Vítejte v pekle

Začátkem roku ‘68 byla situace ve Vietnamu pro americkou armádu vážně zoufalá. Po předchozích úspěších to vypadalo na hladký průběh zbytku války, ale na konci ledna se komunisté dali do protiútoku. Operace byla nazvána Ofenzíva Tet, protože byla spuštěna v den oslav nového roku, který ve Vietnamu startuje někdy mezi lednem a únorem. Vietcong se pokoušel o vyvolání povstání po celém jihu země. V prvních hodinách útoků se bojovalo na spoustě míst, včetně Saigonu. Američané odrazili útok a komouši si akorát vysloužili nenávist místních a ztratili spoustu mužů a zdrojů, takže se stáhli do džungle a čekali na odvetný úder US Army. A ten přišel.

Aby Amíci znovu získali ztracenou iniciativu v konfliktu, vyhlásili obecnou strategii „Search & Destroy“ a vojáci se pustili do hlubokého pralesa hledat a střílet partyzány Vietcongu. Jenže prales i partyzáni se bránili. Víte, přiletět do Vietnamu a válčit s Vietcongem bylo trochu, jako kdybyste válčili s mimozemšťany na jejich domácí půdě. V podstatě všechno bylo proti vám. Vedra, neprostupný terén, nemoce, exotický hmyz, hadi, dravá zvířata, vysílení… do toho jsou vaši nepřátelé na tohle prostředí zvyklí, umí to využívat. Pravděpodobně mají někde pod vámi kilometry úzkých klaustrofobických chodbiček, takže vám mohou kdykoli vpadnout do zad, a do toho se jim nějak podařilo prošpikovat kilometry čtvereční džungle hromadou smrtících pastí.

Pasti, které Vietcong kladl Američanům do cesty se různily. Od jednoduchých jam s bodci a hadů přivázaných na větvi v úrovni očí, přes skryté sršní úly (když se do nich koplo, rozzuřené hejno nahnalo vojáky rovnou do jam i s exkrementy pro zvýšení pravděpodobnosti infekce). Až po elaborované konstrukce, které dokázaly zasypat postupující jednotku rangerů těžkými kládami nebo výbušninami. Přičtěte k tomu absolutní vyčerpání mariňáků, kteří se museli často dlouhé hodiny táhnout vlhkou a horkou džunglí, a taky fakt, že někdy bylo spuštění pasti jen znamením pro vietnamské odstřelovače, aby zahájili útok.

Prostě Vietnam byl peklo i v ty nejklidnější dny. Rota Charlie 23. pěší divize, která byla zformována v září 1967, takhle do března 1968 ztratila jenom při běžných obchůzkách džungle osmadvacet mužů. Z toho pět zemřelo. V únoru byla rota převelena do oblasti Song Mỹ, kódové označení Pinkville, a pokusila se oblast vyčistit od severovietnamských partyzánů. Setkala se ale s tuhým odporem a do začátku března přišla v tuhých bojích o čtyřicet chlapů. Většinu roty Charlie tvořili čerství branci, osmnáctiletí nebo devatenáctiletí chlapci. Všichni byli vyděšení k smrti. Jen několik dní před incidentem přišli kvůli nášlapné mině o seržanta.

A pak jim někdo dal rozkaz vybít se.

mohlo by vás zajímat

Jednotka smrti: Z japonských pokusů na lidech by se Mengelemu zvedl žaludek

Napalm, střelba, rock and roll

Rota Charlie spadala pod vedení podplukovníka Franka A. Barkera, takže byla součástí větší grupy nazvané Task Force Barker. Ta dostala za úkol znovu se pokusit obsadit oblast Song Mỹ, kde měl podle všeho sídlit 48. prapor Vietcongu. Barker dostal od nadřízených rozkaz „postupovat agresivně a všechny nepřátele vyhladit“.

Charlie dostala za úkol zaútočit na jednu ze čtyř vesnic, Mỹ Lai 4. Na briefingu v předvečer útoku údajně mělo zaznít: „Vypalte vesnici, postřílejte chlapy a ženy s puškama. Jsou to všichni Vietcongové.“ Podle některých zdrojů dokonce měl být vydán rozkaz zničit vesnici a zabít „všechno, co chodí, plazí se nebo roste“.

To přesně rota Charlie následujícího rána udělala. Podle plánu měli vojáci vpadnout do vsi kolem osmé ranní, protože civilisté měli odejít na trh do města. Armádní logika říkala, že kdo zůstane ve vsi, je severovietnamský partyzán.

Task Force Barker obklíčila oblast a rota Charlie vedená 1. četou vpadla do vesnice, kde poručík William Calley nařídil střelbu do civilistů. Palba byla zahájena v podstatě okamžitě. Dlouhodobá frustrace najednou dostala volný průchod a v horkém vlhku džungle se změnila v šílené násilí. Pár vojáků, kteří se pokoušeli masakru zabránit, později vypovídalo, že viděli strašné věci. Čtyřletý chlapec nechápavě kouká na ránu po kulce ve své ruce, než ho dávka z M16ky odhodí na zem. Znásilňování, vraždění, mučení, zohavování. Komu se podařilo utéct z vesnice, ten byl zastřelen ostatními rotami.

Poručík Callay osobně nahnal desítky civilistů do několika skupin a po jednom je zkosil kulometem. Kapitán Ernest Medina, velitel roty C, se na místo dostal se zpožděním, ale k vraždění se vesele přidal. Masakr byl zastaven, až když přiletěla podpůrná helikoptéra a pilot viděl, co se děje. Vypálil několik varovných výstřelů přímo nad hlavy vojáků s tím, že pokud nepřestanou, začne do nich pálit ostrými.

GALERIE Mỹ Lai

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

American heroes!

V první chvíli to vypadalo, že muži, kteří se pokoušeli masakru zabránit, budou souzeni za zradu, ale od těch trestů se nakonec upustilo. Celá věc by se zametla pod koberec, kdyby v polovině roku 1968 nenadraftovala americká armáda do Vietnamu jistého Rona Ridenhoura, který se o tom, co se stalo na Pinkville, doslechl od svých spolubojovníků. Odeslal na čtyřicet dopisů. Do Bílého domu, do Pentagonu, do Kongresu… a ze všech čtyřiceti dopisů mu odpověděli dva lidé.

Jakmile se příběhu chytla média, bylo jasné, že tohle armáda neututlá. Podpora veřejnosti pro válku ve Vietnamu ještě klesla a masakr v Mỹ Lai tak nepřímo vedl Nixona ke stahování jednotek.

Co je ale nejdůležitější – kvůli incidentu bylo obžalováno čtrnáct lidí. Třináct z nich vyvázlo bez trestu, jen poručíku Callaymu hrozilo doživotí. Ale dostal jen tři roky velice mírné vazby. Celá řada Američanů se za něj navíc postavila. Pastor Michael Lord dokonce udělal z Callayho mučedníka. A byla vydána extrémně populární deska Battle Hymn of Lt. Callay, kde Callay do rytmu klasického armádního pochodu říká Bohu, že neudělal nic špatně.

Kdepak… Amerika. Co myslíte, že je nebezpečnější? Vraždící psychopat, který nařídí vystreslým a vyšinutým mladíkům střílet do dětí, nebo národ, který mu složí písničku?