Rasismus je v současnosti velikým tématem. V poslední době o tom ví své především ve Velké Británii, kde se z interních sporů mezi královskou rodinou, princem Harrym a jeho manželkou Meghan, vévodkyní ze Sussexu, stalo mezinárodní bulvární faux pas. K podobnému, historicky však mnohem důležitějšímu „skandálu“, došlo již v roce 1964. Ovšem z opačné perspektivy. Čtyři mladí liverpoolští rodáci, tehdy členové nejvlivnější kapely všech dob, The Beatles, totiž odmítli hrát před obecenstvem, jež bylo na základě rasové segregace rozděleno. Dle jejich vlastních slov jim to tehdy přišlo jako jediné srozumitelné řešení; přesto to bylo do té doby nevšední gesto. Událost se stala prvním koncertem pro nerozdělené publikum.
Rasismus napříč historií
Rasismus byl společenským tématem v době kolonizace Ameriky, v roce 1964 a je jím stále i v současnosti. Přestože se mnohé menšiny a konkrétní komunity v konkrétních situacích stále nachází v nevýhodné, nezáviděníhodné a nepříjemné situaci, stalo se boji proti rasismu totéž, co jakémukoli jinému potřebnému „aktu“, jenž je zrovna na vzestupu a nabývá na intenzitě. Stal se z něj v některých případech trend, který samotnému vyznění pak vlastně škodí.
Ne snad, že by mu škodila určitá pozornost, ta je totiž potřebná, ale všeho moc škodí a přemíra pozornosti jakbysmet. Na značnou část obyvatelstva, které je nejen v otázkách boje proti rasismu značně polarizováno, totiž tato přemíra pozornosti často působí kontraproduktivně.
Nelze každou situaci spravedlivě rozsoudit, ale mediálním prostorem a širokou veřejností často proletí rezonující správa o té či oné celebritě, jež se postavila proti rasismu tím a tím způsobem. Některým připíšete zásluhy, jiným zas jejich snahu vzhledem ke kontextu minulosti dané osoby věříte spíše méně. A to je často pochopitelné. Některé činnosti a výroky, které se mají profilovat jako boj proti rasismu, totiž ve výsledku působí absurdně, nesmyslně a mnohdy slouží jen jako póza, jež má vlastně pod skořápkou reality posloužit jiným účelům. Větší pozornost se může rovnat větším ziskům, lepším prodejům a tak podobně.
Vlastně z toho plyne jediná věc. Jinak se bojovalo proti rasismu před 200 lety v Americe, za druhé světové války v protektorátu a jinak se proti rasismu bojuje nyní. Nejen metody jsou jiné, ale i jakási odpovědnost a risk, který do onoho boje vkládá daná osoba. V nadsázce dnes stačí napsat příspěvek na sociální síť, který klidně může být chvályhodný. Ten následně obletí média, rozvíří debaty, případně poté iniciuje ke změnám. Účel je splněn a stačilo k tomu pár písmenek vyťukaných během několika minut. Žádné extra riziko to s sebou snad nenese. Tedy kromě potenciálního pošpinění vlastního jména v případě nevhodně zvolené artikulace daného problému. Zastat se menšin za druhé světové války dalo pochopitelně více práce a v sázku člověk dával třeba i svůj život a život celé rodiny. Pochopitelně se jedná o extrém, nicméně rozdíly v kontextu jsou obrovské a je třeba je brát v úvahu při hodnocení váhy jednotlivých protirasistických výstupů.
Beatles, 1964
Podobným bojem, tehdy však vzhledem k závažnosti situačního kontextu popsaného výše mnohem lítějším, tvrdším a odvážnějším, než je tomu v mnoha případech v současnosti, si prošla legendární liverpoolská kapela The Beatles. 11. září roku 1964 měli mladí Brouci vystoupit v Jacksonville na Floridě. Zdánlivě nic nenormálního, na koncerty byli již v tuto dobu vzhledem ke své zatíženosti naprosto zvyklí. Problémem bylo, že měli vystoupit před rasově odděleným publikem.
