Za MUDr. Matoušem Schmidtem jsme se vypravili na jedno z jeho pracovišť- do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kde pracuje jako lékař na klinice anesteziologie a resuscitace, tedy na oddělení, kde se mimo jiné stará o pacienty, kteří jsou pozitivní na Covid-19. Jak nám tento sympatický doktor sdělil, tak s nimi trávil celé jaro. A rozhodně se neztotožňuje s tím, že by z jeho oddělení lidé odcházeli neuzdravení, a to i potom, co onemocněli nový koronavirem. To jsou informace, které v současnosti vítáme a děkujeme za ně, jsou vážně potřeba. Pan doktor kromě toho, že zachraňuje lidské životy, ještě létá jako pilot s dopravním letadlem u společnosti Smartwings. Zdá se vám to podivná kombinace? Možná na první pohled. Po přečtení rozhovoru se třeba ani tolik divit nebudete. I my našli průsečíky, které tyto dvě, bezpochyby velmi náročné, profese spojují.

Začalo to v aeroklubu

Chtěl jste být nejdříve lékařem nebo pilotem? Nebo něčím úplně jiným?

Co si pamatuji, tak se to vždy tak prolínalo, a každou chvilku něco prostě vyčuhovalo. Ale pilot tam byl určitě, to chce snad každý kluk. Pak později, když už to povolání mělo být víc doopravdy, tak se objevila medicína.

mohlo by vás zajímat

"Pacienti ze strachu z pandemie přestali chodit do nemocnice. Na vyšetření je nyní obvoláváme," říká Zdeněk Beneš, ředitel Thomayerovy nemocnice

U vás v rodině se jedno nebo druhé povolání dědí?

Ne, moji oba rodiče jsou umělci, takže vážně vůbec.

Jak vlastně probíhala ta geneze – nejdříve lékař a pak pilot nebo to bylo opačně?

Geneze byla taková, že jsem v patnácti začal chodit do aeroklubu a létal na větroních. To je takový standardní věk, kdy se s létáním začíná. Takže lítání bylo první. Samozřejmě to nejprve vypadalo, že to bude koníček a jako koníček mi to bude stačit. A k tomu medicína, jako konzervativní a víc perspektivní povolání. Vypadalo to, že to i skloubím – medicína se mi stane povoláním a létání zůstane koníčkem. Létání je ale posedlost, kterou chce člověk dělat na 100% a dostávat se stále dál až nahoru, a to je to velké lítání.

Nezrazovali vás rodiče?

Od létání určitě, ale já jsem měl svoji hlavu a jejich názoru jsem žádnou velkou váhu nepřikládal, to přiznávám.

Jak je vlastně rozložený váš pracovní čas? Jde to vůbec skloubit?

Bál jsem se, že to nepůjde, ale jak jsem již říkal, i já jsem si myslel, že budu pracovat jako lékař a létání zůstane hobby. Skutečně tomu tak i dlouhou dobu bylo. Deset let jsem dělal jen v nemocnici. Ale pořád to nebylo v souvislosti s létáním „to ono.“ Času na létání bylo málo a klukovský sen o dopravním létání v hlavě pořád hlodal. Následovalo trochu bláznivé rozhodnutí, které souviselo i s tím, že jsem si v mezidobí dodělávál celou řadu leteckých kvalifikací jen tak pro sebe, abych si i v tomto oboru doplnil vzdělání. Najednou jsem ale zjistil, že mám již vše k tomu, abych se mohl na konkurz k aerolinkám přihlásit. A to bylo právě ono zmiňované bláznivé rozhodnutí. Ptal jsem se i sám sebe, proč to nedělat, ale žádný rozumný argument jsem nenašel. Mělo to samozřejmě další vývoj. Když jsem začal létat s dopravnim letadlem, tak bylo třeba se tomu věnovat naplno, aby se člověk dokázal zkoncentrovat a dostat se do toho naplno. Medicínu jsem v té době omezil úplně na minimum. Měl jsem ale tak možnost zjistit, že mi ta doktořina chybí, a že nedokážu úplně přehodit na tu druhou stranu.

Ale zároveň jsem se v mezidobí již více zorientoval v problematice létání, takže se mi na částečný úvazek povedlo vrátit se sem, do nemocnice, bral jsem služby na záchrance. Trh v létání je ale velmi dynamický, najednou se začala otevírat možnost, jak se i k medicíně více vrátit. Nyní je to asi tak půl na půl. Je to samozřejmě i sezónní. V létě, kdy je turistická sezóna a létá se víc, tak dělám méně doktora a v zimě je to opačně. Ale samozřejmě to záleží i na mých nadřízených, kteří mají vysokou míru tolerance a pochopení. Naštěstí.

