Tři fáze kulturního šoku

Připravte se na to, že na cestě prožijete kulturní šok, mnohokrát popsaný psychology. Je přirozenou adaptační reakcí na cizí kulturu. Nevyhne se nikomu, u každého ale přichází v různé síle a různě rychle. Někdo si kulturní šok prožije hned v prvních dnech příjezdu do cizí země, jiný třeba až za dva měsíce. Nejsou proti němu imunní ani zkušení cestovatelé a pokaždé, když se vydáte znovu na cestu, jej prožijete znovu (i když už ve slabší míře). Průběh kulturního šoku je vždy stejný a lze v něm rozlišit tři fáze. Tenhle pár kulturním šokem asi trpět nebude. První fází, navazující na období cestovních příprav, těšení a očekávání, je zcela nekritické nadšení, euforie a fascinace cizí kulturou. Po příjezdu do vysněné exotické země vám ve srovnání s vaším domácím světem bude vše připadat nové, fantastické, barevné, zajímavé a skvělé. Domorodci se vám budou zdát mnohem otevřenější, přátelštější a srdečnější než všichni ti nudní lidé se studenými čumáky, kteří vás obklopují doma. Budete oslněni jejich úžasnou asijskou filozofií a budete snít o tom, jak by to bylo skvělé, kdyby ten moudrý východní přístup k životu přejali i sousedé u vás doma na Žižkově nebo v Bruntále. Druhou fází kulturního šoku je vystřízlivění, frustrace a odmítání. Zatímco předtím jste viděli jen kladné stránky cizího světa, teď se to zrcadlově otočí a přijde krize. Začne se vám zdát, že cizí kultuře vůbec nerozumíte a nechápete ji. Všude je špína, všichni domorodci jsou hloupí, záludní a zlí a neustále se vás snaží okrást. Jídlo je najednou moc pálivé, autobusy přeplněné, ulice příliš hlučné a špinavé, uvědomíte si že je vám horko, že štípou komáři... Exotická cesta se najednou změní v jedno velké rozčarování. Uvědomíte si totiž, že všechno je úplně jiné, než na co jste byli zvyklí z domova. Jazyk, komunikační postupy, zvyky, přístup k životu, chování, hygienické návyky... Ničemu kolem sebe nebudete rozumět, všechno vás bude rozčilovat a stresovat. Domorodci turisty ne vždy vidí jako požehnání Budete podráždění. V záchvatu nevysvětlitelného vzteku třeba seřvete prodavače, který nebude dost rychlý, nebo se na dva dny zavřete v hotelu, abyste ty „špinavce“ měli z očí. Začne se vám velmi silně stýskat po domově a v duchu si budete opakovat: „Proč jsem sem kurva vůbec jezdil?!“ Uzavřete se do ghetta české skupiny, ve které si budete společně notovat, jak to tu všude kolem stojí za houby. Slabší povahy (i v naší skupině takoví byli) se uzavírají do sebe, propadají depresi, urychleně kupují letenky a prchají domů, i když původně plánovali mnohem delší pobyt. Tito lidé pak doma na potkání vyprávějí historky o špinavé Asii plné nebezpečí a nemocí, kde se prostě nedá žít. Třetí fází kulturního šoku je vyrovnání, smíření a poznání, které ale většinou přichází až po několika měsících v cizině. Teprve teď se budete na okolní svět schopni podívat aspoň trochu realistickýma očima bez toho, abyste do něj promítali přehnané emoce, nesmyslná očekávání, ale i předsudky a strachy, které jste si s sebou přivezli z domova. Teprve teď začnete jiné kultuře aspoň trochu rozumět a chápat, jak a proč funguje. Věci kolem vás vám začnou připadat normální a přestanete se jim divit a být jimi šokováni. Naučíte se nové komunikační vzorce a zvládání situací, které fungují jinak než doma. Třeba postup, jak úspěšně jednat se zdánlivě neprůstřelnými a tupými úředníky, jak sehnat lístek do beznadějně vyprodaného vlaku a jak neudělat trapas nepodáním nebo naopak podáním ruky nesprávné osobě. Nejzajímavější je, že svět kolem vás byl od první až do třetí fáze kulturního šoku úplně stejný. Nezměnil se ani o fous. Proměnil se jen váš vztah k němu, vaše vnitřní nastavení. Kulturní šok po nějaké době odezní sám, ale lze tomu trochu napomoci. Zastavte se na nějakém příjemném místě, zajděte si na do kvalitní dražší restaurace na evropské jídlo, zatelefonujte domů, přečtěte si noviny se světovým zpravodajstvím, poslechněte MP3 přehrávač s českými kapelami. Někomu se jako léčba osvědčilo pořádně se opít a ráno se probudit sice s kocovinou, ale bez psychických problémů. Krize za pár dní přejde a teprve po prodělání kulturního šoku uvidíte svět kolem sebe takový, jaký opravdu je. Přesto vás ale jednotlivé fáze kulturního šoku vnitřně poznamenají. Mnoho cestovatelů si po jeho absolvování vyvine k domorodcům psychologicky zajímavý vztah, v němž se neoddělitelně mísí láska s nenávistí. Asiaty lze nesnášet pro jejich hlučnost, vlezlost a nečistotnost a zároveň je milovat za jejich otevřenost, pohostinnost a stálou snahu pomoci. Buďte také připraveni na to, že po návratu domů prožijete všechny fáze kulturního šoku znovu. Tentokrát vás ale bude střídavě fascinovat a štvát vaše vlastní kultura a bude se vám stýskat po Asii a jejích obyvatelích. Když se člověk po roce vrátí z Asie, připadá si doma jako v Jiříkově vidění. V domácím světě pak nějakou dobu mívá problém normálně fungovat a zvládat ho.  

