Meky
Když se řekne Meky Žbirka, většina z nás si asi vybaví hlavně Beatles. Slovenský zpěvák s napůl britskými kořeny slavné Brouky zbožňuje a v jeho tvorbě i osobním stylu ho dost inspirovali. Ale nejen oni. Ačkoliv je Žbirka právě s Beatles spjat, v novém dokumentu Šimona Šafránka nazvaném prostě Meky o nich prakticky nepadne slovo. Naopak ale Žbirku uslyšíme zapáleně mluvit například o The Kinks a dalších kapelách, díky znalosti jejich písní byl schopen nabídnout československým posluchačům původní a zároveň západně znějící tvorbu v době, kdy sem ze západu neprošlo téměř vůbec nic. A také o prvních úspěších s kapelami Modus a Limit, sólovém úspěchu, porážce Karla Gotta na Zlatém slavíku, nehodě kolegyně Mariky Gombitové, smrti bratra a o dceři, na kterou zpěvák kvůli kariéře neměl čas, protože právě své práci od začátku a vědomě podřizoval úplně všechno.
Šimon Šafránek se do povědomí českých diváků zapsal dokumentem o historii skateboardingu v Československu, oceňovaným snímkem King Skate. Kromě atraktivního tématu v něm tvůrce nabídl intenzivní vizuální podívanou, kdy rychlým střihem skládal atraktivní obrazovou mozaiku z dobových záběrů a výpovědí pamětníků. Obě složky filmu jsou stejnou měrou intenzivní, každá je samostatným vypravěčem a zároveň fungují dohromady.
Stejnou formu zvolil i pro Mekyho, tentokrát je to ale o to pozoruhodnější, jak divoké prostřihy z bratislavských diskoték či televizních vystoupení kontrastují se statickým povídaním stydlivého, leč upovídaného Žbirky. Klukovský humor brýlatého chlapce ze Slovenska spolu se záznamy o jeho kariérních úspěších představují Žbirku ve velmi kladném světle, proti tomu ale stojí výpověď jeho dcery, která líčí, že prostě vyrůstala bez táty, protože se staral víc o svou kariéru. Vypráví to bez hořkosti, na diváka to ale může působit jako popis "odvrácené tváře Mekyho Žbirky", který ostatně sám celou dobu přiznává, že vždy věděl, co chce a že je ochoten obětovat mnohé, aby toho dosáhl.
Šafránek se navíc rozhodl osekat počet tzv. mluvících hlav na minimum a většinu filmu nechává zcela záměrně o Mekym mluvit přímo Mekyho. Nejvíc to paradoxně funguje v momentech, kdy Žbirka vůbec nemluví, například v pasážích o smrti jeho bratra nebo nehodě spolukapelnice Mariky Gombitové. Vidíme čistou Žbirkovu emocionální reakci, což nám o jeho osobnosti prozradí intimní a dosud netušené skutečnosti. A vzhledem ke Žbirkově povaze to paradoxně nepůsobí "samožersky", naopak to pomáhá mírnit vyznění snímku, který by se lehce mohl stát nekritickým medailonkem. Do jisté míry k tomu má nakročeno, ale nikdy nezajde za únosnou mez.
Meky totiž není ani tolik dokumentem, jako spíše portrétem významné postavy československé kultury. Zatímco v King Skate byl leitmotivem obecně boj, vzdor milovníků tohoto sportu proti totalitnímu zřízení, onen ostrůvek svobody v šedé době komunismu, který skateboarding představoval, tady, i když se stále bavíme o době minulého režimu a jejích restrikcích, je smyslem vykreslit osobní, ne příliš oslavný obraz člověka, který se o tu svobodu jistým způsobem také zasloužil, ale nebylo to jeho primární motivací. Zatímco většina populárních tuzemských muzikantů stavěla kariéru na cover verzích zahraničních hitů, Žbirka psal vlastní věci, nicméně byl znalostí a poslechem tvorby západních kolegů silně inspirován, a tak skrze své písně jejich vliv v socialistickém zřízení vlastně pokoutně šířil komunistům přímo pod nosem.
To filmu Meky dodává přesah potřebný k tomu, aby neupadl do šuplíčku "hezké, ale k čemu to?". Je rovným dílem výpovědí o Žbirkovi jako takovém, ale i o podivné době, v níž zpěvák nejvíce zářil. Šafránkovi se znovu podařilo ukočírovat dvě zajímavé výpovědi tak, aby dobře šlapaly vedle sebe i spolu, a to navíc na sympatické ploše 80 minut.