1. Jack Kerouac: Na cestě

Když jste puberťáci, sníte o dalekých cestách, ale ještě nemáte odvahu je uskutečnit. A tak si aspoň přečtěte román o chlapíkovi, který projel stopem celou Ameriku a zažil přitom neuvěřitelné mejdany. Pak to zkusíte a prostopujete celé Česko s cedulí "Kamkoli – aspoň kus". A pak dospějete a na stopování se začnete dívat trochu skrz prsty. Jenže pokaždé, když někam jedete autem, si zasněně říkáte: "Být tak aspoň rok svobodný a postavit se s báglem k silnici..."

2. E. T. Seton: Rolf zálesák

Amerika, nekonečné lesy, indiáni, lovení zvířat, potyčky se zloději pastí... Dneska už samozřejmě víme, že je to pseudokotlíkářská kýčovka a že ve skutečném životě bobry lovit nebudeme. Ale protože máme dospívající syny, večer jim čteme o tom, co zažíval Rolf s Quonabem a sníme. To samé platí i pro Setonovy Dva divochy.

3. Michail Bulgakov: Mistr a Markétka

Když píšete jednu knihu dvanáct let, jste buď grafoman, nebo génius. Bulgakov byl to druhé. Stvořil neskutečný svět, kde se realita prolíná s neskutečně fantaskními vizemi. Pokud se vám líbil Harry Potter nebo Pán prstenů, tak to jsou jen slabé odvary Bulgakova. Mistra a Markétku můžete číst pořád dokola a pořád v něm budete nacházet něco nového. Prostě kniha knih.

4. Jaroslav Foglar: Záhada hlavolamu

...plus ty další dva díly, samozřejmě. Dneska z nich máme prdel, protože jsme už velcí a okoralí. A taky zpětně víme, že nemohli existovat, už kvůli té své neskutečné slušnosti a správnému chování vždy a za všech okolností. Mirek Dušín by například nikdy nevypustil z úst slovo "hovno", a to ani při bitce s Mažňákem. Kdysi jsme věřili, že je jednou určitě někde potkáme, že nás vezmou s sebou do Stínadel a že tam zažijeme to, co oni. Třeba se to ještě někdy stane...

5. George Orwell: 1984

Vyrůstáte v zemi, kterou řídí Komunistická strana Československa, jako děti to moc nechápete. Nemáte přece hlad a není vám zima, takže jste šťastní a vlastně vám nic nechybí. Věříte tomu, co se píše v novinách a říká v televizi. Pak si ale jednoho dne přečtete tuhle knihu a pochopíte, že jste se narodili v koncentráku řízeném rudými zmrdy. Stačí 262 stran a ti rudí zmrdi to ve vaší hlavě definitivně prohráli.

6. Korejští zenoví mistři: Prázdné hory jsou plné deště

Kóan je záměrně nesmyslná hádanka, která nemá logické řešení. Jejím smyslem je rozhodit mysl studenta budddhismu a umožnit mu tak zažít, že rozum není nejvhodnějším nástrojem k pochopení světa. Tenhle prožitek se dá někdy vyvolat i básní, jejíž smysl míří někam daleko za významy slov. A přesně o tom je tahle kniha. Vezměte si ji na osamělou cestu přes hory a zalezte si s ní do stanu, když prší.

7. Vladimir Nabokov: Lolita

Jasně že nás nepřitahují dvanáctileté nymfičky, tak velcí úchylové zase nejsme. Jenže tohle je kniha o něčem úplně jiném. Sex je až ve druhém plánu – jde o tragiku života, ve kterém každý člověk nakonec zákonitě zjistí, že nestihl všechno to, co chtěl. Humbert díky vztahu s Lolitou pochopí, že už je starý a jeho čas se krátí. Další a další ženy budou dospívat, ale on už má smůlu. A to je děsivé, velmi děsivé... Přečtěte si jednu z nejtragičtějších knih, jaké byly kdy napsány, a zachvějte se.

8. Boris Vian: Pěna dní

Neuvěřitelný jazyk, neuvěřitelná obraznost! Příběh je banální – dva se mají rádi, ale ona onemocní a umírá. Protože byl ale autor surealista, smrtící nemocí je leknín, vyrůstající v plíci. V knize jsme kdysi našli desítky dalších symbolů, které nám ukázaly, že se na svět dá dívat jako na otevřenou knihu. Představte si třeba "prsten ve tvaru hnusu" nebo, až zase půjdete někam pozdě, si prostě posuňte zpátky hodinky.

9. Joseph Roth: Pochod Radeckého

Na základce nám tloukli do hlavy, že rozpad Rakouska-Uherska byla skvělá věc. Osvobodili jsme se tím totiž z třistaletého habsburského útlaku a konečně si vytvořili vlastní stát, Československou republiku. Tahle knina nám to ale v hlavě zproblematizovala. „Nedokážu zapomenout na zánik jediné vlasti, kterou jsem kdy měl, rakousko-uherské monarchie," píše Roth. „Svoji vlast jsem miloval. Umožňovala mi, abych byl současně vlastencem i světoobčanem..." A to mi už dnes být nemůžeme, protože máme jen svou malou zaprděnou zemičku.

10. Václav Černý: Paměti

Kdo tuhle třísvazkovou bibli nepřelouskal, ten neví, v jaké zemi žije, co se tu kdy stalo a proč se to stalo. Jeden z největších literárních vědců vzpomíná skoro na všechno důležité, co se v Česku stalo v letech 1921 – 1972. Kreslí obrazy hrdinů i sráčů a zasazuje je do kontextu, takže to všechno krásně pochopíte a uděláte si na to názor.

11. Astrid Lindgrenová: Děti z Bullerbynu

Pokud člověk v dětství nezažije pocit, že svět je bezpečné místo k životu obydlené příjemnými a důvěryhodnými lidmi, má v hlavě celý život guláš. Ten primární zážitek vám kromě rodičů poskytují i příběhy, se kterými se v dětství setkáváte. Už jsme dávno zapomněli, o čem Děti z Bullerbynu vlastně jsou. Asi o nějakých dětech, a z dnešního pohledu je to jistě infantilní. Ale obraz toho důvěryhodného a hezkého světa v nás pořád někde je. Teď už tu knihu ale nečtěte, byli byste infantilní.