Kdysi dávno byly filmy sice barevnější než běžná šedá realita všedních dnů, ale šlo spíš o masivně nakopnutý kontrast. Sem tam se něco přeexponovalo a bylo hotovo. To je kouzlo analogového filmu, prostě z něj buď dobrý obraz dostanete v kameře, nebo vás to v postprodukci stojí opravdu hodně úsilí. A pak přišla s úsvitem nového tisíciletí digitalizace. Někteří tvůrci dokonce neváhali zprvu své analogové filmy kompletně digitalizovat, ať už kvůli množství triků v postprodukci nebo kvůli tzv. gradingu.

Grading je přesně to, kvůli čemu jste si načerno stáhnuli Photoshop. Každou fotku svojí snídaně dlouhé desítky minut protahujete nejrůznějšími filtry, upravujete ostrost, kontrast, vyvažujete barvy, snažíte se dosáhnout určitého looku. A nebo prostě zmáčknete jeden čudlík v Instagramu, to už je na vás. S nástupem digitalizace a gradingu do Hollywoodu se ovšem look filmů do značné míry proměnil a... standardizoval.

Chytří lidé s pozorným okem si totiž uvědomili, že když vedle sebe dáte tzv. komplementární barvy, dokonale je tím pro lidský zrak vypíchnete. Začnou vyskakovat z plátna přímo do publika, začnou se zařezávat lidem do kukadel. Prostě vypadají líp, než by si zasloužily. A proto všichni v gradingu začali tohle svaté pravidlo uznávat. Komplementární barvy jsou můj táta, moje máma, můj velitel a můj bůh.

Co to znamená pro filmy? Inu, přirozená pleťová barva je... abychom to maximálně zjednodušili... trochu do oranžova. Se správným použitím hollywoodských sluníčkových filtrů tedy hodně do oranžova. A její komplementární barva? V angličtině se jí říká teal, ve webštině je to #008080 a česky bychom ji mohli strčit někam k modrozelené. Všechny velké blockbustery, ve kterých se většinou vyskytují lidé, se tedy začaly gradovat tak, aby opravdu na plátně vynikly. A spolu s nimi se začaly do těch správných barev oblékat i filmové plakáty.

Než se svět nadál, převlékl se celý do orange/teal nebo do modro-oranžového spektra, chcete-li. A změna byla tak náhlá a jednohlasná, že dnes tenhle odstín filmové reality považujeme za přirozený. Tak přirozený, že už si ho vůbec nevšímáme. Herci kvůli němu dostávají nejrůznější formy žloutenky. Exploze se musí odehrát v jemném modravém příšeří a ve dne naopak všechna auta a roboti zářit žlutě. Jen se zeptejte Michaela Baye.

A pak jsou tu ty plakáty. Můžete říkat, že jste si toho nikdy nevšimli. Můžete to ignorovat. Ale teď jste si přečetli tenhle článek a probudili jste se. Modro-oranžový Matrix všude kolem už vás nikdy nepřestane pronásledovat.

A na závěr se ještě podívejte na 36 plakátů, které jsme si v devadesátkách lepili na stěny svých pokojíčků.