Co vás čeká ve Třetím světě. Díl třetí.

Obrázek uživatele Ivan Brezina
15.9.2014, 16:09
…a proč do těch chaotických a špinavých zemí vůbec jezdit? Na www.g.cz se to budete dočítat v seriálu. Sepsal jsem ho poté, co jsem na desítkách cest po Asii prožil asi tři roky života.

Psychická únava

Než si na jiný svět kolem sebe zvyknete, čeká vás psychická únava. Pramení ze dvou důvodů. Prvním je absolutní nedostatek soukromí a neustálé narušování „osobní bubliny“. Ulice asijských měst jsou ve srovnání s Evropou přeplněny přelévajícími se masami lidí, v autobusech a vlacích se nedá pomalu ani stát, všichni se na sebe tlačí a tisknou. V člověku to podvědomě vyvolává pocit stresu a ohrožení. Vaše racio ví, že vám ti lidé nechtějí nic udělat. Jsou vám ale prostě moc blízko a je jich prostě moc. 7BILLION-1024x688 Je jich prostě moc... Druhým atakem na nepřipravenou západní psychiku je už zmíněná přemíra nových vjemů. Prvních pár dní po příjezdu do Asie stačí chodit dvě hodiny ulicemi libovolného města, abyste zbytek dne strávili zcela psychicky vyčerpáni s třeštící hlavou na lůžku v hotelu. Všichni ti pokřikující prodavači, neodbytní žebráci, cinkající rikši, troubící taxíky, desítky neznámých zápachů a vůní... Na pouliční bombardování záplavou vjemů si ale za pár dnů zvyknete.  

Ztráta měřítek

Mnoho zvyklostí a obyčejů cizí kultury připadá člověku ve srovnání s jeho vlastní kulturou divných, skandálních, neobvyklých, nesmyslných, nelogických a hloupých. Je to ale jen proto, že jejich pravému významu a smyslu nerozumí. Ničemu, co na cestě uvidíte, se proto nedivte a nehodnoťte to evropskýma očima. Sebepodivnější zvyky, hygienické normy, náboženské obřady atd. mají v kontextu odlišné kultury svůj účel a význam. Dokonce třeba i satí, dnes už zakázaný indický zvyk upalování vdov na pohřebních hranicích manželů. „Podrob se mravům každé země, jež neshledávej ani divnými, ani směšnými nebo divokými, vyjma mravů kanibalů,“ napsal už v roce 1917 v knize Turistický katechismus Dr. Jiří Guth–Jarkovský. „Žádný mrav není směšný, na který si zvykneš. Jen zbav se svých předsudků, a přihlédneš–li pak blíže, shledáš, že každý obyčej má svoje zdůvodnění, ne–li oprávnění v daných okolnostech...“ 47127e0f1ed7651a7638576f84c7c3e6 Umíte se na cestě chovat, nebo jste buran? Jak už dávno pochopili kulturní antropologové, jednotlivé lidské společnosti mezi sebou nelze srovnávat. Neexistují kultury „nižší“ a „vyšší“ ani žádná měřítka k posouzení toho, co je objektivně špatné, nemravné a primitivní. Ukazatelem pokroku a vyspělosti země totiž není demokratické státní zřízení, svobodné volby, splachovací záchod, auto ani lednička. Podle některých názorů je i sám pojem „pokrok“ zavádějícím vynálezem naší agresívní auroamerické civilizace, sloužící jen k získání převahy nad zbytkem světa. Je dobré si uvědomit, že v době, kdy se ještě praotec Čech toulal kdovíkde, fungovaly v dnešní Indii vyspělé městské státy. Východní mudrcové už produkovali umění, literaturu, filozofii a přírodní vědy, o kterých se tehdejším evropským „divochům“ ani nesnilo. Domorodci z odlehlých oblastí Balúčistánu, Zanskaru nebo Sikkimu nejsou primitivní ani zaostalí. Jsou prostě jen jiní. Vyznávají odlišné, ale stejně dobré systémy hodnot jako my. Primitivní a omezený pitomec je naopak ten, kdo