Koncentrační tábor Jasenovac byl jedním z největších koncentračních táborů na území Evropy a byl nechvalně známým místem dokonce i mezi některými nacisty. Nacházel se na území Nezávislého chorvatského státu a o jeho chod se starali ustašovci, chorvatské ultranacionální fašistické hnutí. Tábor se velice rychle rozrostl na třetí největší koncentrační tábor v Evropě a byl proslulý svými barbarskými praktikami a velkým počtem obětí.
Jasenovac, místo zla
Koncentrační tábor Jasenovac je produktem toho nejhoršího zla, které kdy z druhé světové války vzešlo. Tábor byl založen v srpnu roku 1941 v bažinách na soutoku řek Sáva a Una poblíž vesnice Jasenovac, kde existoval až do dubna roku 1945, do doby, než tamější vězně osvobodily partyzánské jednotky Josipa Broze Tita, budoucího prezidenta Socialistické federativní republiky Jugoslávie.
Tábor se nechvalně proslavil zejména svými ohavnými a brutálními praktikami, kterými byli zajatci zabíjeni či mučeni. Ačkoli německými nacisty provozované koncentrační tábory byly nanejvýš ohavné, chorvatskému vyhlazovacímu táboru Jasenovac mnohdy nesahaly ani po kotníky.
Na rozdíl od „německých“ koncentračních táborů se Jasenovac „specializoval“ na zvlášť brutální násilí jeden na jednoho, kdy byli vězni vražděni především ručně s použitím tupých předmětů, jako jsou kladiva, palice, sekery nebo speciální nože.
Ustašovci a struktura tábora
O správu tábora se starala ultranacionální chorvatská fašistická skupina, tzv. ustašovci. Ustašovský režim byl údajně v okupované Evropě vůbec jediným, který sám o sobě provozoval vyhlazovací tábory pro Židy a další etnické skupiny.
V Jasenovaci se skládala většina obětí z etnických Srbů, což odkazuje na tehdy aktivně provozovanou genocidu Srbů, dalšími oběťmi pak byli Židé, Romové a někteří političtí disidenti a odpůrci. V čele tábora stál po celou dobu jeho fungování Vjekoslav Luburić, pobočníka mu dělal Dinko Šakić, přičemž oběma bylo v té době kolem pětadvaceti let. Luburiće sami nacisté hodnotili jako neurotickou a patologickou osobnost a ti, kteří byli svědky jeho praktik, pak jako krvežíznivého šílence a nejbrutálnějšího sadistu. Krutých metod, které byly v táboře užívány, se štítili i někteří otrlí nacisté.
Luburić zemřel roku 1969 a Dinko Šakić se dokonce dožil až roku 2008, kdy ve věku 86 let zemřel. Tábor byl rozdělen celkově na osm podtáborů, do nichž byli vězni zpravidla rozdělováni podle etnika, případně dle náboženství a politického provinění. Největší součástí tohoto komplexu byl Tábor III (Ciglana), v němž se nacházela cihelna s elektrárnou. V cihelně byli mimo jiné vězni upalováni zaživa. Součástí tábora III byl také dětský koncentrační tábor, v němž bylo za dobu jeho existence doloženo kolem 5 000 obětí.
O nejtěžší práce se starali zejména Romové, o kterých ustašovci a tamější dozorci razili heslo Cigani se privodi konstruktivním radu, nebol „Cikáni budou přinuceni ke smysluplné práci“. Naopak Židé byli primárně ve velkém vražděni, neboť se ustašovci řídili podle nepsaného pravidla „Ani jeden Žid z tábora nesmí zůstat živ, protože Židé by byli jedněmi z nejvíce nelítostných svědků proti ustašovcům.“
Masové hroby a desetitisíce obětí
Zvlášť ohavný byl pak Tábor VIII, kde bylo v nedalekém lese zřízeno místo pro likvidaci vězňů, mezi něž nejčastěji patřili Srbové. Vzhledem k velkému počtu obětí zde byly rovněž zřízeny masové hroby – na pohřebišti jich bylo doposud identifikováno přibližně 105. Dle očitých svědků se popravy prováděly tzv. chladnými zbraněmi, aby nebylo slyšet střelbu. O život v této části tábora přišlo až 200 lidí denně. V roce 1945 navíc toto území ustašovci přeorali traktory, aby nebylo možné identifikovat místa masových hrobů.
Během druhé světové války i po ní se vedly mnohé a dlouhé debaty ohledně počtu obětí zabitých v komplexu koncentračního tábora Jasenovac během jeho více než tříapůlletého provozu. Krátce po válce bylo velice reálným odhadem kolem 700 tisíc až jednoho milionu obětí, od kterého však v roce 2002 bělehradské muzeum obětí genocidy upustilo. Roku 2005 výzkumník Dragan Cvetković publikoval knihu o válečných ztrátách v NDH (Nezávislý stát Chorvatsko), která uvádí přibližně 100 tisíc obětí. Dne 22. dubna roku 1945 se přibližně 600 vězňů pokusilo o útěk, přežilo jich však jen 84. Dle dostupných informací v táboře zahynulo také 114 Čechů a 106 Slováků. Dne 2. května krátce před příchodem Jugoslávské lidové armády prchající ustašovská vojska tábor zapálila.
Zdroje: EpochaPlus, JasenovacResearchInstitute, Wikipedia, Deník
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
