Jen málokdo - doufejme - v Česku alespoň rámcově nezná vykonstruovaný proces s Miladou Horákovou. Ačkoliv po pádu minulého režimu byla ohavná justiční vražda příslušnými lidmi mnohokrát odsouzena, jediným aktivním účastníkem soudu, který byl za svůj podíl na něm odsouzen, se stala prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová.
Soudružka prokurátorka
Nedávná kauza kolem bývalé ministryně spravedlnosti Heleny Válkové a nechvalně proslulého komunistického prokurátora Josefa Urválka zahýbala českou společností. Ačkoliv s ním za minulého režimu zcela prokazatelně spolupracovala na článku s názvem Některé poznatky z výzkumu ochranného dohledu v souvislosti s prokurátorským dozorem, prohlásila Válková, že muže, který mimo jiné odsoudil na smrt Miladu Horákovou, neznala a ani netušila, co všechno má na svědomí.
Alibismus, nebo pokroucený výklad historických skutečností? Bůh ví. Faktem ale je, že ve slavně neslavném procesu z přelomu května a června 1950 dodnes zůstává jediným odsouzeným člověkem tzv. dělnická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová, rozená Biedermannová. Ta se po pádu komunismu stala jediným aktivním účastníkem soudu s Horákovou, kterého za jeho podíl na něm stihl právní postih. Sama tento trest ale považovala za nespravedlivý.
Brožová-Polednová na konci 40. let absolvovala dvouleté studium na Právnické škole pracujících. Ukázková soudružka, ač ve skutečnosti bez opravdového právnického vzdělání a nezbytné praxe, byla následně zařazena do církevního odd. SP prokurátora Čížka a strana ji za věrnou službu dosadila na místo prokurátora, ze kterého se posléze dostala právě k zásadním politickým procesům 50. let.
Nebylo jí ani 30 let, když ji, zřejmě i proto, aby tři obviněné ženy (kromě Horákové byly tehdy souzeny ještě Františka Zemínová a Antonie Kleinerová) souzené mužem nevzbudily u veřejnosti lítost, na začátku „kariéry“ přiřadili k procesu s JUDr. Horákovou. Sama Brožová-Polednová se později hájila právě tím, že „u procesu tenkrát byla jako novicka z příkazu“. Její plamenná, fanatická závěrečná řeč proti Horákové o tom vypovídá svoje.
Prokurátorka, proslulá mimo jiné coby živoucí ukázka tzv. třídní justice, kdy se tresty za stejné činy různily dle třídní příslušnosti, se osobně účastnila licitace v kolektivu soudců s návrhem trestů ještě před soudním procesem. Zasadila se o zamítnutí prezidentské milosti pro Horákovou a došla se podívat i na její popravu ve věznici na Pankráci.
Na její výrazný podíl v celém procesu poprvé upozornil až v roce 2006 policejní major Ilja Pravda, který ji přímo obvinil jako poslední žijící prokurátorku v procesu spolu s vyšetřovatelem Milanem Moučkou. Podruhé byla Brožová-Polednová obviněna už sama o rok později, a sice na základě materiálů objevených v Národním archivu.
1. listopadu 2007 byla žena v Praze odsouzena k osmiletému nepodmíněnému trestu a ačkoliv tehdejší předseda Senátu Petr Braun připustil, že tehdy už šestaosmdesátiletá stařenka do vězení kvůli zdraví patrně ani nenastoupí, zdůrazňoval symbolický význam jejího odsouzení. V zimě roku 2008 byla Brožová-Polednová osvobozena Vrchním soudem z důvodu promlčení justičních vražd, nicméně jen o pár měsíců později byl případ znovu otevřen. Žena nakonec skončila s šestiletým trestem, který jí byl nejprve zmírněn na tři roky a posléze, po roce a osmi měsících za mřížemi, byla komunistická prokurátorka zcela omilostněna tehdejším prezidentem republiky Václavem Klausem.
Sama svých činů nikdy nezalitovala a tvrdila, že neudělala nic, co by v té době bylo protizákonné. U soudu se bránila, že její jediná vina tkvěla v bezmezné důvěře v právníky, kteří se procesu účastnili. Uznala akorát, že tresty pro Horákovou a spol. byly příliš přísné. Po svém propuštění na svobodu ještě řekla: „Souhlasím s panem prezidentem, že mi udělil milost. Neměla jsem ve vězení vůbec být. Mluvit by se mělo o tehdejších ústavních soudcích, ne o mně“. Brožová-Polednová zemřela 15. ledna 2015.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