je chce „zcivilizovat“ anglickými školami, hamburgery, vírou v Ježíše Krista, sledováním televize a zaváděním domů s ústředním topením. Nepřeháníme. Misionářů a spasitelů, kteří si myslí, že Asie čeká jen na jejich náboženská, ekonomická, ekologická, zdravotnická a jiná moudra bohužel potkáte na své cestě mnoho. Svět přitom nejvíc ničí právě tito omezenci, kteří se jej v dobré víře snaží vylepšit a spasit svou „jedinou pravdou“. PNG-language-Goroka Umejt a převlíknout! Italský jezuita Ippolito Desideri, který se v roce 1716 vypravil na misijní cestu do Tibetu (přičemž jako první Evropan spatřil posvátnou horu Kailás a jezero Manasaróvar), ve svých vzpomínkách píše: „Pominu–li vše ostatní, zaslouží si především tamější od všech odlišné náboženství, aby bylo poznáno a tím lépe potřeno. Sám sobě lichotím, domnívám-li se, že mé vyprávění přinese kromě příchuti novosti i to, co přiláká pozornost učených a vzdělaných duchů, kteří by vyvrátili onu směsici pověr a omylů a povzbudili mnohé, aby přinesli světlo tomu zaslepenému národu... Získal jsem naději, že k tomu, aby se Tibeťané stali zapálenými a příkladnými vyznavači křesťanského zákona, nebude s božím požehnáním třeba nic jiného než zaměnit předmět jejich nepravé zbožnosti a marného uctívání. Nechť Bůh vyšle do Tibetu horlivé misionáře, jimž se podaří sesbírat hojnost plodů... V žádném případě není možné, že by Bůh dovolil, aby tento početný národ byl tak nehorázně a opakovaně utvrzován ve své falešné víře... Je třeba, aby misionář v těchto zemích věděl, jak velkého nepřítele má v osobě Velkého lámy.“ Desideriho dobyvačné sny o pokřesťanštění Asie a vyvrácení jejích tradičních náboženství se naštěstí nesplnily. Barbarská činnost misionářů, kteří po staletí znamením kříže rozvraceli původní domorodé kultury a k hanbě křesťanství je infikovali bacilem cizorodé víry, je ale mementem i dnešním poutníkům a cestovatelům. Snažte se proto své zásahy do cizího světa omezit na minimum.  

Představy kontra realita

Cestování po Asii je levné a bezpečné. S trochou odvahy a základními informacemi jej zvládne v podstatě každý, komu nevadí horko, komáři, špína a trocha nepohodlí v přeplněných vlacích a autobusech. Nikdo vám ale nezaručí, že v Asii najdete to, o čem jste četli a snili. To, co na cestě uvidíte, záleží totiž do značné míry i na vašem očekávání a úhlu pohledu. Možná to bude spousta exotiky, přátelští domorodci, sloni a opičky, svatí muži a osvícení. Možná ale v Asii spatříte jen žebráky, zloděje, nemoci a všudypřítomný chaos a bordel a budete rádi, když po pár dnech chytnete první letadlo domů. 1382083144-fire-aftermath--at-hazaribagh-slum-in-dhaka_2983978 Tohle jste asi nečekali... Nejde o to, jestli budete mít štěstí – svět kolem vás bude v obou případech stejný. Jde o to, co v něm vlastně chcete najít, jak k němu přistupujete a co v něm proto uvidíte. Zatímco jedni si Asii nemohou vynachválit a po první návštěvě se sem neustále znovu a znovu vracejí, druzí o ní mluví jako o kontinentu „špíny, svrabu a neštovic“ (což je doslovný citát jednoho ze zklamaných českých cestovatelů). Existují dvě protikladné možnosti, jak k cestě do cizí země přistoupit. V prvním případě si toho o ní nejdřív co nejvíc přečtete, opatříte si cestopisy těch, kteří tam byli před vámi a nastudujete si aktuální