Michelangelo Buonarroti byl vedle Leonarda da Vinciho nejvýraznější osobností vrcholné italské renesance. Narodil se 6. března roku 1475 v italském městě Caprese a stal se jedním z nejuznávanějších sochařů, malířů a architektů všech dob. Už v období manýrismu byl velice uznávaný – za sochu Davida si prý vydělal více než Leonardo da Vinci za celý život.
Michelangelo se měl stát po vůli svého otce obchodníkem
Michelangelo se narodil před 548 lety jako druhý z pěti synů v městečku Caprese ležícím ve střední Itálii. Michelangelův otec měl, stejně jako většina rodičů, pro svého syna naplánovanou kariéru obchodníka a byl proti synovým zálibám v malování. Ty se objevily v roce 1488, když nastoupil do umělecké dílny renesančního malíře Domenica Ghirlandaia. Nakonec se Michelangelovi povedlo svérázného otce přesvědčit o svých kvalitách, a tak se vydal na svou další studijní cestu do paláce Medicejských, kde si ho oblíbil tehdejší florentský vládce Lorenzo I. Medicejský zvaný Nádherný.
Lorenzo choval k Michelangelovi takovou náklonnost, že ho nechával jíst u stejného stolu jako své syny. Když jednou talentovaný Michelangelo porazil v kreslící soutěži svého spolužáka Pierra Torrighianiho a ten mu ze vzteku přerazil nos, byl Pierro na příkaz Lorenza vyhnán z Florencie. V kresbě prý Michelangelo tak exceloval, že mnohdy nebyly jeho práce k rozeznání od originálních předloh, které přepracovával. Po Lorenzově smrti se Michelangelo učil u Bertolda di Giovanniho, což byl žák raného renesančního umělce Donatella, kde se začal zdokonalovat v oboru sochařství. Po vyhnání Medicejských z Florencie v roce 1494 utekl také, a to nejprve do Benátek a poté do Bologni.
Michelangelo byl pravděpodobně bisexuálem
Ačkoli Michelangelo mezi většinou ostatních umělců vynikal i v malířství a architektuře, považoval sám sebe za sochaře a sochařství také nadřazoval všemu ostatnímu. To se v jeho prospěch projevilo po návratu do Florencie, kde zhotovil několik sochařských děl, například sochu Spícího Kupida, která mu přinesla značný věhlas a byl díky ní pozván v roce 1496 do Říma. V Římě tehdy pobýval celých pět let a vytvořil zde jedno ze svých nejznámějších děl, Pietu. Po zbytek života žil střídavě ve Florencii a Římě, kde také roku 1564 zemřel. Michelangelo se dožil úctyhodného věku 89 let a pracoval nepřetržitě – až do šesti dnů před svou smrtí, kdy byl donucen zdravotními okolnostmi práce zanechat.
Ve službách papeže
V roce 1505 byl pozván papežem Juliem II. do Říma, kde měl Michelangelo pro papeže během pěti let zhotovit monumentální náhrobek čítající 40 soch v životní velikosti. Michelangelo začal na zadaném úkolu pracovat, ovšem ne příliš bystrý papež zjistil, že pro svůj náhrobek zatím nemá důstojné sídlo. Práce na náhrobku byla odložena a Michelangelo se kvůli své prudké povaze dostal s papežem do sváru, načež byl vojáky z paláce vyhozen a musel se z Říma vrátit zpět do Florencie. Ne však na dlouho – papež přikázal Michelangelovi pobývat v Bologni, kde se musel věnovat menším a nezajímavým úkolům. V roce 1508 Michelangelovi vypršel dvouletý „trest“ v Bologni a mohl se navrátit do Říma. Papež tehdy přišel s nevšedním úkolem, kterým bylo vyzdobení stropu Sixtinské kaple. Ačkoli byl Michelangelo freskařem začátečníkem, podařilo se mu během čtyř let na stropu Sixtinské kaple zachytit více než tři sta postav a biblickou tematiku. Jedná se tedy o opravdu monumentální dílo, které však bylo ve své době často kritizováno za agresivní styl a nadbytečnou nahotu. Některé fresky musely být tehdy přizahaleny fíkovými listy, stejně jako byla po nějaký čas zakryta i socha Davida, aby nepohoršovala urozené italské slečny.
Tommas Cavalieri – muž jeho života
Během života se Michelangelo sice přátelil s básnířkou a šlechtičnou Vittoriou Colonnou, se kterou si vyměňoval korespondenci a sonety, ale nikdo ho neuchvátil tak jako mladý italský šlechtic Tommas Cavalieri. Stejně tak jako si psal Michelangelo s Vittoriou, psal si i s Tommasem, se kterým na sklonku života dokonce i žil. Právě díky této korespondenci s italským šlechticem se začalo spekulovat o Michelangelově homosexualitě. V platónské době se totiž láska mezi dvěma muži považovala za vrcholný duchovní zážitek – a Michelangelo Platónovy ideály vyznával, ačkoli tato „platonická láska“ měla spíše psychický než fyzický rozměr. Platón totiž definoval lásku jako sílu duše snažící se o filosofické poznání a také ji rozdělil na lásku nízkou, kde šlo o tělesné uspokojení, a lásku nebeskou, kde jde o krásu charakteru a může jí být dosaženo pouze mezi dvěma muži. Za svůj život se Michelangelo nikdy neoženil a neměl děti a to, že ve svých básních navíc často oslavoval mužskou krásu přivedlo historiky k úsudku, že byl nejspíše bisexuálem.
Byla Michelangelova duše propojena s ďáblem?
Nejslavnější Michelangelovou sochou, a pravděpodobně i nejslavnější lidskou sochou světa, je skulptura Davida čelícího Goliášově útoku. Michelangelo promýšlel sochy do nejmenšího detailu ještě předtím, než na nich vůbec začal pracovat. Důležitým aspektem byl také výběr vhodného materiálu – pro kámen i mramor jezdil osobně do dolů v Carraře, často je i sám páčil. Michelangelo byl údajně levák, a proto levou ruku používal například k přesouvání kusů mramoru, přestože maloval pravačkou. Bylo to údajně kvůli jeho službám pro církev, kdy v nábožensky založených kolektivech kolovaly dobové předsudky o levácích a jejich propojenosti s ďáblem. Zdali jeho fresky v Sixtinské kapli ovlivnil ďábel v jeho duši, je záhadou, nepochybně však patří k těm nejdokonalejším malbám všech dob a církvi by tak přesto nezbylo nic jiného, než samotnému ďáblovi za tuto službu poděkovat.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
