Dlouhá zima

Sovětský svaz byl vždycky plný nešťastných rozhodnutí, ale koncem listopadu udělali soudruzi z Východu jedno vážně hodně mizerné. Dali se do války s Finy. Sovětské jednotky tenkrát bez vyhlášení války překročily hranice s Finskem a prostě se daly do dobývání. Byly pro to hned tři geopolitické důvody. Zaprvé Kreml tvrdil, že velká část Finska stejně historicky patří jim, to je taková klasická ruská formulka, zadruhé tím Sovětský svaz naplňoval své expanzivní plány stvrzené paktem Molotov-Ribbentrop, ale hlavně to měla být jednoduchá vojenská operace, která se neměla setkat s větším odporem. Ostatně, zbytek Evropy se snažil alespoň trochu zpomalit postup Němců na všech frontách. Finové v tom byli sami, jak říká B. J. Blazkowicz „outnumbered, outgunned“; měli ohromnou nevýhodu v počtu mužů i ve výzbroji.

Zkrátka, pro Rusáky to měla být příjemná procházka zasněženou krajinou. Jenomže ti finští zmetci se začali bránit. Ve velkém. A příjemný zimní výlet se pro sovětské vojáky změnil v promrzlou noční můru.

Finové, vědomi si svých nevýhod, v podstatě ihned přešli na guerillový způsob boje. Malé partyzánské jednotky s dokonalou znalostí terénu způsobovaly, že se Rusové děsili momentu, kdy zasněžené stromy „začnou mluvit finsky“. Rudá armáda neměla žádný efektivní způsob, jak se proti těmto výpadům bránit. Roli v tom hrálo i to, že postupující Sověti neměli žádné pořádné důstojníky, protože většina těch schopných zařvala při Stalinových čistkách.

Finové se bleskově pohybovali na lyžích po celém okolí, sabotovali válečné stroje, zdržovali postup vojsk a vyráběli improvizované zbraně. Dokonce dali název kultovní zápalné lahvi. V jejich očích byl totiž za invazi do jejich země nejvíc zodpovědný sovětský komisař pro zahraničí Vjačeslav Molotov. Proto se zápalným lahvím říkalo „koktejl pro Molotova“, z čehož se později stal slavný Molotovův koktejl. Navíc byli Finové velice obávaní pro svou brutalitu. Velmi rychle se vžil bojový pokřik „Tilta munille!“, což se dá přeložit jako „Miřte na koule!“ To, že vám někdo odnikud ustřelí varlata, je jednak děsivá představa, ale taky to byla dobrá taktická rada. Většina nezkušených vojáků míří v boji příliš vysoko, takže když míříte na rozkrok, je velká šance, že střelíte protivníka do těla.

Technicky vzato zimní válku Sovětský svaz vyhrál, ale oproti původním plánům zabral jenom velice malou část území, navíc za příšerných ztrát. Invazní síla Rudé armády měla proti Finsku dvojnásobnou převahu co se počtu lidí týče, dvacetkrát víc letadel a oproti dvaatřiceti finským tankům jich Rusové přitáhli přes dva tisíce. A přesto ztratil Sovětský svaz kvůli úmrtím či zraněním 300 tisíc mužů, zatímco Finsko přišlo o nějakých sedmdesát, osmdesát tisíc vojáků.

Zimní válka skončila po třech měsících nejistým příměřím a SSSR bylo vyloučeno ze Společnosti národů. A nemalým dílem přispěl k tomuhle sovětskému debaklu jeden finský farmář. Jmenoval se Simo Häyhä, ale Rusové mu říkali Bílá smrt.

mohlo by vás zajímat

Jednotka smrti: Z japonských pokusů na lidech by se Mengelemu zvedl žaludek

Pan střelec

Simo Häyhä se narodil v roce 1905 a povinný rok vojny si odkroutil už v šestnácti. Od malička byl vášnivým lovcem a lyžařem (vy už asi tušíte, jak mu to později přišlo vhod), takže přes jeho mládí mu byla svěřena funkce odstřelovače, ke které bylo extrémně obtížné se dostat. Finští odstřelovači byli už tenkrát považováni za světovou špičku. Celé své mládí lovil a taky závodně střílel. Zásadně používal pušku Mosin-Nagant, což byla ruská opakovačka, do které se vkládaly střely v zásobnících po pěti. Přesto je zdokumentováno, že na jedné soutěži Häyhä dokázal z Mosina vysypat za jednu minutu šestnáct ran do sto padesát metrů vzdáleného terče.

Takže když v listopadu 1939 vpadli Rusové do Finska, Häyhä byl povolán do akce. Většinou měly jeho mise stejné zadání. Nabral si zásoby jídla na několik dní a vyrazil do divočiny lovit Rudoarmějce. A boy, oh boy, jak ten v tom byl dobrý!

