Votvírák 2011 - www.votvirak.cz   V první řadě je článek kritikou kultury a ne zábavy. Rozhodně neodsuzuje paření, kalení, fetování, šoustání, očumování holek apod. Pokud má někdo potřebu to s kámoši rozbalit v 40 000 – 50 000 tisícovém davu, je to pouze jeho věc. Já jsem názoru, že každý festival by měla být pořádná party a stačí prolustrovat pár fotek z pravděpodobně nejlegendárnějšího evropského festivalu Glastonbury. Ani na Pohodu, Exit, Sziget a Open'er nejezdí pouze „alternativci", kteří uznale pokyvují hlavami nad výkonem violoncellistky, která hraje na svůj nástroj liščím ohonem za šamanského skandování a podupávání svých spoluhráčů. Stejně tak jsem neměl v úmyslu jakkoli glorifikovat britské kapely a snižovat české. Biffy Clyro, Frank Turner nebo Bruce Springsteen (který je samozřejmě z USA) posloužili pouze jako příklady interpretů, kteří v jiných zemích dokázali oslovit davy svou bezespornou kvalitou a u nás se nad nimi tak trochu ohrnuje nos. Všechny tři kapely nejsou zdaleka tak alternativní, aby si je nedokázal užít i člověk, pro kterého je hudba pouze okrajovou záležitostí. BRUCE SPRINGSTEEN - blog.ketchum.com   Článek se neměl dotknout jen lidí, co na Votvírák jeli, ale spíše těch, co na něj nejeli a pojedou například na nějakou menší akci s podobnou dramaturgií či nepojedou nikam. Stačí se podívat na fórum Rock For People, jehož organizátoři měli chuť, elán a dost pevné nervy vybudovat festival, který bude kloubit zábavu a určitou kulturní kvalitu a originalitu. Návštěvníci, co byli festivalu věrni, spílají organizátorům za absenci obrovských jmen a plivou na interprety, kteří v zahraničí takový statut mají. Podobné to bylo v případě Planet Festivalu (či Go Planet Roxy a Love Planet). Toť možná úplně ideální příklad. První ročník pod názvem Love Planet sice nebyl zadarmo, ale byl svým způsobem zabíhající, takže přijít k lístku zadarmo se dalo například pouhou registrací na serveru libimseti.cz. Přes progresivní dramaturgii (Nick Cave, Skinny Puppy, Sisters of Mercy apod.) přijelo na akci 20 000 – 25 000 lidí. Bohužel ve chvíli, kdy festival začal lidem „tahat peníze z kapes", jeho návštěvnost klesla na třetinu a to i přes posluchačsky méně náročný program (Pet Shop Boys, Rasmus, Franz Ferdinand). Ve chvíli, kdy se tato akce (již pouze jako Planet Festival) vydala cestou na poslech náročnějších kapel (a ještě k tomu za peníze), dostala rovnou kudlou do zad. Zjednodušeně lidi, co se chtěli pouze bavit a pařit, vzali za vděk Nickem Cavem podobně jako Mandrage, Rybičkami 48 či Divokým Billem. SKINNY PUPPY - http://musicwithoutlabels.com/   Onen nepoměr ve prospěch lidí, kteří se chtějí „jen bavit" (ideálně levně nebo zdarma) oproti těm, kteří se chtějí bavit a zároveň objevovat nové či si dopřát nevšedních zážitků, které nemohou několikrát dokola replikovat v nejbližším kulturáku či hokejové hale, je právě oním kamenem úrazu. Vyprodaný Votvírák pouze tento důvod jasně exponoval. Moje rétorická otázka zněla: Proč nemáme v Čechách festival světové úrovně, a to i přesto, že země, které jsou na tom ekonomicky podobně nebo hůř, takové akce mají. Nabídka určuje poptávku a pokud se nabídka v určité fázi rozvoje „produktu" stane vyšší, než je poptávka, celý mechanismus začne logicky stagnovat či dokonce zařadí zpátečku. Přestože bych si nedovolil zpochybňovat kvalitu Lucie a dokáži i pochopit, že se najdou tací, kteří mají rádi Mandrage nebo No Name, ať se na mně nikdo nezlobí, ale kulturní úroveň národa lze do určité míry zachytit.   