle (1990-97)

Slavná díla ne příliš slavného profesora sochařství na Umělecké akademii v Düsseldorfu. Smysl a význam těchto bezešvě sešroubovaných vycpanin? Odkazují na německé bajky, z nichž „mnohá užitečná ponaučení dítkám nezkušeným i lidu dospělému čerpati možno jest“.

7. Wim Delvoye: Art Farm (1997)

Belgický neokonceptualista, kterého (prý) k umění přivedli rodiče, protože ho často jako dítě brali do galerií. Sám ale nechtěl tvořit, jen stát v pozadí – proto mnoho jeho nápadů uskutečnili jiní, samozřejmě pod jeho bedlivým dohledem a řízením. Tetování vepřů (zatím jen kůží z jatek) se věnoval už v první polovině 90. let. Teprve později zkusil i živá „plátna“. Vepříci byli pod sedativy, oholení a namazaní vazelínou – přesto musel přesunout kvůli kritice ochránců zvířat svou ArtFarmu. Zábavným počinem, proti kterému snad nenamítají nic ani lidé z organizace PETA, byl stroj Cloaca vyrábějící hovna.

8. Marco Evaristti: Helena (2000)

Rodem Chilan, který vystudoval dánskou Královskou akademii výtvarných umění a od té doby v této severské zemi žije, se dostal do všeobecného po(d)vědomí uměnímilovné veřejnosti a hlavně kritiků v roce 2000. Jeho instalace jménem Helena spočívala v rozestavení deseti mixérů naplněných vodou, v nichž plavaly zlaté rybky. Návštěvníci byli srdečně zváni k tomu, aby libovolný mixér zapnuli. Ředitele výstavního prostoru proto později obvinili (a ještě později zprostili obvinění) z týrání zvířat.

Od té doby Evaristti stále provokuje, ale živé tvory nechává na pokoji. Místo toho zneužívá vzácné krajinné útvary: v roce 2004 nabarvil špici grónského ledovce načerveno (spotřeboval asi tři tisíce litrů barvy, kterou stříkal pomocí hasičské hadice); v roce 2007 překryl vrcholek Mont Blancu červenou textilií; a nabarvil zamrzlý vodopád v Norsku ovocným džusem. Vedle toho stihl i mazanější kousky – třeba 13. ledna roku 2007 uspořádal večeři, kde podával těstoviny (konkrétně agnolotti) s masovými kuličkami (konkrétně smaženými v jeho vlastním tuku, který si předtím nechal odsát).

9. Eduardo Kac: Alba (2000)

Brazilsko-americký umělec, dnes úřadující profesor umělecko-technických studií na School of the Art Institute v Chicagu. Sám sebe považuje za „transgenického umělce“ a bio-umělce“, protože do svých děl zapojuje genetiku, respektive biotechnologie. První takovou „transbioasambláž“ stvořil v roce 1999 – jednalo se o geneticky pozměněné bakterie Escherichia coli, které pod UV paprsky zeleně světélkovaly. Dílo nazval Genesis a k vysvětlení významu připojil i pasáž z Bible (Gen 1:26): „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ O rok později následoval králíček Alba. Jmenoval se tak, protože byl na denním světle bílý. Ale pod UV paprsky ‚svítil‘ následkem včlenění genů z medúzy do jeho chromozomů. Kac tím zamýšlel obnažit jedno velké dilema – jak daleko sahá ono biblickou pasáží zmiňované „lidské panování nad ostatními živými tvory“?

10. Tinkebell: Kočičí kabelka (2004)

Tinkebell, občanským jménem Katinka Simons, je nizozemská umělkyně, která si vysloužila pozornost a spolu s ní záplavu ‚hejtů‘ tím, že vyrobila kabelku ze své vlastní kočky. Tento umělecký počin doprovodila tvrzením, že svou dvouletou domácí společnici zabila, protože už se sama doma nudila a neustále vyžadovala pozornost (řeč je o té kočce). Nepřišlo jí to nikterak kruté, když lidé jinak bez problémů zabíjejí masově/strojově krávy, vepře a drůbež... Teprve předloni uvedla věc na pravou míru – žádnou kočku ve skutečnosti nezabila, pouze chtěla jako vegetariánka upozornit na skutečnost, že lidé konzumující maso se nikterak nestarají o jeho původ, ale na druhou stranu se příkladně starají o své domácí mazlíčky, které milují mnohdy víc než své bližní.

11. Iris Schieferstein: Tierschuhe (2012)

Berlínská umělkyně shromažďuje neupotřebitelné zbytky zvířecích mrtvol od „svého“ řezníka. A z nich pak vytváří tuhle samorostle originální obuv. Dokonce normálně nositelnou, byť kvůli schválně extravysokým podpatkům jen na kratší špacíry. Lidé z organizace PETA a jim podobní na ni dští jed a síru. Přitom Iris pouze naplňuje osvědčené sympatické pravidlo, že když už se zvíře zabije, nic by se z něj nemělo zbytečně vyhodit, ale všechno by mělo dojít užitku. Možná jí ale spíš někdo závidí, že své výtvory prodává za šestimístné sumy (jo, i Lady Gaga si něco koupila). Jestli uznat nějakou oprávněnou kritiku, pak snad pouze takovou, že se jedná o kýč – očividně jeden z nejlepších kýčů 10. let 21. století. A koneckonců vytvořit takovýhle kýč je opravdový kumšt.

A pokud byste se chtěli podívat na pár výrobků z lidí (ano, čtete správně, opravdu z lidí), koukněte.