Salemské čarodějnické procesy nebyly ve své době co do brutality nebo počtu obětí ničím zvláštním, alespoň tedy ve srovnání s Evropou, kde se nevinní popravovali mnohem brutálněji a mnohem častěji. V salemském procesu sice v porovnání s evropskými poměry zemřelo „jen“ dvacet lidí, přesto je případ označován za jeden z nejhorších okamžiků severoamerické historie. Posledních osm nevinných obětí bylo pověšeno 22. září roku 1692, před 331 lety.
Mrazivá zima, neštovice a ergotismus
Dříve než se dostaneme k osudnému roku 1692, je potřeba zmínit několik předcházejících okamžiků, které dost možná částečně stály za fanatismem, jenž poslal na věčnost dvacet nevinných obětí. Celému případu předcházela neobyčejně dlouhá a mrazivá zima, epidemie pravých neštovic a ergotismu, což je otrava toxiny z paličkovice nachové. Všechny tyto neduhy zasáhly město Salem, jež se nachází ve státě Massachusetts.
Z našeho pohledu nejde o nic závratného – dlouhé zimy jednoduše čas od času nastanou, epidemie pravých neštovic vzhledem k tehdy ještě nedostatečně vyvinutému zdravotnictví/bylinkářství také a ergotismus… jedná se o chorobu, která se v současnosti prakticky neobjevuje, neboť ke spuštění otravy je potřeba sníst jedovatý námel (paličkovici nachovou). Ve středověku ovšem nebyla známa příčina této choroby, proto měl výskyt ergotismu často podobu rozsáhlých epidemií.
Co si ale řeknou obyvatelé městečka Salem v roce 1692, když je zastihnou všechny tyto nepříjemné okolnosti najednou? „ČARODĚJNICE! Město je ovládáno skupinou čarodějnic, které se snaží poškodit nás i naši církev!“ Potřebná předehra čarodějnických procesů byla na světě.
Celou situaci pak „oficiálně“ odstartovala aféra kolem devítileté Elizabeth Parris a jedenáctileté Abigail Williams – příhodně se jednalo o dceru a neteř tamějšího reverenda Samuela Parrise. Obě děvčata začala dostávat nevysvětlitelné záchvaty, které byly doprovázeny neartikulovanými niterními skřeky, agresivním chováním a svíjením do nepřirozených poloh. Dále si obě dívky stěžovaly na pocit bodavé bolesti, která je obtěžuje po celém těle – jako by je někdo bodal dlouhými jehlami.
Situace začala nabírat na vážnosti, načež byl zavolán lékař. Ten ovšem na pokožce žádné vpichy ani stopy po bodavých zraněních nenašel. Ve městě se začalo hovořit o čarodějnicích a o tom, že děvčata trpí pod vlivem temných čarodějnických kleteb – to ostatně potvrdil i přivolaný doktor. Ve městě se strhla naprostá hysterie, jež byla doprovázena obviňováním různých osob z čarodějnictví. Děvčata nakonec pod nátlakem rodičů a lékaře označila osoby, které měly být údajně zodpovědné za jejich utrpení.
Trest těžký a tvrdý
Již 1. března roku 1692 byly z čarodějnictví obviněny první tři ženy, nepřekvapivě se jednalo o ty, které se od ostatních určitým způsobem lišily – lidé se vždycky báli „neznámého“ a „jiného“ a hysterie z tohoto strachu plynoucí to potvrzovala. Sarah Goodeová byla žebračkou, Sarah Osbornová byla introvertní samotářkou, která se stranila a jen zřídka docházela na bohoslužby, a konečně Tituba, žena s afroamerickým či indiánským původem. Všechny tři obviněné pojila jedna věc – svým vzezřením či životním stylem se vymykaly dobovým konvencím, čímž se stávaly snadnými a zranitelnými cíli.
Ještě ten samý den byly všechny tři ženy shledány vinnými a poslány do vězení. Osbornová a Goodeová byly poslány do vazby navzdory tomu, že jakékoli spojení s ďáblem popíraly. Tituba se naopak ke všemu doznala, ochotně popsala satana včetně jeho pomocníků a označila dalších několik „čarodějnic“ z města. K Titubě se přidala také již zmíněná děvčata, která za ustavičného povzbuzování dospělých označovala další a další osoby.
Zanedlouho se na „černé listině čarodějnic a ďáblových služebníků“ nacházelo více než 150 jmen z města i okolí. První obětí fanatického řádění byla Sarah Osbornová, která nepřežila těžké podmínky vězeňského pobytu. V červnu roku 1692 byla situace již tak neúnosná, že byl zřízen speciální soudní tribunál vedený neoblomným soudcem Williamem Stoughtonem. První souzenou byla Bridget Bishopová, žena s pochybnou pověstí, třikrát vdaná, navíc s puritánskými návyky. Bishopová byla tribunálem shledána vinnou a 10. června pověšena na šibeničním vršku.
Jedním z nejhorších okamžiků celého případu byla smrt jednaosmdesátiletého starce Gilese Coreyho, které byl během výslechu mučen speciální torturou zvanou „peine forte et dure“, tedy „trestem těžkým a tvrdým“. Na hruď vyslýchaného byly postupně kladeny kameny, přičemž byl neustále dotazován, zdali si přeje učinit doznání. Během nekonečně dlouhého dvoudenního mučení údajně Corey na každou otázku odpovídal pouze „Přidat závaží!“. Ještě předtím, než naposledy vydechl, stihl celý salemský soudní tribunál proklít. Fanatismus a hysterie nabíraly na síle.
Jeden tribunál a dvacet nevinných
Odsouzenou Bridget Bishopovou následovalo postupem času na šibenici dalších třináct žen a pět mužů. Posledních osm obětí fanatické čarodějnické senzace, která se rozlévala napříč celým krajem, bylo pověšeno 22. září roku 1692. Celou situaci zarazil až guvernér Phips, který se začátkem října vrátil z Maine, kde se účastnil bojů s tamějšími indiány. 12. října vydal příkaz k okamžitému rozpuštění speciálního soudního tribunálu, který byl následně nahrazen Nejvyšším soudem. Dle oficiálního prohlášení tak učinil proto, aby zachránil nevinné oběti před „zlovůlí“ fanatických soudců a svědků. Skutečným důvodem, proč tak učinil, byl ovšem spíše fakt, že jednou z obviněných byla také jeho žena Mary.
Salemský hon na čarodějnice si vyžádal dvacet nevinných obětí. Šokujícím vyvrcholením celé aféry byla skutečnost, ke které došlo v roce 1696, čtyři roky po čarodějnických procesech. Všichni porotci se tehdy doznali k omylu a podepsali prohlášení o své chybě, kterou omlouvali samotným ďáblem, jenž je měl údajně navádět k vyvraždění nevinných osob.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
