Rána do hlavy
Alexandr byl prý jako malé dítě šťastný a spokojený. Až do nehody. Jako malý spadl z houpačky hlavou napřed a pak mu ještě znovu nandala samotná houpačka, která se po trajektorii vracela zpátky. Tahle příhoda měla dva velice nešťastné následky. Tím prvním bylo poškození mozku, konkrétně prefrontální kůry. Škody na tomhle místě mohou vést k násilnému chování a rychlé ztrátě sebekontroly, bylo to mnohokrát u sportovců… A v neposlední řadě malému Alexandrovi zranění dalo trochu podivný tvar lebky.
Kvůli tomu byl Alexandr ve škole často šikanován, školu nenáviděl, nechtěl se učit, dostával špatné známky a spolužáci ho šikanovali ještě víc. Začarovaný kruh násilí. Jeho matka ho nakonec dala do speciální školy, kde se mu vedlo trochu lépe. Jediným světlem v jeho životě se stal jeho dědeček, který chlapce upřímně miloval a rozhodl se, že ho bude vychovávat sám. Všiml si totiž, že má Alexandr ohromný talent pro šachy, takže ho začal učit. Tohle byla pravděpodobně nejšťastnější léta v Pičuškinově životě. Šachy poskytovaly intelektuální výzvu a byly skvělým ventilem pro jeho špatně zvládané emocionální problémy. Jenže jeho děd velice brzy zemřel. A Alexandr začal v dost nízkém věku tvrdě chlastat.
Poslední útěchou v životě mu byl jeho pes, kterého chodil venčit na dlouhé procházky do Bitcevského parku. Když ale zemřel i pes, Pičuškin se propadl do spirály deprese.
Rány do hlavy
Nejdřív začal natáčet děti v parku. Pozoroval, jak si hrají, a do toho do sebe lil vodku. Po zatčení pak u něj byly nalezeny nahrávky, kde drží nějakého nebohého chlapce za nohy z balkonu svého bytu na sídlišti a křičí na něj, že kdyby chtěl, tak ho zabije. Nikdo tenkrát nic nehlásil. Na přelomu tisíciletí měla většina obyvatel chudých moskevských sídlišť svých vlastních problémů dost.
První reálnou obětí Alexandra Pičuškina byl mladík ze sousedství. S Pičuškinem byli zhruba stejně staří, oběma jim bylo kolem osmnácti let. Vyrazili za vraždou společně, mladý Michajl si myslel, že jde o nějaký žert. Když si Pičuškin uvědomil, že Michajl ve skutečnosti vraždit nechce, zabil jeho. Stejně to měl už delší dobu v plánu, protože byl zamilovaný do jeho přítelkyně. Tu mimochodem zavraždil o pár let později, tedy v roce 1997.
Během devadesátek provedl několik vražd, ale doopravdy se do toho položil až na začátku nového tisíciletí. Primárně zabíjel postarší muže, protože ti s ním hráli v parku šachy a pak se šli se sympatickým mladíkem projít. Nicméně, nezaměřoval se výlučně na staré muže. Zabíjel taky ženy, děti… všechno, co mu přišlo pod ruku. Později vypověděl, že život bez vraždy je „pro mě jako pro vás život bez jídla“. Takže si nemohl dovolit být extra vybíravý.
Po nějakou dobu se pokoušel za sebou zahlazovat stopy, schovával těla v Bitcevském parku nebo je pohřbil někde v kanálech. Proto se spousta zmizelých jenom pohřešovala, protože se nikdy neobjevila těla. Víte, Bitcevský park totiž ani není park, je to prostě les. Les v Moskvě. Pro představu, newyorský Central Park má tři a půl čtverečních kilometrů, Bitcevský park má osmnáct kilometrů čtverečních. A od roku 2006, kdy byl Pičuškin chycen, se mu přezdívá Les smrti.
Víte, vrah si pomalu přestal dávat pozor. Shodit někoho do kanálu nebo ho uškrtit a pak zahrabat mu dávno nepřinášelo takové vzrušení, takže začal lidi vraždit kladivem. Většinou jim prorazil lebku a vzniklým otvorem jim vrazil do hlavy hrdlo flašky, kterou měl vždycky při sobě, protože to byl alkoholik, že jo. A takhle nechával lidi ležet uprostřed parku.
Díky tomu se o případy musela doopravdy začít zajímat policie, protože Moskva byla vyděšená k smrti. Až doposud se ruská policie o případy zmizení starých a chudých lidí moc nestarala. Proč taky?
Poslední rána
Detektivové nakonec dopadli Pičuškina po vraždě jeho známé Mariny Moskaljové. Našli v její kapse lístek z nádraží, takže prozkoumali bezpečnostní kamery a našli ji ve společnosti Alexandra Pičuškina. Ten „podlehl“ výslechu. Vyšetřující detektiv ale přiznal, že Pičuškin moc nezapíral, naopak jim všechno ochotně pověděl. „Důležité je nechat je myslet si, že jsou hrdinové svého příběhu, pak vyklopí všechno,“ řekl později policista.
Mezi osobními věcmi našli u Pičuškina v bytě i šachovnici, na které bylo zaškrtnutých šedesát políček. „Chtěl jsem tolik mrtvých, abych vyplnil všechna políčka,“ vysvětloval Alexandr. Nakonec mu bylo dokázáno devětačtyřicet vražd, přestože Pičuškin trval na tom, že jich provedl víc. Chtěl totiž mít oficiálně na kontě víc vražd než nejslavnější ruský sériový vrah Andrej Čikatilo. Oficiálně mu ale uznané všechny nebyly, a tak se mu to nepodařilo.
Ruské úřady držely Pičuškina několik let na samotce, teď je zavřen ve věznici někde v Rusku, ale nikdo přesně neví, ve které. Jediným člověkem, jenž ho navštěvuje, je jeho matka.
Nikdy nevydal knížku, nedává rozhovory, kromě těch, které dal těsně po zatčení. A nikdo neví jestli proto, že nechce, nebo proto, že ho Rusové nenechají. Však víte, v Sovětském svaze přece nikdy žádní sérioví vrazi nebyli. V Putinově Rusku to bude dost podobné.