Žádný strom neroste do nebes, chtělo by se říct v případě popravy Záviše z Falknštejna, jednoho z nejvýraznějších představitelů starého a slavného šlechtického rodu Vítkovců – pánů z Krumlova. Nejprve byl považovaný za kdysi velkého spojence Přemyslovců, konkrétně pak krále Václava II., posléze za zrádce, který usiloval o králův život. Prý tedy. Od jeho stětí uplynulo ve čtvrtek 735 let.
A tak, zase úplně čistá láska to nebyla
Ať jsme přesní, co se týká vztahu Záviše z Falknštejna a přemyslovských panovníků, nebylo to tak, že by se bezmezně milovali. To rozhodně ne. Vztahy s Přemyslem Otakarem II., otcem Václava II., bychom asi spíše hodnotili jako napjaté, a to ještě diplomaticky řečeno. Přemysl Otakar II. byl známý svými budovatelskými počiny, a tak samozřejmě nevynechal ani jih Čech, kde právě Vítkovci byli velmi silní a královy počiny považovali za zásah do své samostatnosti a svrchovanosti. Král tam například nechal zbudovat klášter Zlatá koruna nebo město České Budějovice. Cíl těchto kroků byl jasný – potřeboval posílit hranici s Bavorskem, protože s tamějším vévodou byl často ve válečné při, stejně tak mu České Budějovice zapadaly do seznamu sídelních měst v té oblasti. Prostě tak pěkně doplňovaly Písek nebo Křemži.
Nevraživost Vítkovců, kteří se dali dohromady s pány z Rýzmburka, vůči Přemyslu Otakaru II. gradovala a vyvrcholila v roce 1276 velkou vzpourou. Vzbouřenci začali plenit České Budějovice, Zlatou korunu, obsazovali královské hrady. Král toto nesl samozřejmě velmi nelibě, vnímal to jako porušení poslušnosti. Šlechtě totiž předtím velmi promyšleně rušil její práva a výsady. Král se s odbojem ale tvrdě vypořádal, některé hlavní strůjce vzpoury nechal prý i popravit – v této souvislosti se hovoří o Borešovi z Rýzmburka. Hrdlem měl v té době propadnout i Záviš z Falknštejna. Ten se ale ukryl na svém hradě a vyčkával.
V srpnu, konkrétně 26., v roce 1278 došlo k tragické bitvě na Moravském poli, ve které našel smrt i Přemysl Otakar II. V této bitvě ale Vítkovci proti králi otevřeně nestáli. Jindřich I. z Rožmberka dokonce stál králi po boku a Záviš se do toho nijak aktivně nevměšoval, i když v Dalimilově kronice je psaný opak, ale vypadá to spíše na smyšlenku.
Za vším hledej ženu
Král je mrtev, ať žije král, jak se říká. Záviš se vrátil do českého království, konkrétně se vydal za ovdovělou královnou Kunhutou, která se se svým dvorem usídlila v Hradci nad Moravicí. Z počátku byl jejich vztah čistě pragmatický a účelový, posléze přerostl v milenecký. Ze vztahu se narodil dvojici syn Jan, kterému se říkalo Ješek. Kunhuta Záviše ustanovila svým purkrabím. Syn Přemysla Otakara II. a Kunhuty, kralevic Václav II., se také konečně vrátil za bouřlivého přijetí ze svého zajetí na Bezdězu, kde ho zanechala vlastní matka. A jak matce, tak novému otčímovi odpustil. Ba co víc, byl Závišem okouzlen a ten se stal otčímem mladého panovníka a jeho moc v rámci českých zemí ještě posílila. S Kunhutou nakonec uzavřeli i sňatek. Vypadalo to, že jeho vliv je celkem neotřesitelný. Budoucnost ukázala, že opak je pravdou.
Kunhuta záhy po svatbě zemřela. Václav II. byl již nějakou dobou ženatý s Gutou Habsburskou a Záviš se posléze oženil s Alžbětou Kumánkou, dcerou uherského krále Ladislava IV. Šlechtici právě tento sňatek považovali za další Závišův akt, jak posílit svoji pomalu uvadající moc, a to i ve vztahu ke králi Václavu II., a tak vztahy byly poněkud napjaté. Závišovi se ale narodil záhy po sňatku syn a on chtěl jeho křtiny pojmout jako takový akt k obnovení těsnějších vazeb s králem. Mělo to ale háček – se svou novou manželkou pobýval na hradě Svojanov, užíval si manželského štěstí a nějak ztratil přehled o dění v Praze. Uniklo mu tedy, že vztahy s králem nejsou nijak růžové, spíše naopak.
Spadla klec
Záviš se vypravil na Pražský hrad. Jeho příjezd s obavami očekával i samotný mladý král, který se ho i díky svým našeptávačům chystal zbavit, což Vítkovec nevěděl. Prahou se neslo, že se jedná o zrádce, který chce krále připravit o moc. Stejnou písničku králi „zpívala“ i jeho manželka Guta. Královský pár navíc přišel o sotva narozené dítě, takže byli ještě více semknutí. Záviš do Prahy tedy dojel, aby v lednu 1289 krále na křtiny osobně pozval, ale byl okamžitě zatčen. Jako důvod mu bylo oznámeno, že je zrádce a připravoval vraždu krále. Uvržen byl do věže Pražského hradu. A nějakou dobu si tam pobyl.
Ven se Záviš z Falknštejna dostal až v roce 1290. Nikoliv ale proto, aby byl omilostněn, ale proto, aby byl popraven. Ale ani jeho poprava neměla být jednoduchá. Jako jeho kat byl ustavený jeden z jeho největších protivníků, Mikuláš Opavský. Ten s odsouzeným objížděl všechny hrady, které hájili právě Závišovi příznivci, kteří ho stále odmítali hodit přes palubu. A důvod? Ten byl jednoduchý – získat hrady zpět pro krále Václava II. a tím se zavděčit.
Stejný plán měl Mikuláš také s panstvími, která patřila Závišovým bratrům Hroznatovi a Smilovi. Příbuzní s ním měli soucit, možná se i obávali budoucnosti, a tak Záviš popravě několikrát unikl. Narazil až na Hluboké nad Vltavou, kterou spravoval jeho další bratr, Vítek. Ten se podrobit vzepřel a obměkčit se nenechal, čímž zpečetil bratrův osud. Právě na Hluboké byl Záviš sťat a příběh tohoto mocného, někdo tvrdí až démonického, šlechtice se neslavně uzavřel.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
