Dětská dušička
Jako malý jsem miloval stavět si z lega a u toho poslouchat pohádky, Hurvínka, tyhlety dětský věci. A když mi bylo asi šest, přišel tatínek ke mně do pokoje, v ruce kazetu, audiokazetu, MC kazetu, vrazil ji do mého kazeťáku a řekl: „To by tě mohlo bavit.“ Neměl jsem tenkrát nejmenší ponětí ani o Verneovi, ani o jeho románu 20 000 mil pod mořem, takže když se v uchrchlaných reprácích rozezněl příběh posádky lodi, která nahání po mořích obří mořskou příšeru, lezly mi oči na vrch hlavy. A když se pak hrdinové dozví, že to není mořská potvora, ale ponorka, nalepil jsem se na reprák a tam seděl, dokud se profesorovi, jeho sluhovi a harpunáři nepodařilo z Nautilu utéct.
Tehdy jsem se do něj zamiloval. Tu rozhlasovou hru si dávám doteď, alespoň jednou ročně a pro mě osobně je to možná nejlepší adaptace nejslavnějšího sci-fi dobrodružného románu, který kdy byl napsán. Ne všechny adaptace jsou ale takhle povedené.
Zklamání na stříbrném plátně
Třeba filmové verneovky měly boom hned začátkem dvacátého století, protože všichni lidi věděli, o co jde, na co jdou a filmaři nemuseli ztrácet čas titulky a vysvětlováním příběhu. Prostě tady je ponorka a jedem! I díky tomu se mohl film Cesta na Měsíc vydat cestou snových výjevů místo přísného a verbálně přesného vyprávění. Všichni přece známe Cestu na Měsíc.
Další boom pak byl v Hollywoodu padesátých a šedesátých let, kdy velká studia točila především tahle mohutná epická dobrodružství a Verne tomu seděl bezvadně. Však harpunáře Neda hrál v jedné adaptaci 20 000 mil pod mořem i samotný Kirk Douglas. Se sedmdesátkovou filmovou revolucí však Jules Verne upadl v nemilost a nikdy se pořádně nevrátil. Většinou jsou dnes jeho romány jen podkladem pro mizerné dobrodružné komedie.
Možná je to tím, že jsou všechny jeho vypravěčské triky dávno překonané, možná že to všechno působí jako klišé. Možná to je důvod, proč jeho romány tak skvěle slouží jako podklad k pohádce... kterou uvidíte v galerii.