Zdroj: Netflix

Ranařky (v originále Moxie) jsou nový film od Netflixu, který se týden po premiéře drží na špičce nejsledovanějších věcí v nabídce této streamingové služby v rámci ČR. Zároveň má snímek na ČSFD 51% hodnocení a sbírá samé silně negativní komentáře a nejnižší možnou známku – „odpad!“. Ranařky jsou docela nuda, ale nic tak extrémně propadákového na nich není. Proč tedy tolik negativních reakcí?

Kateřina Horáková 12.3.2021, 09:52

Ranařky v ČR nechceme

Jennifer Mathieu je spisovatelka a středoškolská učitelka angličtiny, která píše novely pro mladé. Její kniha Moxie vyšla v roce 2019 pod názvem Ranařky i v Česku a měla úspěch. Příběh sedmnáctiletých dívek, jež na malé americké high school rozjedou feministické hnutí, je napsaný svěžím způsobem, zvýrazňuje aktuální a závažná témata a zpracovává je s adekvátní dávkou vážnosti i humoru. Když Netflix oznámil, že se chystá na filmovou adaptaci Ranařek a režii svěřuje zkušené komičce Amy Poehler, zdálo se, že je to dobrá volba a že to bude super. Teď je venku výsledek a super to není.

Ranařky jako film mají řadu problémů. Tím nejvíce očividným je na žánrový kousek citelně zjevná a vzhledem k tomu, kdo jej režíroval, nepochopitelná absence humoru. Dalším je pak jistá nerozhodnost, zda Ranařky chtějí být odlehčenou teenage jednohubkou s významným poselstvím, nebo seriózním dramatem o sexuálním harašení na amerických středních školách. Nic z toho ale není tak zásadní, aby si film zasloužil komentáře, jaké má na ČSFD, největší tuzemské filmové databázi. Slovy klasika se tedy ptám; vo co tady de?

Každý příčetný filmový fanoušek uzná, že brát vážně hodnocení na ČSFD se nedá, protože nemá žádnou výpovědní hodnotu. Je to pravda – i není. Vyvozovat kvality či nekvality snímku jen z percentuálního hodnocení je samozřejmě nesmysl. Co to vlastně znamená, když má něco třeba 63 %? Je to průměrné, ale ne úplně? Je to dobré, ale má to špatný soundtrack? Je to špatné, ale má to naopak vynikající soundtrack? U filmu platí, že tisíc očí, tisíc názorů. Velká spousta uživatelů ČSFD hodnotí jednotlivé filmy v rovině „líbí – nelíbí“, což s objektivní kritikou nemá skutečně nic společného. Ale nedělají to všichni. Na filmových databázích obecně funguje i řada filmových publicistů a teoretiků z povolání. Jsou i na ČSFD a jejich komentáře často bývají mezi nejviditelnějšími. Přítomnost profesionálů navíc část uživatelů–laiků, pokud chtějí v místní diskuzi uspět, nutí mírně měnit uvažování o filmech, přejímat odborné názvosloví a dovzdělávat se. Dělat si na film názor na základě důkladného pročtení komentářů už tedy není zas tak mimo mísu.

Je ale potřeba mít na paměti, že za ty roky fungování je ČSFD svébytnou sociální sítí, která sdružuje různé typy lidí. Včetně sexistů, jejichž mise je jasná – bránit tzv. tradiční hodnoty tím, že ve všech filmech s výrazným ženským tvůrčím elementem nebo tematikou je třeba toto vyzdvihnout a označit za otravné. Ranařky jsou na to naprosto ideální. Aktuální hodnocení snímku Amy Poehler je na 51 %. Velké množství dvou a jednohvězdičkových známek, ale také nejnižší možné známky nazvané prostě „odpad!“, tak akorát vyvažuje stejné množství maximálního počtu hvězdiček. Ranařky si nezaslouží ani jedno. Je to filmový projekt s jasně vymezenou cílovou skupinou a troufnu si tvrdit, že kdyby nebyl uveden primárně na Netflixu a šel nejprve do kin, Češi by ho ve větším počtu ani nezaregistrovali. Proč tedy budí takové vášně?