Přestože finská armáda běžně používala novější modely zbraní, Häyhä se držel své osvědčené opakovačky, se kterou se přátelil od svého mládí. Jenom metr a půl vysoký Simo tradičně oblečen do bílého se na lyžích přesouval na velké vzdálenosti a byl schopen vám poslat kulku do hlavy na čtyři sta metrů. Za dobrého počasí na šest set metrů. Häyhä byl zkrátka excelentní sniper. Mířil zásadně v kleku, protože tvrdil, že mu to pomáhá při míření, často si pod svou zbraň nahrabal hroudu sněhu, zaprvé, aby o ni mohl opřít zbraň, zadruhé, aby promrzla hlaveň a po výstřelu ho neprozradil obláček kouře. Stejně tak si vkládal sníh do úst, aby mu od nich nešla pára. A takhle vydržel čekat hodiny, než začal střílet. A mimochodem, nikdy nepoužíval puškohled ani jinou optiku, střílel zásadně přes mířidla. Tvrdil, že s dalekohledem je jeho zbraň moc veliká, a navíc se může ve skle odrazit slunce a prozradit ho.

Takže… jo. Na šest set metrů. Bez zaměřovače.

21. prosince 1939 si Häyhä připsal svůj osobní denní rekord; pětadvacet zabití. Za celou zimní válku si připsal celkem 505 potvrzených odstřelů, což z něj dělá nejlepšího snipera historie lidstva. Hned za ním je sovětský odstřelovač s pěti sty, ale ten je nenasbíral za pouhých sto dní. Finové přezdívali Simovi Magický střelec, ale Rusové ho označovali jako Bílou smrt. A kolovaly o něm hotové legendy. Podle jedné údajně na pět set metrů vzdáleném kopci počkal, až četa sovětských vojáků usne kolem ohně a jednoho po druhém je z půl kilometru oddělal ve spánku. Kromě dvou strážných, kteří by si všimli, kdyby jeden z nich padl k zemi. Když se strážní divili, proč je nepřišel někdo vystřídat, našli jen rychle chladnoucí těla svých soudruhů.

Zdokumentovaný je zase případ, kdy Häyhä s dalšími jednatřiceti partyzány zdrželi čtyři tisíce sovětských vojáků natolik, že Finové stačili přispěchat s posilami. Zkrátka tenhle frajer vydal sám za celou jednotku. A sovětské velení ho mělo brzy po krk.

GALERIE Lesy, mráz a smrt

+ DALŠÍCH 6 FOTEK + DALŠÍCH 7 FOTEK

Celé útvary byly vyčleněny k tomu, aby sundaly Bílou smrt. Pokud měli Rusové byť jenom podezření, že se „přibližně támhle někde“ Häyhä vyskytuje, neváhali zasypat celý les dělostřeleckou palbou. Bezvýsledně. Nakonec Rudá armáda vytvořila speciální jednotku složenou jenom z odstřelovačů, jejímž jediným úkolem bylo najít a zastřelit Sima Häyhäho. A museli ji taky docela rychle doplňovat, protože většina z nich se ze svého lovu nikdy nevrátila. Häyhä odpravoval sovětské snipery se strašidelnou výdrží.

Při svých zběsilých úprcích před ruskými jednotkami uměl taky velice dobře zacházet se samopalem Suomi, kterým podle odhadů musel zabít nějakých dvě stě mužů. Celkem Häyhä za zimní válku podle odhadů zabil zhruba osm set nepřátel. To je… strašně hodně. Díky tomu byl mimochodem povýšen z desátníka rovnou na podporučíka, což byl nejrychlejší hodnostní posun v dějinách finské armády.

Nicméně, 6. března 1940 utrpěla Simova jednotka těžké ztráty v oblasti Kollaa. A Häyhä sám to koupil tříštivou střelou do hlavy. Podle výpovědi svědků mu kulka ve výbuchu krve prostě urvala polovinu obličeje.

Šťastně až do smrti

Konečná, že? Ne. Kamarádi přitáhli Sima za frontu a zjistili, že přestože je v bezvědomí, ještě žije, ale kulka mu skutečně zrušila levou část tváře. Po týdnu v kómatu a několikadenní náročné plastické operaci se Häyhä probral. Den po uzavření příměří.

Po skončení války se vrátil k farmaření a lovu, choval psy a vyhrál za to několik lokálních soutěží… Začátkem šedesátých let mu dokonce vláda darovala jeden statek. Jednak proto, že to byl válečný hrdina, ale nejspíš i proto, že nikdo nechce roztrpčit Bílou smrt. Simo Häyhä zemřel v roce 2002 ve věku šestadevadesáti let v poklidném rodinném kruhu svého bytu v Helsinkách.

Drtivá většina jeho odstřelovacích rekordů zůstává dodnes nepokořená.