Pamatujete si na svůj první let, kdy jste pilotoval osobní letadlo s cestujícími na palubě?

To si pamatuji úplně přesně. Letěl jsem do Barcelony.

Kam jste letěl nejdál?

Na to nejde úplně jednoduše odpovědět. Záleží na tom, jestli myslíte jednolitou vzdálenost nebo dobu, kterou v letadle strávíte. My máme dolet do států na severu Afriky, Kanárské ostrovy, Kapverdy, Dubaj, pak už musí dojít k mezipřistání. Jinak ale co se týče vzdálenosti, pro nás žádné limity neexistují. Pravidelně pro některé cestovní kanceláře létáme například cestu kolem světa.

Přemýšlela jsem, jestli najdeme nějakou spojitost mezi medicínou a pilotování. Jednu jsem našla – v obou případech máte zodpovědnost za lidské životy. Co je obtížnější, náročnější na koncentraci?

Máte asi pravdu, ale každé má svá specifika. V medicíně je nás na problémy kolem pacienta víc, je tam víc prostoru se nad situaci zamyslet a probrat ji s kolegy. (můžeme vše v klidu při vizitě probrat). Ale neplatí to samozřejmě vždy, například když jsem tady při noční službě sám a přivezou pacienta v kritickém stavu po těžké nehodě, tak je potřeba se rozhodovat rychle a přesně. V letadle jste dva, každý má svou jasnou definovanou roli, letíte stále dopředu velmi vysokou rychlostí a nemůžete zastavit, pod časovým tlakem jste vždy a prostor pro diskusi o problému zde příliš není. Z tohoto důvodu se v letadle postupuje podle předem daného a nacvičeného scénáře. Tento princip se čím dál více prosazuje i v medicíně, pojítek a podobností je tedy poměrně dost.

Žijeme v době, která je ovládaná novým typem koronaviru. Létáte vůbec?

Ano, ne tak moc, ale již se zase létá, a to od července. Jsme tak na 20%.

Nebojíte se, že se budou snižovat v rámci Smartwings, u kterých jste právě jako pilot osobního letadla zaměstnaný, stavy?

Stát se to samozřejmě může.

V případě, že by došlo k propouštění, máte v tento moment vůbec možnost najít jako pilot nové uplatnění? Jaká je situace? Zaměstnaly by vás konkurenční aerolinky?

Tak to v tento moment není vůbec reálné. Trh se obrovským způsobem ztenčil. Létání je strašným způsobem senzitivní na výkon ekonomiky a vždycky to bylo tak, že i když došlo v Evropě k hospodářské krizi, kdy to vždy leteckou dopravu ovlivnilo, ale jednalo se o především Evropu. Asijské státy na tom byly lépe a práce se většinou dala sehnat bez obtíží tam. V dnešní době se ale jedná o absolutně globální záležitost, kdy přestali létat všichni. Asijské aerolinky, které to vždy trochu zachraňovaly, jsou na tom snad ještě hůř. Aktuálně tedy perspektiva na práci v oboru, když tato nebude, tak není. Nedokážu si ani představit situaci, kdy v současnosti se všichni snaží šetřit, zakonzervovat, přežít s minimem nákladů. Takže, že by někdo expandoval formou, že by za někoho převzal jeho byznys, který je v tento moment značně nejistý a víceméně se jedná o altruismus, tak to si představit nedokážu.

Kolik je zaměstnaných pilotů u Smartwings?

Přibližně 400. My máme pobočky ve Francii, Polsku, Maďarsku a Slovensku, takže to nejsou jen piloti žijící v Česku. Jedná se i o další národnosti, jsme opravdu mezinárodní společnost.

Myslíte si, že by stát měl mít vlastní aerolinky? Protože se objevují názory, že to není nutné, že lety převezmou cizí firmy. Jak tohle vnímají samotní piloti? Funguje něco jako hrdost?

Určitě je ten názor ovlivněný tím, že se to člověka týká, ale na druhou stranu do toho víc vidí. Já si myslím, že je v tom jistá strategická část, která je pro stát důležitá, a kterou armáda nemůže svými kapacitami a flexibilitou nahradit. Společnost Smartwings funguje již dlouho a piloti jsou vycvičení a naučení létat po celém světě. Mimo jiné létáme válečné mise, kdy létáme pro vojáky, a to do destinací jako je Afghánistán, Mali, Angola. Jsme tedy zvyklí i na tyto extrémní záležitosti. Létáme různé speciální letiště na malých ostrovech, v horách atd. napříč světem. A naše společnost je i v tomto směru poměrně flexibilní a dynamická. Představte si to tak, že zvednete telefon s tím, že potřebujete dopravit něco na druhý konec světa. Jde to, za chvíli máte připravené letadlo. Státní instituce nikdy nedokážou takto pružně reagovat.