V případě Ranařek totiž v hodnocení na ČSFD vůbec nejde o kvality filmu jako takového, ale o jeho ideologii. Zaprdění sexisti a zapálení feministé si zase jednou našli místo, kde mohou změřit své síly v emocemi zmítané virtuální pseudodiskuzi. Letmý pohled do komentářů (uvedeno v původním znění):

„Větší sračku jsem neviděl a přiznám se, že jsem nedokoukal ani tohle. Ze začátku jsem si Netflix idealizoval a i toho černého Achilea jsem jim tak nějak odpustil (nedíval jsem se na to), ale tohle nemá obdoby... tak woke sračku snad ani natočit nejde.“
„Feministická teenee báchorka (…) Uvedomil si tu niekto z hviezdičkových pičusov, že to "nie je podľa skutočnej udalosti" a že #meetoo vyrábajú "negro tlačenkové buřty", o ktoré nikto nestojí?!“
„Oh Bože *face palm emoji* První polovina ještě ušla, ale pak? Nuda, trapnost, ubohost. Tyhle šílený feministky, tvl *další face palm emoji*.“
„Opäť všetko nehorázne zveličené, zase sú všetci chlapi a chlapci hovädá (s výnimkou jedného miešanca) (…) Naozaj nechápem, v čom ešte muži prekážajú, v tomto filme dokonca aj mažoretkám vadí, že prečo to vlastne nie je naopak, prečo sa nefandí ženským športovkyniam a zarastení mažoreti v silonkách im nerobia křoví.“
„Další z řad pseudosexuálních ukázek, jak to funguje v Jů Es a Ej na školách. Nikdo nic nevidí, nikdo s tím nic nedělá a vlastně… Kdo by chtěl jakkoliv sexuálně obtěžovat tenhle docela ošklivej obličej hlavní postavy?“

Proti těmto hodnocením pak stojí výkřiky...

„Perfektní film o tom, jak si mladý holky nemají nechat srát na hlavu. Jen víc takových. Kdyby jednou moje dcera byla taky taková, budu jedině rád.“
„Jeden z nejlepších filmů od Netflixu z poslední doby!“

I když to český (a slovenský) sexista zřejmě nechápe (nebo to spíš chápat nechce), faktem je, že USA je zemí, kde je tvrdě misogynní, a proto problematická kultura tzv. jocks na středních a vysokých školách zakořeněná, a snaha o její změnu se zatím nesetkává se zásadním úspěchem. Je to země, kde kampaň MeToo začala a měla (a stále má) také nejvýraznější reálné dopady. A je to země, kde otec odsouzeného násilníka v oficiální reakci na čin svého syna s ledovým klidem řekne, že nechápe, proč by jeho chlapeček za „20 minut akce měl mít zkažený celý život“ (přesně to prohlásil otec Brocka Turnera, prominentního atleta a studenta prestižní univerzity Stanford, odsouzeného v roce 2016 za sexuální napadení spolužačky k šesti měsícům vězení a tříleté podmínce. Turner za mřížemi nakonec strávil pouze čtvrt roku). Dokud to tak bude, měly by filmy jako Ranařky být součástí americké kinematografie – a snad i budou – a jsou důležité. Točit tzv. empowering movies se zacílením na náctileté publikum má nicméně smysl ve všech koutech světa.

Jinak jsou ale Ranařky veskrze průměrnou podívanou se středně dobrým scénářem, skvělým soundtrackem, dobře zvládnutou režií, ale zoufale nevýrazným obsazením, jež mu láme vaz. Na druhou stranu; výběr neznámých tváří byl dost možná tvůrčí záměr. Dotváří to dojem, že „to může být i vaše škola“, což bylo pravděpodobně to, o co Poehler šlo – zvýrazňuje to totiž osvětové ladění snímku. Je to film o sexismu na amerických středních školách, který nejvíce ocení ti, kdo chodí na americké střední školy a onen sexismus denně zažívají. A je to tak v pořádku. Ale proto ještě není nutné vynášet ho jako filmový zážitek do nebes. Zároveň není na místě Ranařky znevažovat jenom proto, že „jsou feministické a já jsem šovinista“. Ranařky mají průměrné hodnocení i na zahraničních webech; na Metacritic je to 55 % na základě 23 recenzí filmových kritiků – tam ale hodnotí film a jeho formální nedostatky. Nikdo nezpochybňuje relevanci jeho leitmotivů, mezi něž patří kromě sexismu a sexuálního násilí také rasismus.

Dokument Greta o Gretě Thunberg se v Česku nevysílal, a ani ještě nebyl v kinech. Přesto má na ČSFD 27% hodnocení. A stejně tak před několika lety Black Panther na Rotten Tomatoes získal 100% hodnocení ještě před světovou premiérou a dost nepochopitelně si ho prakticky drží dosud (nyní má 96 %). Je logické, že většinové publikum nedokáže angažované filmy vnímat bez emocí. O to důležitější ale je, aby se dál točily a dál rozdmíchávaly diskuze. Díky tomu je tak nepropásnou ti, kdo jsou ochotni a schopni o jejich tématech přemýšlet v komplexnějším měřítku.