Toho roku v červenci byl navíc podepsán prezidentem Lyndonem Johnsonem nový zákon o občanských právech, jenž zakazoval segregaci ve veřejných prostorách. Rasová segregace na koncertu byla tedy v naprostém rozporu s tímto nově přijatým zákonem. Beatles nad ničím nepřemýšleli, bylo to pro ně nepřijatelné. „Nebudeme hrát, pokud černoši i běloši nebudou moci sedět kdekoliv.“ A bylo vystaráno.
Tehdejší leader kapely John Lennon se nechal slyšet: „Nikdy nehrajeme pro oddělené publikum a nehodláme s tím začít. To se raději vzdám všech peněz za koncert.“ Paul McCartney situaci hodnotil zpětně roku 1966: „Nevěřili jsme v předsudky. Jen jsme si pomysleli: Proč byste od sebe lidi měli separovat? To je hloupé, ne?“ Nutno podotknout, kolik tehdy členům kapely vlastně bylo. Johnu Lennonovi v září roku 1964 bylo 23 let, nejstaršímu členu kapely Ringo Starrovi bylo 24, Paul McCartneymu 22 let a nejmladší George Harrison měl teprve 21 let. Čtyři mladíci proti celému světu. Vlastně spíše naopak. Čtyři mladíci pro celý svět. Úctyhodná odvaha, skrývající pouze selský rozum, empatii a dobrosrdečnost; nikoli chamtivost či falešnost.
Dle novináře Larryho Kanea, který kapelu doprovázel během amerického turné ve čtyřiašedesátém roce, byli k situaci v Jacksonville všichni členové velice důrazní a nezlomní. „Říkali, že pokud dojde k segregaci jakéhokoli druhu, nejdou do toho,“ popisoval Kane. „Bylo úžasné sledovat, jak čtyři mladí muži začali jednat a rozvířili velice palčivou otázku způsobem, o kterém věděli, že rozdráždí spoustu Američanů.“
Prostě jsme hráli pro lidi
Beatles totiž tehdy byli v úplně jiné situaci. Proti rasismu ani zdaleka nebojoval každý druhý člověk na internetu a ani zdaleka to nemuselo přinést příval pozitivní pozornosti, který by se následně projevil na finančních ziscích z čehokoli. Právě naopak. Dávali v sázku svou pověst, svůj úspěch i své zisky. To by se, jak známo, nestalo jen jednou a jen v kontextu otázky rasové segregace. Lennonův nešťastný výrok o tom, že Beatles jsou populárnější než Ježíš Kristus, kapele na určité období řádně zatopil. Hromadná pálení a ničení suvenýrů a desek Beatles bylo v nábožensky založených zemích na denním pořádku, právě v reakci na onen výrok.
K situaci na Floridě se zpětně v dokumentu Rona Howarda s názvem The Beatles: Eight Day’s A Week – The Touring Years vrátil i bubeník Ringo Starr. „Nehráli jsme pro tyhle lidi nebo támhlety lidi. Prostě jsme hráli pro lidi.“ Je pravdou, že Beatles si to z podstaty své velikosti mohli dovolit. Znemožnit jim uspořádat koncert kdekoli na světě by snad dokázalo rozpoutat občanskou válku. „Svět často ovlivňoval to, čím si Beatles procházeli, a Beatles zase ovlivňovali způsob, jakým se svět díval na věci.“
Nakonec se opravdu potvrdilo, že nejde o kdovíjaké prázdné gesto. Jednalo se o první koncert pro nerozdělené publikum. Beatles si navíc počínaje koncertem na Floridě tuto podmínku zanesli do svých smluv a kontraktů. „Od umělců se nebude vyžadovat, aby vystupovali před odděleným publikem.“ McCartney ve zmíněném dokumentu také vzpomíná na jednu z účastnic koncertu: „Byla tam dívka, Kitty, která si koncert pamatuje jako svůj první kontakt s bílými lidmi.“ Až takovou sílu a dopad onen koncert měl. Beatles však tehdy nebojovali stylem, jehož můžeme být leckdy v současnosti svědky. Neobrátili situaci z neprospěchu menšiny v neprospěch většiny, tedy proti bílým divákům, aby věděli, jaké to je. Postavili se k obecenstvu neutrálně. Jako k lidem, bez jakýchkoliv rozdílů. Jejich cestou totiž nebylo zvýrazňování rozdílů, nýbrž jejich odmítnutí.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