V době, kdy neexistovala televize, byl celebritou Ernest Hemmingway, v době, kdy neexistoval internet, byly nejslavnějšími kapelami světa například Led Zeppelin či Pink Floyd, kteří by v dnešní době možná měli problém vylézt z garáže. Ano, naše doba se zrychlila a věcí, které nám zabírají čas a které vyžadují naší pozornost, je čím dál víc, ať již je to Facebook, Xbox One nebo Game of Thrones. Toť samozřejmě postihlo i hudbu, která, aby mohla být úspěšná, musí fungovat, jak se říká „na první dobrou". Jednoduchá, ale lehce zapamatovatelná melodie, tradiční forma, nekomplikované aranžmá. Nejposlouchanější soukromá rádia nemají sebemenší zájem pustit něco, co si člověk musí poslechnout, byť jen třikrát, aby skladbu rozklíčoval a dokázal si jí plnohodnotně užít. Stejně tak je to v případě českých kapel, co zpívají anglicky. O slavném českém skladateli Leoši Janáčkovi se říká, že člověk musí jeho symfonii slyšet i pětkrát či desetkrát, aby si jí dokázal užít, aby se dokázal pobavit. Dokud se do této fáze nedostane, může pro něj být Janáček spíše utrpením a námahou. Jeho investice se mu však nakonec několikanásobně vrátí. Tím bych rozhodně nechtěl říct, že pouze složité je dobré a že kapely, co mají „tah na bránu" nemohou poskytnout odpovídající zážitek. Jde pouze o určitou vyváženost mezi zábavou a kulturou a festival Votvírák resp. jeho návštěvníci se dost zásadně kloní k tomu prvnímu a to jak, co se hudební stránky týče, tak té sociální. Těžko lze polemizovat o tom, že Itálie v době renesance, helénská kultura či Řím Marca Aurelia nebyly svého času v Evropě kulturně dominantní. Nákres Leonarda Da Vinciho - archaeologynewsnetwork.blogspot.com   Kultura a zábava nemusí být a priori v rozporu. „Vyšší" kultura však vyžaduje určité „vzdělání", které zase stojí nějaké úsilí. Bavit si při písničkách Rybiček 48 či Mandrage téměř žádné úsilí nevyžaduje. Proto koneckonců článek kritizuje kulturní úroveň českých festivalů, aniž by měl nějaké zásadnější výtky k těm návštěvníkům, kteří chtějí pouze „pařit". Pokud, jak mnozí v diskuzích tvrdí, je Votvírák spíše velká kalba než kulturní akce, pak je koneckonců kulturní hodnotu této akce kritizovat na místě. Obrovský úspěch festivalu, jako je Votvírák, není sám o sobě průserem. Je však jakýmsi avatárem toho, co majorita Čechů od hudební akce pod širým nebem očekává. Co nejvíc muziky za co nejméně peněz a co nejvíce zábavy na úkor kultury. Jde o to, že festival nemůže zcela za svojí kulturní úroveň. Festival je přes všechna vzletná slova pořád byznysem, nikoliv vzdělávací institucí. Toť samozřejmě nijak nevyvrací to, že velká většina pořadatelů jsou hudební nadšenci. Těžko by se jinak pouštěli na tenký led podnikání, u kterého přes sebelepší vizi či "business plán" závisí případná rentabilita na faktorech, jako je počasí, živelné pohromy, finanční krize (zábava bude vždycky to první, na čem se s hlubokou kapsou musí šetřit), nečekané odstoupení partnerů či nižší než předpokládaná konzumace alkoholu. Valná většina pořadatelů musí chtě nechtě dělat kompromisy. MASLOWOVA PYRAMIDA POTŘEB - bigy2013.blogspot.com   Vzdělávací institucí by festival mohl být, pouze kdyby se na ní podílel stát, nadace, charita nebo občané formou koncesionářských poplatků, jako je tomu u televize. Festival si na sebe musí vydělat a tomu samozřejmě přizpůsobuje dramaturgii. A z výše uvedených důvodů se dramaturgie také nedělá jen kvůli organizátorům, ale především vůči skutečným a potenciálním zákazníkům. Festivalu Votvírák se opravdu podařilo trefit doprostřed Gausovy křivky, tedy do srdce průměru českého diváka mezi 15 a 40 lety. Toť je samo o sobě smutné, protože je někdy třeba říct, že Král je nahý, tedy že většina kapel na Votvíráku jsou hudebně a textově nevalné úrovně a v zemích, kde je řádově vyšší úroveň hudební konkurence, by nemohly projít sítem výběru nikoliv organizátorů, ale samotných diváků. Většina z kapel na Votvíráku, i kdyby skvěle zpívala v