GALERIE MUDr. Matouš Schmidt, lékař a pilot dopravního letadla

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Další věcí je kapacita, která je poměrně velká. O tom se moc nemluvilo, ale přesně se to projevilo nyní u repatriačních letů. Naše letadla několikrát oblétla celou Zeměkouli a svezla lidi zpátky domů, a to i z velmi vzdálených míst. Bylo to rychlé, elegantní, fungovalo to a nikdo se o tom nedozvěděl, což by stát s těmi kapacitami, které má zajistit nemohl. A že by si to pronajal někde jinde? Je to možné, samozřejmě, ale bylo by to výrazně dražší, složitější celé to vykomunikovat. Je logické, že zahraniční aerolinky by primárně řešily své národní zájmy. Takže mít své aerolinky má určitě svůj strategický význam, to se letos beze zbytku potvrdilo.

Vy sám jste se nějakého takového specifického letu zúčastnil?

Měl jsem se v té rychlé minulé době účastnit jednoho z prvních letů do Číny pro ochranné pomůcky, tento konkrétní let byl ale nakonec zrušen. Nicméně mí kolegové takových letů uskutečnili potom ještě velké množství a dopravili do České republiky velké množství potřebného materiálu.

Vojenskou misi jste letěl?

Ano, Afghánistán.

Vraťme se k tomu, co v současnosti všichni zažíváme. Dá se vůbec z pohledu lékaře a také pilota odhadnout, jak dlouho tohle ještě potrvá? Co se podle vás bude dít?

To je strašně těžká otázka, protože já si myslím, že to již dávno není medicínský problém, ale je to čistě politické rozhodnutí, které s reálnou medicínou a s tím, co ta nemoc přináší, nemá nic společného. Bylo to jaře, když se nevědělo, jak nová nemoc vypadá a všichni měli obavy. Chystali jsme se na to a nelze proti tomu nic namítnout, ale od té doby uplynulo dost času a existuje poměrně hodně dat, abychom o té nemoci věděli alespoň to základní, co potřebujeme.

Pracujete jako lékař na anestezilogicko-resuscitační klinice ve Vinohradské nemocnici. Měli jste zde nemocné přímo COVIDEM-19?

Ano, přímo zde, protože zde máme ventilované pacienty. Toto oddělení, na kterém se nyní nacházíme, bylo pro ně vyčleněné, konkrétně pro ty nejzávažnější. Plus tady v nemocnici byl zřízený celý jeden pavilon s JIP pro tyto pacienty a tam jsem také sloužil. To bylo celé jaro, kdy se vůbec nelítalo. Tak jsem celé jaro strávil s covid pozitivními pacienty.

mohlo by vás zajímat

Tuberkulóza je stále jednou z nejzávažnějších infekčních nemocí na světě, připomíná profesorka Martina Vašáková

Vidíte vy jako lékaři, že nyní má nemoc mírnější průběh než na počátku epidemie?

Ona měla v naprosté většině případů vždycky mírný průběh a bohužel je tam velký podíl ze strany médií, která měla velkou snahu udělat z toho senzaci, která se bohužel pak nabalovala a nabalovala, až se z toho stala obrovská sněhová koule, kterou teď už nikdo nedokáže zastavit. Ale reálný, klinický obraz té nemoci, a to co vidíme pak v televizi, tak to je obrovský rozdíl.

A k druhé části vaší profese – myslíte si, že se svět k létání vrátí ve stejné míře, jako tomu bylo „před kovidem?“

Doufám a myslím si, že určitě ano. Je to vidět i teď přes léto, kdy se to začalo nadýchávat. Lidé chtějí létat, potřebují se někam dostat pracovně, chtějí na dovolenou. O tom, co o covidu slyší v televizi, již začínají také pochybovat, takže poptávka by se asi vracela. Pořád tady ale existují velké restrikce, kam se smí a kam ne, a to jsou právě ta politická rozhodnutí, která to nějakým způsobem drží, a který není trh schopen ani predikovat a nějak na něj reagovat.

Vím o vás, že jste býval vášnivý horolezec. Zdolal jste například i sedmitisícovku v Pamíru. Najdete si čas i na tento koníček?

Ne, to už jsem pověsil na hřebík (smích). Na to čas už nezbývá. A je tam i značné riziko, a to si člověk uvědomí ve chvíli, kdy si pořídí rodinu. Člověk nemůže dělat všechno. Mám na tu dobu spoustu vzpomínek, zážitků, fotek, co mi nikdo nevezme, ale mám to v hlavě srovnané tak, že je to již uzavřená kapitola.

Pane doktore, děkujeme za rozhovor a hodně úspěchů v medicíně i při létání.