Skladiště jaderných zbraní
Když se na konci října 1983 rozhodla vláda ČSSR rozmístit sovětské zbraně na našem území, argumentovala československá i sovětská strana tím, že se jedná o krok obnovení rovnováhy sil mezi státy Varšavské smlouvy a NATO. Tehdejší deník Rudé právo celou událost popisoval dokonce takto: „K zachování míru a odvrácení hrozby jaderné války se přihlásili k manifestaci v Českých Budějovících pracující, občané a mládež. Vyslovili jednoznačně touhu po klidném životě pro současnou i budoucí generaci. Odsoudili stálé snahy NATO o rozmístění jaderných raket středního doletu v západní Evropě a využívání nejstrašnějších zbraní k vojenské převaze nad pokrokovými silami v čele se Sovětským svazem. Všichni přítomní vyjádřili souhlas s prohlášením vlády ČSSR, stanoviskem předsednictva ÚV KSČ a stanoviskem ministerstva obrany SSSR o zahájení přípravných akcí k rozmístění raketových komplexů operačně taktického určení.“
Jak popisuje Vojenský historický ústav Praha, tak československá vláda se tomuto taktickému návrhu SSSR plně podřídila a občanům země vše odprezentovala jako něco pozitivního. Ministr národní obrany Martin Dzúr následně od vlády dostal příkaz vyjednat se Sověty dohodu o realizaci rozmístění odpalovacích zařízení. Ta byla podepsána až na začátku listopadu 1983. Po vzájemné dohodě se nakonec obě strany domluvily, že se vyčlení několik kasárenských fondů ČSLA, aby se nemusely stavět žádné další objekty a ušetřil se tím čas i peníze. Ideálním místem se nakonec staly kasárny Jaslo v Hranicích. Vystěhovat se z ní musela 11. dělostřelecká základna a oficiálním důvodem byla rekonstrukce. Nicméně ihned po vystěhování začali kasárny obsazovat příslušníci SSSR armády. Právě v Jaslu měla být skladována jaderná hlavice o síle 500kt s doletem až 900 kilometrů.
Kromě toho bylo zapotřebí zajistit i vybudování palebných postavení neboli „toček“. Ty byly nakonec vybudovány ve výcvikových táborech Libavá, Přáslavicích, ve Staré Vodě a v Zeleném kříži. Každé takové palebné postavení muselo disponovat kompletním zázemím pro vojáky, a to včetně kasáren a jídelny.
Nicméně i samotná ČSLA v té době razantně posílila, a to možná i proto, že se Československo obávalo napadení míst s jadernými zbraněmi. Proto v roce 1984 vznikl 17. dělostřelecký oddíl, který disponoval samohybnými kanóny a minomety. Ty by prý teoreticky mohly střílet i jadernou munici, nicméně vojáci na to nebyli proškoleni. O rok později prošla ČSLA modernizací výzbroje a do arzenálu armády byly zařazeny rakety s doletem až 400 kilometrů. Ty však v našem muničním skladu vydržely pouhé dva roky, protože 8. prosince 1987 byla podepsána smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu.
Po sametové revoluci nastal další zlom. Došlo totiž ke zrušení raketových brigád. Armáda uznala, že se jedná o nepotřebnou součást výbavy, a tak k 1. listopadu 1991 zrušila všechny tři těžké dělostřelecké brigády. V té době byl navíc zrušen i 17. dělostřelecký oddíl velké mohutnosti. Dokonce i objekt Javor byl vyklizen a Sověti postupně vyklidili veškerý arzenál z Československa.
Tím skončila jedna temná éra, která teoreticky mohla dopadnout špatně. Na druhou stranu nesmíme zapomínat na to, že československá strana nikdy reálně žádné jaderné zbraně ve své moci nedržela. Naše základny byly pouze připraveny k převzetí jaderné hlavice a zároveň zde byla možnost takovou bombu odpálit. Na druhou stranu všechny jaderné hlavice na našem území skladovala v tajnosti armáda SSSR.