(Super)ženy na tahu

Komiksové adaptace patří už léta mezi jeden z hlavních pilířů americké mainstreamové kinematografie. MCU je obrovský kolos na peníze, který zřejmě nepoloží ani temný pandemický rok 2020. Od roku 2008, tedy od premiéry prvního Iron Mana, Marvel seká jeden kousek za druhým a každý další je komplikovanější, barevnější, delší, akčnější. Když se někdy kolem roku 2010 začaly pomalu probírat na „druhé straně barikády“ světy komiksů, tedy u DC Comics, bylo už pozdě tu marvelovskou stvůru dohonit, ale zároveň bylo třeba se o to alespoň pokusit. Po slušném, leč průměrném Muži z oceli z roku 2013 přišel až v roce 2016 otřesný Batman vs. Superman. Jedním z mála jeho světlých bodů byla přítomnost Wonder Woman s tváří izraelské herečky Gal Gadot, a proto není divu, že právě na tuto superhrdinku DC vsadilo skoro vše. Naplánovalo jí celou sólovou trilogii, jejíž první díl se objevil hned v roce 2017 a další si odbyl premiéru prostřednictvím HBO Max na konci loňského roku.

Wonder Woman od začátku stojí na Gal Gadot, která je coby někdejší Miss Izrael s bojovým výcvikem a dvěma odslouženými roky v izraelské armádě až snově dokonalá volba pro part krásné a silné Amazonky. Když si tedy hlavní hvězda vyžádala, že sérii musí režírovat žena, studio Warner Bros. nemohlo říct ani popel, a na pozadí tehdy ještě pomalu, ale jistě bující kampaně MeToo asi ani nechtělo. Volba padla na Michelle MacLaren, která za sebou tehdy měla především seriálovou režii, ale zase stojí za několika epizodami seriálů Akta X, Breaking Bad, Westworld, Game of Thrones nebo The Walking Dead, a to má zvuk. Bohužel, Warneři a MacLaren si neporozuměli v tvůrčím záměru, a tak se do hry dostala Patty Jenkins, která je nyní s trilogií WW svázána až do konce.

mohlo by vás zajímat

Joker, Kočičí žena, Thanos a další geniální komiksoví záporáci, které milujeme

Bylo asi naivní doufat, že když ženské filmařky, scenáristky a obecně tvůrčí filmové štáby, v nichž právě ženy hrají prim, konečně dostanou prostor, povede to mimo jiné k postupnému vyvrácení představy, že ženy dokážou obstojně natočit jen romantické slaďáky. Nic jiného než muži a vztahy je přece nezajímá. Ačkoliv první Wonder Woman nebyla zázrak, měla k této bohulibé osvětě částečně našlápnuto. Sequel s titulem Wonder Woman 1984 tuto původní snahu zcela boří. Naopak jde přímo naproti stereotypním názorům na ženskou tvorbu v Hollywoodu, a to naprosto banální příběhovou linkou o dívce, která je spíš než superhrdinkou obyčejnou zamilovanou dívkou, jíž jde hlavně o to mít kluka a zbavit se otravné kolegyně, která jí ze žárlivosti dělá naschvály. Záporák, jenž chce zničit svět, hrozba apokalypsy, bojové scény, to vše jako by ve filmu bylo tvrdě navíc. V intimním filmovém životopise nějaké historické osobnosti, kterou učebnice dějepisu postupem času zbavily osobní stránky, by takový přístup byl v pořádku. V akční komiksové adaptaci je to otravné a nudné.

Ale buďme mírní a dejme tomu; dejme tomu, že se někdo chce dívat spíš na to, jak se Wonder Woman vodí s klukem po parku za ručičku, než jak nepřátelům nakopává zadky. Dejme tomu, že ukázat komiksovou postavu jako člověka z masa a kostí je „empowering“ a dejme tomu, že si chvíli budeme hrát na to, že blockbustery typu v rámci franšíz sériově vyráběných komiksových adaptací mají uvědomělé publikum, které se na ně dívá nikoliv se záměrem být pobaveno, ale s touhou být poučeno a odcházet z kina s osvícenou myslí. I kdyby tohle všechno byla pravda - což není - je Wonder Woman 1984 až absurdně přepálenou ukázkou tzv. lazy writing.

GALERIE Wonder Woman 1984

+ DALŠÍ 4 FOTKY + DALŠÍCH 5 FOTEK

Ani reklama na žvýkačky nemá tak slabý scénář jako právě WW84. Místo, aby postavy říkaly kvalitní vtipy, jsou tu jen takové postavy, které suše konstatují, že některá z dalších postav je vtipná. Když je potřeba vysvětlit zásadní dějový zvrat, odbude se to větou: „Já nevím, jak se to stalo!“ Wonder Woman škrobeně papouškuje moudra o síle pravdy, zatímco divák, zoufalý a bezmocný, sleduje útrpné tváře Pedra Pascala a Kristen Wiig, kteří by hrozně rádi hráli, ale pořádně nemají co. Film je místy opravdu nesnesitelně rozvleklý a pomalý, k první akční scéně se vleče plných 80 minut, což je sice vykoupeno jímavým vizuálem - tentokrát navíc ozvláštněným osmdesátkovou estetikou - jenže ten v momentální situaci nemá šanci vyznít naplno, když WW84 není možné vidět na velkém plátně. A i tam by to - ve srovnání s vizuální dynamikou Avengers, například - bylo spíše ze slabšího soudku.

Pokud chtěla Wonder Woman potěšit diváky komiksáren lačné po akci, barvičkách a epileptickém střihu, úkol nesplnila. Pokud chtěla nabídnout svébytné, kvalitně napsané drama v trendy komiksových kulisách, úkol také nesplnila. Studio Warner Bros. ihned po premiéře oznámilo, že uspíší práce na WW3 a nezbývá než doufat, že to splní. I kdyby to bylo jakékoliv, prostřední článek trilogie o superhrdince se zlatým lasem je totiž už teď jednoznačně nejslabší. A to nejlepší, co se s ním dá dělat, je ho rychle něčím přebít a nebohého diváka nechat co nejdříve zapomenout.