7. května roku 1824 došlo k debutu deváté a zároveň poslední symfonie Ludwiga van Beethovena ve vídeňském Theater am Kärntnertor, která je často považována za skladatelův „opus magnum“. Slavný skladatel, jenž před několika lety přišel o sluch, přesto zvládl „dirigovat“ první provedení své Deváté symfonie, která je dnes všeobecně považována za jedno z nejlepších a nejuznávanějších hudebních děl všech dob.
Ludwig van Beethoven
Poté, co se Beethoven na počátku 19. století prosadil jako jeden z největších skladatelů své doby, přišel v roce 1814 téměř úplně o sluch, podobně jako Bedřich Smetana – i on ovšem pokračoval v komponování, což dokazuje jeho nespornou hudební genialitu.
Samotná Devátá symfonie tehdy vyžadovala největší orchestr, jaký kdy Beethoven pro své dílo využil, a byla ve své době neobvyklá tím, že kromě nástrojů využívala i hlasy. Jde o poslední (čtvrtou) větu, která byla svým složením revoluční – sborový zpěv byl do té doby v symfoniích zcela neobvyklý. Jako text této slavné části využil skladatel báseň svého přítele Friedricha Schillera „Óda na radost“ z roku 1785.
Premiéra dvou dirigentů
Pro sopránový a altový part Beethoven vybral dvě mladé zpěvačky, osmnáctiletou Henriette Sontag a dvacetiletou Caroline Unger. Při slavnostní premiéře Deváté stál na pódiu a „zdánlivě“ dirigoval obrovský orchestr, ačkoli kvůli jeho hluchotě měli hudebníci pokyn skladatele ignorovat a místo toho sledovat Michaela Umlaufa, „skutečného“ dirigenta, který orchestr řídil.
V době, kdy skladba končila, byl Beethoven o několik taktů jinde, než by měl ve skutečnosti být. Protože neslyšel potlesk, musela ho Caroline Unger otočit čelem k publiku, které ho následně obdarovalo pěti ovacemi vestoje a zvedlo do vzduchu klobouky a kapesníky.
Devátá symfonie jako hymna pro všechny
Odborná kritika považuje Devátou za jeden z Beethovenových vrcholných výkonů a skladatelův „opus magnum“. Zmiňovaná sborová část, převzatá z básně Friedricha Schillera, přesáhla svět klasické hudby a stala se jednou z nejčastěji hraných a nejsnadněji rozpoznatelných hudebních skladeb všech dob.
Óda na radost byla interpretována téměř všemi myslitelnými způsoby a jako oficiální či neoficiální hymnu ji použilo obrovské množství subjektů, včetně čínské kulturní revoluce, nacistické strany, východoněmeckého olympijského týmu a Evropské unie. Za svou nejoblíbenější skladbu ji označil Abimael Guzmán, lídr komunistické strany Peru, zazněla také jako hymna na demonstracích proti Pinochetovu režimu v Chile.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
