Zítra tomu bude přesně 403 let ode dne, kdy proběhla bitva na Bílé hoře. Událost, která se často zmiňuje jako jeden z našich nejtragičtějších momentů české historie. Po sto letech jsme se vzepřeli habsburskému útlaku, dostali jsme klepec a museli snášet Rakušáky další tři staletí. Ale upřímně, ono to ani jinak dopadnout nemohlo.
Pojďme je vyházet z oken!
Víte, když se chystáte vrazit kudlu do zad nejmocnější dynastii v Evropě, měli byste mít plán. Nebo aspoň představu, co by se jako mělo dít potom. Nebo někoho, u koho tu kudlu schováte, nebo někoho, na koho můžete ten zločin hodit… Šlechta, která se v sedmnáctém století postavila římskému císaři, rozhodně nic takového neměla. Neměla pořádně ani představu, jak se mu postavit.
Polovina českých stavů si hrůzou málem vyrvala vlasy, když zjistila, že někdo vyhodil císařské místodržící z okna. Takže se šlo do války bez jasné strategie, bez potřebných sil, se špatnou organizací a v podstatě neexistující politikou. Ano, nakonec se jim podařilo zvolit si krále a aspoň si říct, jak to tady chtějí šéfovat. Stavy se údajně inspirovaly Nizozemskem, ale většina historiků vám poví, že politicky měly blíž spíš k Polsku. Tedy, na svých územích si vládnou stavy samy a král se volí. Jenže ubránit tuhle nabytou svobodu mělo být pochopitelně těžší, než vyhodit frajera z hradního okna. A s tou svobodou to taky nebylo nějak extra horké, spousta šlechticů byla tak agresivně protestantská, jako byli Habsburkové katoličtí.
Stavy se přetahovaly s císařskými armádami dva roky s většími nebo menšími úspěchy. Jedna z našich armád to dokonce dotáhla až k Vídni, kde samozřejmě dostala strašnou bídu. A když říkám „naši armádu“, myslím tím prostě vojáky, kteří bojovali za stavovské povstání. Nesmíte si je představovat jako vlastence, kteří mluví česky a bojují za svou vlast. Do stavovského povstání se připojily třeba i Uhry, takže „naše armáda“ mohla být mixem maďarských vojáků a německých žoldnéřů.
A všechny problémy, které stavovské povstání mělo, neorganizovanost, neschopnost pořádně spolupracovat, absence vlastního vojska… to všechno české šlechtě u Bílé hory bouchlo do ksichtu.
Vraždění
První střety začaly už v noci ze 7. na 8. listopadu. Shodou okolností to bylo taky ze soboty na neděli. K Praze se stáhly dvě katolické armády. Císař Ferdinand II. Štýrský poslal císařskou armádu a podařilo se mu domluvit spojenectví s Katolickou ligou, což byl v podstatě takový malý katolický vojenský pakt. Oběma armádám velel Karel Bonaventura Buquoy. A právě Buquoy nařídil své jízdě, aby už v noci terorizovala protivníky. Historikové si nejsou jisti, jestli císařská kavalérie zastihla uherskou jízdu v táboře nebo při přesunu, jisté je jenom to, že české stavy tenhle noční úder stál veškeré sebevědomí, a co je horší, několik stovek koní.
Stavovské armádě velel Kristián z Anhaltu. Tomu se během noci podařilo získat geniální postavení na kopečku tak, že část levého křídla měla navíc zadek krytý hradbou Letohrádku Hvězda. V podstatě byste nenašli lepší obrannou pozici. Anhalt rozestavěl po kopci své muže ve formaci jakési volné šachovnice, aby jednotky ze zadních pluků měly manévrovací prostor a mohly doplňovat formaci před sebou. Plán dobrý, ale znamenal, že veškerá iniciativa je na straně katolíků.
Rakušáci se s Němci pěkně seřadili, dali si na čas a strávili dopoledne tím, že hypovali své vojáky, zatímco armáda české šlechty se musela neustále v pozoru dívat, jak se před nimi formuje přesila nepřítele. Morálce obránců nepomohl ani fakt, že se neukázal král. Fridrich Falcký totiž nevěřil, že by takhle při neděli chtěli katolíci zaútočit, takže si na poledne dojednal oběd s anglickým velvyslancem a ve chvíli, kdy jeho muži umírali v krvavém bahně jenom pár kilometrů od něj, vesele se cpal pečení.
Katolíci zaútočili na dvou místech najednou někdy kolem jedenácté dopoledne. Útok na levé křídlo byl mimořádně úspěšný, stavovské armádě se ho podařilo několikrát zatlačit zpátky. Síly však byly zmatené a nedokázaly si navzájem pomoci, protože nebylo jasné, kdo jakému segmentu armády vlastně velí. Takže napodruhé Rakušáci prolomili linii prvních šiků a hradba Letohrádku Hvězda se najednou proměnila z obranné výhody na past.
Linie se pomalu hroutila po celé lajně bitvy, když se Kristián z Anhaltu mladší, syn vrchního velitele, pokusil o zoufalý protiútok. Vedl svoji jízdu nepřátelskou linií. Byl to trochu šílený tah, ale vyšel. Kristiánově jezdcům se podařilo úplně rozprášit několik pěších a jednu jízdní jednotku. Prosekávali se k velení katolíků takovou rychlostí, že Buquoy vážně uvažoval nad tím, že vezme roha… Jenomže stavy opět narazily na svůj problém. Nulová koordinace. Takže mladý Anhalt sice předvedl hrdinský skutek, ale protože ho nepodpořila v postupu žádná pěchota, zavřela se za ním hradba nepřátel a padl i se svými jezdci do zajetí.
V jednu odpoledne bylo po bitvě.
Na dalších 300 let
Král, který chtěl řádně najeden zkontrolovat vojáky před bitvou, se potkal s ustupujícími silami a den nato utekl z města. Povstání bylo u konce. Ale Habsburkové měli pocit, že musí poslat zprávu, aby už nikdy nikoho nenapadlo, že by se snad mohl protivit císaři. Pár měsíců po bitvě se k velkému děsu i vzrušení Pražanů konala ne jedna, ne dvě, ale hned sedmadvacet veřejných poprav.
A protože katolíci nemají smysl pro humor, nechali vystavět na místě bitvy nejdřív kapličku a následně i kostel. Panny Marie Vítězné.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