politickou a ekonomickou situaci. Seženete si všechny dostupné průvodce a mapy a připravíte si podrobný na minuty rozplánovaný itinerář cesty a všech zajímavých míst, která chcete navštívit. Někdo má takový vojensky přesný „plán útoku“ na cizí zemi rád. dont-laugh-at-natives-400x285 Neposmívejte se jim! Druhou krajní možností je se na všechno výše uvedené vykašlat a nic předem nezjišťovat a nestudovat. Vydat se prostě do světa s jasnou, čistou a ničím nezatíženou hlavou. Stejně to totiž bude úplně jiné, než jste čekali. Nicolas Bouvier, autor proslulého cestopisu Návod k použití světa (Tichá Byzanc 2001) o tom říká: Největší síla cestování spočívá v tom, že pracuje s výběrem, selekcí. Odjíždíte s celou řadou nepotřebných představ, a ty vás postupně opouštějí. Je to stejné jako se zavazadlem. Spoustu věcí po cestě ztratíte nebo vám je ukradnou, a vy zjistíte, že vám stejně byly na nic. To ale nezabrání tomu, aby se to příště nezopakovalo. Koloběh je neúprosný: nejprve „číst“, nasbírat hory nepotřebných informací, iluzí, a na cestě o ně pak postupně přicházet...“ Tento cestovatelský přístup ne každému vyhovuje, my sami ho ale doporučujeme. Než překročíte hranice, zkuste zapomenout na všechno, co jste kdy o Asii slyšeli a četli. Vyhnete se tak mnoha zklamáním. To, co uvidíte, bude totiž úplně jiné než vaše původní představy. „Pokud se chcete v Indii něčemu naučit, musíte nejdřív svou mysl vyprázdnit od všech předem získaných názorů,“ řekla kdysi indická premiérka Indíra Gándhíová. „Nepokoušejte se srovnávat. Proč zůstávat uvězněn v omezeném světě předsudků? Indie se od nich bude zcela jistě v mnoha ohledech lišit a jakkoli se to může zdát roztrpčující, mělo by to tak zůstat. Právě tohle je totiž tajemstvím Indie – člověk se tu naučí přijímat život v celé jeho rozmanitosti a plnosti, v dobrém i zlém.“ Je ale třeba zdůraznit podstatnou věc, která je s výše uvedeným zdánlivě v rozporu. Jednou z největších chyb, kterou může člověk udělat, je vydat se na cestu bez základní znalosti kultury, náboženství a historie cílové země. Když totiž aspoň částečně nechápete, o co tam jde, proč tam lidé žijí právě tak jak žijí, proč se třeba nemají rádi se sousedy atd., pojedete do cizího světa vlastně jen „na čumendu“, podobni slintajícím divákům peepshow. „Cestování nás vystavuje nebezpečí, že uvidíme věci v nesprávnou dobu, dříve než dostaneme možnost vypěstovat si k nim potřebnou vnímavost,“ varuje Alain de Botton v knize Umění cestovat (Kniha Zlín 2010). „Nové informace jsou nám tudíž v takové situaci stejně neužitečné jako korálky náhrdelníku, které nemáme na co navléknout, a tak se nám snadno rozkutálí...“ Není třeba před odjezdem vystudovat indologii či íránistiku, ale základem by mělo být přečíst si veškerou dostupnou populárně naučnou literaturu o dané zemi. Vaše zážitky pak totiž zapadnou do nějakého rámce. Přestanou vás vzrušovat nepodstatné povrchní hlouposti a turistické senzace a z civících turistů se stanete aspoň částečně vědoucími poutníky. Pak se už jen můžete smutně pousmát plánům hospodských „dobrodruhů“: „Ty vole pocem, voni tam fakt u tý jejich Gangy pálej mrtvoly? Voni v tom chrámu fakt podřezávaj kůzlata a mažou jejich krev po nějaký soše? Voni si fakt při nějakým svátku bičujou záda řetězama s žiletkama? No neblbni, nekecáš náhodou?! To teda musim vidět, to musí bejt maso!