Obyčejný život

Milunka Savič se podle všeho narodila někdy v červnu 1888 v srbské vesnici Koprivnica. A po většinu mládí to byla normální dívka nebo… minimálně nemáme zprávy o tom, že by nebyla. V roce 1912 ale její mladší bratr dostal povolávací rozkaz do první balkánské války a pravděpodobně proto, aby ho ochránila, Milunka vyrazila do bojů místo něj.

Přesně jako v každém druhém příběhu si Savič ostříhala vlasy, stáhla poprsí látkou a natáhla mužské šaty. Narukovala do armády a na výkonném a poslušném vojákovi nikdo nepoznal, že dole ničím nemává. Zúčastnila se několika bojů, ale její první velký střet byla bitva o Bregalnici, kde se střetli Bulhaři se Srby. Srbové tenkrát vyhráli, ale tři tisíce mužů padlo a dalších třináct tisíc bylo zraněno. Třináct tisíc mužů… a jedna žena.

Přes její protesty přenesli zraněnou Milunku do felčarského stanu a doktor ji zbavil šatů, aby jí mohl ošetřit ránu. Zkušeným okem medika ale ihned poznal, že leccos chybí a leccos přebývá. Velitelský štáb měl najednou v rukou podivnou otázku: Co udělat s vojákem, který se sice vyznamenal v bitvě proti Bulharům, ale porušil armádní pravidla?

Jakmile se mohla Savič postavit na nohy, došla před velitelské stanoviště, aby si vyslechla důstojnický verdikt. Velitel nechtěl udatnou ženu potrestat za to, že sloužila vlasti, takže jí nabídl velice pěkné místo mezi zdravotními sestrami. Milunka odmítla. „Chci sloužit své vlasti v boji,“ řekla. Důstojníci jí tedy řekli, že může jít do svého stanu a dají jí vědět, až dojdou k nějakému rozhodnutí, ale Savič tenkrát údajně řekla: „Já počkám.“ A stála v pozoru před velitelským stanovištěm celou hodinu.

Než ji velitel praporu oficiálně jmenoval první srbskou desátnicí.

mohlo by vás zajímat

Rusové mu říkali Bílá smrt, protože jich zastřelil přes pět set. Jak skončil „John Wick zimní války“?

SAVIČ!

A bylo dobře, že to udělali, protože necelý rok nato přišla Velká válka. Zapomeňme teď na chvíli na fakt, že si za ni Srbové mohli tak trochu sami, a představme si regimenty za regimenty rakouských vojáků, které míří na Balkán. A mezi nimi sem tam nějaké ty Maďary a Čechoslováky. Milunka byla jako veterán balkánských válek přidělena k takzvanému železnému regimentu a poslána na frontu. A pokud je pravda, co o ní její spolubojovníci později říkali, byla… #savič.

První legenda pochází z bitvy na Kolubaře. Rakouský generál Oskar Potiorek s necelým půlmilionem vojáků chtěl obsadit železnici, aby narušil srbské armádě logistiku. V cestě mu stály dvě věci - řeka a čtyři sta tisíc špatně ozbrojených Srbů. Jenomže početní i zbrojní výhoda se ukázala jako nedostatečná, takže se obě strany zaklínily do zákopové přestřelky. A v téhle situaci, kdy jsou zákopy odděleny i několik set metrů širokým územím nikoho, se pokusila srbská jednotka železného regimentu o útok, ale byla dělostřelectvem zahnána na ústup. Respektive ustoupili všichni kromě Milunky Savič, která jako jediná pokračovala vpřed.

Představme si scénu, ano? Žena se s puškou v ruce žene rozbahněným územím nikoho, z obou stran se ozývá řev, ale ona neslyší nic, protože kličkuje mezi výbuchy granátů a ohromné rány jí rezonují v uších. Překoná posledních pět set metrů a skokem se ocitne uvnitř nepřátelského zákopu, kde na ni není nikdo ani trochu připravený, takže holce stačí zvednout pušku a bum. Dvacet zajatců.

Aspoň tak to později tvrdili očití svědci. Podobný kousek předvedla Savič ještě jednou, kdy se po průzkumné misi omylem vplížila do nepřátelského zákopu a řekla si, že když už je tam, tak aspoň zajme pár desítek nepřátel. Samozřejmě si nemůžeme být jisti, že to bylo přesně takhle, ale víme, že za obě tyhle operace, za každou z nich dostala Karađorđovu hvězdu, což bylo nejvyšší možné státní vyznamenání.

Rakušané nakonec donutili srbskou armádu k ústupu a Milunka absolvovala náročný ústup k albánskému pobřeží přes hory. A během ústupu utržila dalších sedm zranění, takže musela být vždy na tom špatném konci ústupu. Na pobřeží byly srbské síly evakuovány Brity a Francouzi a Milunka Savič dosloužila zbytek války jako členka srbského pluku ve francouzské armádě.

Během první světové války dostala ještě medaili odvahy od Srbska, řád Legie Cti, nejvyšší možné francouzské vyznamenání, vyznamenání za statečnost od Britského impéria a ruský Kříž svatého Jiřího.

GALERIE Milunka Savič

+ DALŠÍCH 8 FOTEK + DALŠÍCH 9 FOTEK

Tvrdá až do konce

Po válce Francouzi nabízeli Milunce život v Paříži a bohatou vojenskou penzi, ale odmítla je a přestěhovala se do Bělehradu, kde se vdala, pořídila si dceru, rozvedla se a další tři dívky adoptovala. Pracovala jako dělnice na poště a na její hrdinské skutky se velice rychle zapomnělo. Až do čtyřicátých let, kdy někoho ze Srbů, kteří kolaborovali s nacisty napadlo, že by ji mohli využít pro nacistickou propagandu a jménem Reichu ji pozvali na slavnostní večírek. Milunka, protože byla savič, pochopitelně i přes výhružky odmítla, a to jí vysloužilo lístek do koncentráku.

Savič tam vydržela až do konce války a pak se vrátila do svého chátrajícího bytu v Bělehradě. Zapomenuta teď už všemi.

Ale! V roce 1968 se konala slavnost k půl století od konce první světové války a všichni veteráni byli zváni. A mezi nimi stála v pozoru žena, která na sobě měla víc metálů než polovina pluku dohromady. „No jo, to je ta legendární baba, co dokázala sama vyčistit nepřátelský zákop!“ vzpomněli si její staří spolubojovníci.

Odtud její příběh bleskově oblétl celou Jugoslávii. Začaly se po ní pojmenovávat ulice, odlévaly se jí sochy a byla zanesena jako srbský válečný hrdina. Dokonce dostala od státu hezký byt, ve kterém pět let nato umřela. Byt, který teď stojí ve čtvrti pojmenované po ní. Po nejdekorovanější vojačce v historii moderního válečnictví.