Pařížský syndrom

Kulturního šoku se částečně podobá tzv. Pařížský syndrom. Psychologové ho sice původně popsali v roce 1986 v Paříži na japonských turistech, ale jeho obdoba může v Asii snadno postihnout i vás. Příčinou této poruchy je nekritické a přehnané očekávání. Japonci si prostě před cestou do Paříže na základě romantických filmů a knih vysní ideální metropoli plnou památek, kultury, umění a vzdělaných, příjemných a přátelských lidí. Dosud žije v zajetí snu o božské Paříži Jenže pak je okrade taxíkář, seřve je nerudný číšník... Cizí země je prostě jiná než vysněný obraz. Zkušenost je příliš stresující a šokující. Neodpovídá očekávání. K tomu se přidává fyzická únava (turisté jsou vyčerpaní z dlouhé cesty a ze snahy stihnout toho co nejvíc). „Citliví cestovatelé se mohou zhroutit. Když se jejich vysněné představy střetnou s realitou, může u nich propuknout krize, která končí až psychózou,“ vysvětlil psycholog Hervé Benhamou. Příznaky Pařížského syndromu je silné zklamání, frustrace, úzkost a pocity ohrožení. Těžší forma může vyústit až v halucinace a bludy. Postižení pak mají pocit, že všichni cizinci kolem nich jsou nepřátelští, že je někdo pronásleduje, že se stali obětí spiknutí, ve kterém jim někdo zničil a ukradl jejich cestovatelský sen. Pařížský syndrom se vyskytuje na cestě, kde se člověk setká s věci, které ještě nikdy nezažil a které neočekává. Jeho podstatou je odlišná kultura, na kterou cestovatel není připraven. Přesně jako když jedete do Indie celí natěšení v očekáváním úžasných památek, božské východní moudrosti, lahodné exotické kuchyně a pohádkové přírody, a za pár dnů z ní v depresi prcháte v úzkosti a zklamání z žebráků, nadháněčů, zlodějíčků a světa, kterému vůbec nerozumíte a ve kterém máte neustále pocit, že vám jde o život.   První díl článku najdete ZDE. A třetí ZDE.