“ summer-travel-tourist-websites-internet-sympathy-ecards-someecards Takhle to končí, když nenecháte doma mobil s wi-fi Co byste ale měli v každém případě nechat doma, jsou předsudky a falešné představy. Obyvatel Západu přijíždí na Východ „mediálně předprogramován“ – veze si sebou soubor falešných představ o Asii, které mu doma vnutilo školní vzdělání, knihy, časopisy a televize. Filozof Umberto Eco kdesi píše, že lidé už jsou tak zblblí mediálními obrazy reality, že je mylně považují za realitu samu. Kvůli médiím trpíme selektivní slepotou. Ve světě kolem sebe jsme pak schopni vidět jen to, o čem jsme si nejdřív přečetli, nebo co nám někdo ukázal v televizi. Do podobné pasti vás snadno vtáhnou i všechny ty skvělé průvodce pro nezávislé cestovatele typu Lonely Planet nebo Rough Guide. I my vás do ní může vtáhnout. Ti, kdo se na jakéhokoli průvodce bezvýhradně spolehnou, pak totiž v cizině objíždějí jen místa v něm popsaná. Zdá se jim, že nemá cenu jezdit nikam jinam, protože „všechno je přece tady v knize“. Máte radost, že je to tam skutečně takové, jako v průvodci, a pokud tomu tak není, cítíte se zklamáni a podvedeni. Máte slastný pocit, že jste našli „skutečnou“ realitu, a zatím jste si jen potvrdili svůj falešný mediální předprogram. A netušíte, že pravá Indie je možná úplně někde jinde než na Tádžmahálu a že možná vypadá úplně jinak, než na barevných fotografiích ve vaší chytré knize. Pro nás osobně je to místo chrámů a paláců třeba obyčejná procházka po libovolné indické ulici. Co všechno tam člověk spatří za nádherné obrazy a děsivé výjevy! Cestovatelské zklamání dané rozporem mezi mediálním předprogramováním a syrovou realitou pramení i z toho, že mnoho novinářů a spisovatelů popisuje jen povrchní senzace a věci, které sice někde v Asii jsou, ale o skutečném každodenním životě toho příliš nevypovídají. Můj bývalý redakční kolega Jiří X. Doležal například svými články z monotématického indického výletu za drogami vytvořil u čtenářů časopisu Reflex nesmyslnou představu, že komplet všichni Indové neustále kouří marihuanu. Novinářské mýty, stereotypy a zjednodušení rodící se často z jediné povrchní zkušenosti, jsou takřka vždy falešné. Íránští „fanatičtí muslimští fundamentalisté a náboženští teroristé“ jsou ve skutečnosti ti nejpřátelštější a nejpohostinnější lidé na světě, v Indii nepotkáte jen žebráky a svaté muže. Screen_Shot_2014-01-06_at_1.30.13_AM Westoxifikace v Íránu Svět se za posledních pár desítek let obrovsky změnil. Asie už dávno není kontinentem uctívačů krav, polonahých fakírů a zaklínačů hadů, ale mnohem spíš prosklených mrakodrapů a byznysmenů s mobilními telefony. Čtyři termíny, které dnešní stav některých asijských měst docela přesně charakterizují, jsou: coca–kolonizace, dysneyfikace, mcdonaldizace westoxifikace („otrava Západem“). V „duchovních“ asijských zemích včetně Indie a Nepálu má člověk na první pohled pocit, že jediné, o co tu opravdu jde, je obchod a prachy. Někdy se vám dokonce může zdát, jakoby euroamerické hodnoty Asii zcela ovládly a převálcovaly. “Kdo jde pořád na Východ, octne se na Západě“, zpíval o tom kdysi Pepa Nos. A Jack Kerouac o tom v Dharmových tulácích říká: „Zatímco kluci jako my jsou strašně odvázaný z toho, že jsou praví orientálci