angličtině, by v Británii nemohla dělat z pohledu hudebníka ani předskokana předskokanům. Je dobré věci nevysvětlovat jako abstraktní nauku, ale stejně jako Bible nebo Miloš Zeman sáhnout k příměrům: pokud je třeba v Německu stokrát více fotbalistů a jejich podpora je větší, je také větší šance na to, že jejich fotbalisté budou podávat nejen lepší výkony, ale také konzistentnější. Malé země tuto kompenzaci řeší tím, že si stoupají na špičky a snaží se přelézt plot poznání a dostat se tam, kde je - v našem případě hudební - konkurence větší. To je například případ Švédska, země se stejným počtem obyvatel, ale z mnohem větší jazykovou, kulturní, a tedy hudební gramotností. Proto také švédské kapely v cizině prorazily, na rozdíl od českých (a to jak undegroundové, tak popové). Tohle vzájemné potýkání a stýkání má blahodárný vliv na hudbu. Ale v Česku? Jsme v tomto ohledu zapařeni ve svých kulturních tesilkách a šusťácích a v tomhle smrádku je nám dobře. A nedej bože, pokud nám někdo řekne, zkuste si tady vyvětrat. A pro důkaz, že nemluvím do větru, použiji dva příměry. Podívejte se dnes na titulní stránky třeba idnesu, novinek, lidovek, ihnedu, nebo třeba na titulku Respektu. Řeší se tam především domácí zaprděná témata, nikoliv svět a jeho problémy. ROXETTE - en.wikipedia.org   Ptejme se ale, proč se na homepage polských, maďarských nebo třeba rakouských, dánských, nemluvě o německých a britských akcentují především velká zahraniční témata, nikoliv zapšklý domácí rybníček? Protože to jsou spojené nádoby: kulturní národ má větší nároky. A druhý příklad. Když v devadesátých letech Michael Kocáb odjel na dlouho dobu do USA, a pak se vrátil, v jednom rozhovoru řekl: Tam bych byl kníže, zde jsem ale král. Je to sice lehká parafráze, smysl je ale stejný. Ano, tam by můj talent stačil na regionální známost, tady mne znají všichni. A tak je to i z Votvírákem a Gausovou křivkou. Votvírák je geniálně průměrný festival. A především dobrý byznys. Nic víc. Je to festival na kraji města. Je jako Jaroslav Dietl – talentem překypující scénárista třeba Nemocnice na kraji města. Typický produkt normalizace, který nám svou prací sice dokázal zprostředkovat lidské osudy, ale zároveň mistrně zaretušoval skutečné problémy diktátorského Československa. Ještě větší mravní destrukci předváděl v 80. letech národem zbožňovaný Zdeněk Svěrák, který v nás ve svém kýčem kapajícím filmu Vesničko má středisková vyvolal salvy smíchu, ale zároveň zretušoval realitu - divák si myslel, že vše je vlastně v pořádku, že náš život je vlastně příjemný, sice tady máme nesvobodu a země chátrá, ale vlastně je to docela fajn, protože můžeme na chaloupky a okopávat brukev. Dr. Sova - youtube.com   To je totiž největší průser téhle kultury: že o šumařství a průměru a netalentovanosti řekne, že je to ironie a sranda. Hovno, sranda. Je to jen hovno ve flakónu od parfému. A my se tím voníme a říkáme si, že je to boží. Kapely jako Mig 21 jsou normální sračka a kdo zachovává duševní hygienu, odejde po první písni. Část Čechů ale ne, to jsou hudební prasata, válející se v hudebním bahně a rochnící se, že je to prdel. Král je nahý, prdel to není, jen průser. Jak napsal Krchovský: Je to trapné jak uprdnutí do soulože.   P.S.: Moje homosexualita nemá s mou hudební preferencí nic společného. Osobně nejradši poslouchám metal (jako například Václav Klaus mladší).   P.P.S.: Chtěl bych se omluvit Dušanu Vozárymu za nevhodné přirovnání, které mi přelétlo přes nos zvláště z důvodu, že jsem o jeho hudebních aktivitách dlouho neslyšel. Dušan byl svého času velmi progresivní skladatel a muzikant a má na kontě slušnou dávku dobrých desek. OCEÁN včetně Dušana Vozáryho - vinyl-video.blogspot.com   První díl tohoto článku najdete ZDE.