Takhle na chvíle, které ho málem stály život, vzpomíná Truman Duncan, z něhož si smrt při vlakové nehodě ukrojila půlku – tu spodní: „Dostal jsem nárazníkem ránu do prsou, padl bokem na záda a uslyšel strašlivé, dlouhé křupnutí. Měl jsem pocit, jako by mě do sebe nemilosrdně soukalo nějaké monstrum. Pak jsem ucítil bolest. Pálivou, vystřelující bolest v pravé noze. Postupovala dál, až se mi rozlila kolem celého pasu. Do toho se ozval náraz, jak k sobě najely oba vagony. Kovové kolo, pod které jsem krátce předtím spadl, se zastavilo na místě.“

Jediná ‚slušná‘ (míněno ve větším rozlišení) fotka z místa nehody (Foto: Cleburne Fire Department) Truman Duncan (43) pracoval jako posunovač na seřaďovacím nádraží Gunderson Southwest v texaském městečku Cleburne. Bylo nedělní červencové odpoledne roku 2006 a on právě jel na vagonu po svážné koleji, jako to dělal mnohokrát každou směnu. Jel vpředu na stupátku, šikmo zády ke směru jízdy a čekal, až vagon na rovném úseku zpomalí a dojede k dalšímu vagonu, ke kterému se měl ‚zapřáhnout‘. Jenže ještě než vagon zpomalil, uklouzla Trumanovi noha a spadl před něj. Bohužel čelem k němu.

„Nejdřív jsem se snažil mu utéct, ale pozpátku to jde docela blbě, i když jede jenom krokem. Asi tak deset vteřin jsem měl pocit, že to dokážu, získám náskok a uskočím stranou. Ale víc a víc jsem ztrácel rovnováhu a padal dozadu. Pak jsem se v pádu jakoby zastavil, vagon do mě drcnul a vtáhl mě pod sebe.“

Kovové kolo ho doslova rozpůlilo. Vzalo ho našikmo od pravé nohy pod kolenem přes pánev až po levý bok. Jako zázrakem mu při tom rozdrtilo jenom jednu ledvinu. Truman si ale tuhle hrůzu vůbec neuvědomoval. Nebo možná podvědomě nechtěl.

Truman ukazuje, kde ležel pod vagonem vejpůl. Vagon má sice jinou barvu než ten, co ho přejel, a je to ve skutečnosti i úplně jiný typ vagonu, ale ‚amputační kolo‘ je stejného druhu a váha přes deset tun také. „Bolest byla fakt hrozná, tak hrozná, že mě chvílemi úplně přecházela. Jako by mi zrobna najížděla nějaká zázračná droga. Začal jsem se naprosto chladně soustředit výhradně na to zůstat naživu. Věděl jsem, že když tu budu jenom ležet a ležet a ležet... tak že za chvíli zemřu.“

Nejdřív si rukou nahmatal pravý bok, kde měl na klipsně v opasku připevněnou krátkovlnnou vysílačku. Tuhle část jeho těla kolo vagonu naštěstí minulo. Zavolal svého parťáka, Chrise Paynea. Ani nic nemusel říkat – Chris už předtím zahlédl, co se stalo, a utíkal k němu. Sehnul se pod vagon a zmohl se na jedinou strohou větu: „Tak to není dobrý!“

Pak vytáhl mobil, aby zavolal záchranku, jenže neměl signál. „Zaběhnu do kanclu a zavolám,“ řekl Trumanovi. „Hned se vrátím. Chceš něco?“ „Vodu... a cígo,“ zasípal Truman. Dostal napít z plastové lahve a pak mu Chris zapálil. „Voda byla fajn, ale cigareta mi po pár šlucích začala strašně nechutnat,“ vzpomíná Truman. Pak Chris odběhl a Truman si začal prohlížet koleje potřísněné krví.

„Ty vole, takže teď tady zůstaneš ležet a zemřeš,“ říkal v duchu sám sobě znechuceně. Znovu nahmatal opasek na nepoškozeném pravém boku a z druhé klipsny vytáhl mobil. „Byl sice trochu rozkřápnutý, jak jsem upadl na koleje, ale pořád fungoval. A dokonce měl i signál.“ Vytočil nouzovou linku 911. Hned po prvním pípnutí se ozvala operátorka. „Právě mě přejel vagon, potřebuju záchranku, nejlíp vrtulník. Asi mě to úplně rozpůlilo,“ vychrlil na ni Truman popis své situace. „Potřebuju, abyste si teď všichni hrozně moc pospíšili.“

Jelikož se všechny hovory na nouzovou linku 911 nahrávají, bylo později možné zrekonstruovat pokračování tohoto zvláštního rozhovoru, na které si Truman už tak přesně nevzpomíná. Po jeho prvních větách nastalo několikavteřinové ticho. Pak se operátorka vzpamatovala:
„Řekněte mi, kde jste.“
„Jsem na seřaďovacím nádraží Gunderson Southwest,” odpověděl Truman.
„A někoho tam přejel vlak?“
„Ano, pospěšte si... Asi omdlím.“
„A koho přejel vlak? Vás přejel vlak?“
„Jo, mě,“ odpověděl Truman.
Pak ještě asi minutu popisoval svou situaci a způsob, jak se k němu mohou záchranáři co nejlépe dostat, než se mu začal zadrhávat hlas: „Promiňte, asi za-č-č-č-ínám mít š-š-š-ok.“