a nosí různý roucha, tak skutečný orientálci si čtou surrealistický knížky, Charlese Darwina a blázní po západních vycházkových oblecích“. I černobílý obraz Východu zkorumpovaného a pokaženého Západem je sice falešný, ale při první cestě do Asie bývá zdrojem mnoha zklamání. Idealistický sen o „duchovním“ Východě, stojícím v protikladu k „materialistickému“ Západu je jen májou, jednou z mnoha iluzí, kterých se člověk díky cestování rychle zbaví. Než proto odsoudíte důstojné svaté muže či buddhistické mnichy, kteří si za své filozofické lekce a meditační kurzy často nechávají tvrdě zaplatit, uvědomte si, že jste se právě lapili do sítí svých vlastních falešných představ. Na asijský svět se prostě díváte idealistickýma západníma očima. Skutečný vhled do asijské reality přichází velmi pomalu a postupně. Nejdřív vystřízlivíte z fascinace povrchní exotikou, která tak láká a vzrušuje klienty cestovek. Alain de Botton o tom v knize Umění cestovat (Kniha Zlín 2010) píše: „Se slovem ‚exotický‘ se pojily se pojmy jako krotitelé hadů, harémy, minarety, velbloudi, arabská tržiště a mátový čaj, nalévaný kníratým sluhou z velké výšky do malých skleniček. Piráti, pašové, sultáni, koření a dervišové...“ Abyste se k pochopení něčeho hlubšího propracovali, je třeba prožít v některé z asijských zemí aspoň několik měsíců a především se jí vnitřně zcela otevřít. K tomu je nezbytné zahodit veškerá západní měřítka a způsoby hodnocení. První okouzlený pohled cestovatele, který právě vystoupil z letadla, je úplně jiný, než skutečná asijská realita. „Za kulisy“ můžete nahlédnout jen pomalu a postupně. 449179-bigthumbnail Dementní sny o Orientu   A pokud budete dostatečně otevření, může se vám podařit to, o čem píše David Tomory v knize A season in heaven. True tales from the road to Kathmandu (Thorsons 1996): „Oskar se vydal do Indie, protože (jak mi vysvětloval) prý trpěl ‚syndromem dona Quijota‘. Oběti této duševní ‚poruchy‘ jsou nuceny neustále a nekonečně cestovat, přičemž se stále pokoušejí připodobnit skutečný svět, defilující před jejich očima, vznešené ideji toho, jaký by svět MOHL být. Oskar se ale prý na cestách po Indii setkal s mnohem optimističtějšími a okouzlenějšími západními ‚spolutrpiteli‘, než kdekoli jinde. Čím si to lze vysvětlit? Místo odpovědi přede mnou Oskar rozložil mapu a zatímco po ní jeho prsty jezdily z místa na místo, vysvětloval, že Indie je palimpsest. To je středověký termín pro malbu, pod níž je ukryta další malba, a další, mnoho dalších maleb jedna pod druhou stále hlouběji. Pro mnoho Indů (a pro zvídavé cizince) leží hluboko pod přemalbou silnic, železnic a moderních měst ukryta posvátná geografie. Ten, kdo má oči k vidění, může najít kdesi pod Benáresem svaté město Kašika. Pokud o tomhle jako cizinci něco víte, můžete žít a cestovat hluboko v paralelním životě Indie, což je mnohem víc naplňující. A pro oběti ‚syndromu dona Quijota‘ se tu doslova na každém rohu otevírá příležitost proniknout do hlubších vrstev palimpsestu, do těch, které perfektně zrcadlí jejich vlastní osobní představu ideálního světa... Bez turistických předsudků tak mohou vstoupit do svých oblíbených paralelních světů, dostupných jen v Indii, kde spolu materiálno a duchovno kráčí ruku v ruce...“   První díl článku najdete ZDE. Druhý ZDE.

Komentáře