Příjezd do televizních studií NBC v New Yorku pět let po nehodě. Oddělit tak spodní polovinu fotky, nepoznali byste, že Trumanovi něco schází – natož celá spodní polovina těla. (Foto: NBC)

Tou dobou se už k němu seběhli další spolupracovníci a sami zuřivě volali na 911. Snažili se Trumana všemožně uklidňovat, ale on je nevnímal. Znovu vzal telefon a vytočil na něm číslo k sobě domů. Vzala to jeho devítiletá dcera. „Vůbec nepoznala, že se něco děje, chtěla si se mnou povídat. ‚Zlatíčko, teď ne, musíš mi dát k telefonu maminku,‘ přerušil jsem ji uprostřed věty.“ Truman řekl své ženě, že spadl pod vagon a že asi přišel o nohu. ‚Neboj, není to tak hrozné, na tohle se neumírá,‘ snažil se ji uchlácholit, ale dobře slyšel hrozivé ticho ze sluchátka. "Věděl jsem, že se tomu nesmím poddávat, jinak mě za chvíli zachvátí stejná panika jako ji, a budu v úplně háji. Tak jsem se rychle rozloučil a zavěsil." Tou dobou už na seřadiště doléhal zvuk hasičských sirén a zakrátko byly pod vagon zasunuty airbagy, které ho měly zvednout a Trumana vyprostit. Od doby, kdy se poprvé ozvalo hrozivé dlouhé křupnutí, uplynulo tři čtvrtě hodiny. Ještě než byly airbagy nafouknuty, sehnula se k němu sestřička ze záchranky a píchla mu morfium.

Zázrak na trati – Truman se v roce 2011 vrací při rekonstrukci nehody na místo činu (Foto: NBC)

„Během vteřiny jsem byl v limbu a probudil jsem se o měsíc později,“ vzpomíná Truman. „Probral jsem se s pocitem, že se stalo něco hrozného, ale v první chvíli jsem se ani nechtěl rozpomínat, co to bylo.“

Tou dobou už měl za sebou několik náročných operací. Lékaři zpočátku, když ho po šedesáti dvou minutách od nehody dopravili do traumatologického centra, vůbec nevěřili, že by mohl něco takového přežít. První operace, která měla zastavit masivní krvácení, proběhla přímo na ambulanci.

„Když jsem toho člověka poprvé uviděl,“ vzpomíná lékař, který byl tehdy na příjmu, „pomyslel jsem si, že bych měl možná rovnou začít vyplňovat úmrtní list.“ Truman nakonec během čtyř měsíců podstoupil 23 operací. Většinu z nich prováděl doktor Kenneth Kamler, chirurg a zároveň cestovatel, který prošel Amazonský prales a zdolal Mount Everest. „Viděl jsem za svůj život spoustu lidí, kteří přežili naprosto extrémní zranění, ale tohle byl ten největší extrém, který jsem kdy viděl. Udělal jsem si takový soukromý průzkum a zjistil, že podobný typ zranění přežilo na světě za posledních pár desetiletí jenom 46 lidí.“

Podle Kennetha byla rozhodující Trumanova nezlomná vůle přežít. I když velkou roli hrál na začátku fakt, že jeho tělo uvízlo pod kolem, které ‚utěsnilo‘ ránu a zabránilo tak vykrvácení ještě předtím, než se na místo dostali záchranáři. Nemocnici opustil po půl roce a za další tři měsíce nastoupil zpátky na své ‚domovské‘ seřaďovací nádraží, do kanceláře místní administrativy. Víc než dva roky odmítal Truman jakékoli nabídky médií na rozhovor či focení.

Jeho první vystoupeni v televizi v roce 2008 – mluvil otevřeně a vyrovnaně, ale výraz jeho tváře ještě zdaleka nebyl tak šťastný, jako na fotkách z pozdější doby – viz výše (Foto: NBC)

Tohle embargo prolomil až po dvou letech, kdy se nejen nechal vyzpovídat (a proto zde můžete číst jeho příběh), ale objevil se dokonce v televizi, kde vyjadřoval podporu americkým vojákům v Iráku a Afghánistánu, tedy hlavně těm, kteří utrpěli zranění s následkem ztráty končetiny. „Život je skvělý, i když si myslíte, že s tímhle zraněním se žít nedá. Dá. Život jde, v mém případě už jede, dál.“ Trumanovy osudové okamžiky v televizní rekonstrukci si můžete přehrát zde:

Sice to vypadá, že je Truman už zcela srovnaný a v pohodě, ale asi sami cítíte, že už to nikdy tak úplně v pohodě nebude. Pokud byste mu chtěli nějak vypomoci, můžete kontaktovat jeho kamaráda na TÉTO STRÁNCE.